Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 318/2021-27

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 5 765,24 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 999,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 18. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 548,78 Kč, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 217 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 469,23 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 13. 4. 2021 do 17. 5. 2021 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 999,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 18. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 548,78 Kč, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 217 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 469,23 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 13. 4. 2021 do 17. 5. 2021 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 5 765,24 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytl žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 364 Kč do 7. 9. 2019. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce zaslal smlouvu na e-mail žalovaného a žalovaný tuto smlouvu následně podepsal prostřednictvím jedinečného autorizačního kódu zaslaného mu ze strany právního předchůdce žalobkyně na jeho mobilní telefon. Důkazy o tom, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně dle svých slov nedisponuje. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nesplatil a uhradil pouze částku ve výši 0,54 Kč, která byla započtena na jistinu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala vedle dlužné jistiny ve výši 2 999,46 Kč a poplatku ve výši 1 364 Kč ještě zaplacení smluvní pokuty ve výši 104,98 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku vyčísleného za období od 8. 9. 2019 do 6. 9. 2020 ve výši 1 079,80 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného také kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení vyčísleného za období od 8. 9. 2019 do 1. 4. 2021 ve výši 469,23 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 13. 4. 2021 do zaplacení.

1. Podáním ze dne 30. 11. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do požadovaného poplatku za poskytnutí úvěru, kapitalizovaného úroku a smluvní pokuty, tj. co do celkové částky 2 548,78 Kč, s tím, že tak činí po revizi žalovaných částek.

1. Podle , (dále jen „“) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení částečně zastavil.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 88,77 Kč a poplatkem za sjednání úvěru, který měl v případě, že dojde ke splacení úvěru v dohodnuté lhůtě, tj. do 7. 9. 2019, činit 510,09 Kč a v opačném případě měl činit 1 275,23 Kč. Tato smlouva byla v souladu s článkem IV.3. smlouvy uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Dle doloženého potvrzení o provedené platbě byla dne 8. 8. 2019 z účtu právního předchůdce žalobkyně odeslána na účet uvedený ve smlouvě částka 3 000 Kč. Skutečnost, že se jednalo o účet žalovaného, pak dokládá výpis z účtu žalobkyně, z něhož je zřejmé, že dne 15. 1. 2018 (tedy pravděpodobně před uzavřením dřívější smlouvy o úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným) byla z tohoto účtu na účet žalobkyně zaslána verifikační platba v částce 1 Kč, přičemž žalovaný zde byl uveden jako majitel předmětného účtu. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a poplatky za upomínky a další náklady spojené s vymáháním pohledávky. Žalobkyně k této smlouvě dále doložila rovněž standardní informace o spotřebitelském úvěru.

1. K úhradě neuhrazené jistiny, aktuálních smluvních pokut a poplatků měl být žalovaný vyzván upomínkami ze dne 12. 9. 2019, 17. 9. 2019, 27. 9. 2019 a 7. 10. 2019. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak dokládá doložené potvrzení o zaplacení úplaty. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 3. 5. 2021, jímž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 4. 5. 2021. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní upomínkou ze dne 10. 8. 2021, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem ze dne 12. 8. 2021.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Předmětná smlouva pak měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s  odst. , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení „ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného autorizačního kódu v chráněném webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdce dostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a výslovně uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými informacemi ani důkazy.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 3 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku 0,54 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 2 999,46 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 4. 5. 2021 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Žalovanému bylo toto oznámení doručeno dne 7. 5. 2021, a to za použití zákonné domněnky zakotvené v  :„ Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 17. 5. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 5. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 7. 9. 2019, tj. ve výši 10 % ročně, tj. ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 18. 5. 2021, tj. 8,25 % ročně. Soud tedy žalobu zamítl co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 469,23 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 13. 4. 2021 do 17. 5. 2021 a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 999,46 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení ve spojení s  , jelikož procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, která vzala žalobu zpět, a soud zohlednil též to, že co do požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky a části úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného ve věci byl přibližně stejný a soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.