Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 322/2021-57
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 7 966 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do částky 966 Kč zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 19. 9. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 316,44 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 8. 4. 2021 do 18. 9. 2021 zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Řízení se co do částky 966 Kč zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 19. 9. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba se co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 316,44 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 8. 4. 2021 do 18. 9. 2021 zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21. 7. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovaného zavázal k zaplacení částky 7 966 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba, IČO (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla dne 18. 8. 2020 uzavřena Smlouvy o úvěru číslo na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč Smlouva byla uzavřena v místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru, právnická osoba anonymizováno, kde žalovaný obdržel peněžní prostředky v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně částku 7 000 Kč s příslušenstvím do 17. 9. 2020 Smluvní strany se ve smlouvě dohodly, že v případě porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoli splátku dle smlouvy řádně a včas, byl povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2021 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 7 966 Kč a skládala se z nesplacené jistiny 7 000 Kč a nesplacené smluvní pokuty 966 Kč. Nad jejich rámec žalobkyně požaduje náklady upomínání ve výši 39 Kč. Žalovaný i přes výzvu ničeho neuhradil.
2. Podáním doručeným soudu dne 31. 1. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do požadavku na smluvní pokutu ve výši 966 Kč zpět. Soud proto podle § 96 odst. 2 o.s.ř. v dotčené části řízení zastavil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě svého zástupce, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti stran dle § 101 odst. 3 o.s.ř.
4. Z provedených důkazů má soud za prokázaný tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o úvěru číslo podepsané žalovaným dne 18. 8. 2020 bylo zjištěno, že se předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba jako věřitel a žalovaný jako dlužník dohodli, že anonymizováno žalovanému poskytne neúčelový úvěr ve výši 7 000 Kč výplatou v hotovosti v prodejnách právnická osoba anonymizováno a žalovaný úvěr právnická osoba vrátí v základní době splatnosti 30ti dnů. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že mu byla dne 18. 8. 2020 částka ve výši 7 000 Kč v hotovosti vyplacena. Z obchodních podmínek společnosti právnická osoba, k nimž nebyl podpis žalovaného připojen, nebylo zjištěno, že by se právě s tímto jejich zněním žalovaný seznámil a vyslovil s ním podpisem úvěrové smlouvy souhlas.
6. Plní-li účastník nedostatečně svou povinnost tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), nemůže být odsouzen k neúspěchu bez toho, aby byl soudem poučen o následcích nesplnění procesních povinností (§ 118a o.s.ř.). Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10 však upravuje ustanovení § 118a o.s.ř. jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o.s.ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). V projednávané věci, kdy soud jen z dosavadních tvrzení žalobkyní předložených listin nemohl mít za to, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a pro nepřítomnost žalobkyně, potažmo jí zvoleného zástupce u jednání, nemohl být nedostatek žalobních tvrzení a důkazní aktivity zhojen cíleným poučením strany žalující, soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně tvrzené skutečnosti o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru s konkrétním obsahem Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Dle § 1751 odst. 1 ObčZ část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.
8. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o sopotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úěru jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
12. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
13. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena písemná smlouva o zápůjčce, ale s ohledem na postavení žalované coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.
15. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.
16. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.
17. Z řízení vyplynulo, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila řádně, když ani v žalobě netvrdila, že její předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala.
18. Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o zápůjčce, neboť odporuje smyslu a účelu zákona, a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, tedy především povinnost žalované zápůjčku žalobkyni vrátiti spolu se všemi sjednanými poplatky, a pro případ prodlení s plněním této povinnosti žalobkyni uhradit smluvní pokutu.
19. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 7 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, jedná se mezi stranami o plnění bez právního důvodu a příjemci, tedy žalovanému, podle § 2991 odst. 2 o. z. vzniká bezdůvodné obohacení, které je podle § 2991 odst. 1 o. z. povinen ochuzenému, tedy žalobkyni, vydat. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 7 000 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl dne 18. 9. 2021, tedy den následující po dni, kdy se nejpozději poslední den odběrní lhůty mohl seznámit se žalobou, která se jako jediná výzva žalobkyně k plnění dostala do dispozice žalovaného, povinen plnit a ode dne 19. 9. 2021 je v prodlení, soud žalobkyni podle § 1970 přiznal i příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. Neboť žalobkyni požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně, soud jsa jejím návrhem vázán, přisoudil žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne 19. 9. 2021 v této výši, když ta nijak neodporuje nař. vlády č. 351/2013 Sb. Dále soud žalobkyni přiznal náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, když má za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně žalovaného před zahájením řízení zaslala žalovanému výzvu k plnění a oznámila mu postoupení pohledávek žalobkyni, v souvislosti s čímž vynaložila náklady na poštovné ve výši 2x 32,7 Kč. Ve zbývající části předmětu řízení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná v převážné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 966 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za částečné zpětvzetí žaloby, když k němu žalobkyně nepřistoupila pro chování žalovaného, ale na základě přehodnocení žalobou uplatněného nároku. Protože tak mohla žalobkyně učinit již při zahájení řízení, nikoli v jeho průběhu, soud nepovažuje takto vynaložený náklad za účelný.
Poučení:
Proti výroku I. rozsudku je přípustné podat odvolání do 15ti dnů ode dne doručení rozsudku ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Proti výrokům II. a III tohoto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.