Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 C 265/2021-39

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení

sídlem adresa

proti;

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

trvale bytem adresa žalovaného

o zaplacení částky 184 733,06 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 79 525,16 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 74 887,28 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 86 643,61 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 133,05 Kč, 8,25% úrok z prodlení p.a. z částky 86 643,61 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 10 239,91 Kč, 8,25% úrok z prodlení p.a. z částky 10 239,91 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, částku 791,33 Kč, částku 1 500 Kč a částku 900 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 79 525,16 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 74 887,28 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 86 643,61 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 133,05 Kč, 8,25% úrok z prodlení p.a. z částky 86 643,61 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 10 239,91 Kč, 8,25% úrok z prodlení p.a. z částky 10 239,91 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, částku 791,33 Kč, částku 1 500 Kč a částku 900 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 4. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 184 733,06 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 28. 3. 2017 smlouvu o úvěru Expres půjčka číslo na základě níž poskytla žalovanému částku 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách po 3 361,08 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, proto byl úvěr žalobkyní v dopise ze dne 24. 6. 2020 prohlášen za okamžitě splatný. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 161 530,89 Kč, na úroku 10 239,91 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení 9 770,93 Kč a 791,33 Kč a poplatky 1 500 Kč a 900 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednáním se bez omluvy nedostavil.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, dokladu o čerpání, všeobecných obchodních podmínek, výzvy včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu a sazebníku.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru Expres půjčka číslo zjištěno, že byla elektronicky uzavřena dne 28. 3. 2017 mezi žalobkyní jako bankou a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč na účet žalovaného. Součástí smlouvy bylo i pojištění schopnosti splácet Extra. Žalovaný se zavázal splácet jistinu, úrok a sjednané poplatky v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 3 661,08 Kč vždy k 20. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná 20. 4. 2017. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že mu byla částka 200 000 Kč převedena na jeho účet dne 28. 3. 2017. Z žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl zaměstnavatele, v zaměstnání je od 29. 6. 2015 na dobu určitou do 30. 6.2017, čistý měsíční příjem za 3 měsíce 25 159 Kč, má 1 zaměstnání, celkový čistý příjem domácnosti 40 00 Kč, druh bydlení: pronajatý dům/byt, měsíčně splácí na jiné úvěry 0 Kč, má 0 vyživovacích povinností. Z potvrzení o výši příjmů soud zjistil, že čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 25 159 Kč. Z dopisu ze dne 26. 6. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr za splatný z důvodu porušování podmínek žalovaným, a vyzvala žalovaného k úhradě 174.471,80 Kč do 10. 7. 2020. Z podacího archu soud zjistil, že dopis byl zaslán na adresu žalovaného ve smlouvě dne 29. 6. 2020. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud uhradil částku 125 112,72 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 200 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně vycházela z žádosti žalovaného, že je zaměstnaný a že má pracovní smlouvu na dobu určitou, ale nijak nezohlednila, že smlouva je uzavírána dne 28. 3. 2017 při délce splácení 108 měsíců, tedy 8 let, zaměstnanecký poměr však žalovanému končí již 30. 6.2017, což je vzhledem k délce splácení úvěru dost zásadní skutečnost. Žalovaný uváděl, že jeho domácnost má vyšší příjmy (40 000 Kč) než on (25 159 Kč), přestože dle svého tvrzení má jediný příjem a nemá žádné vyživovací povinnosti, žalobkyně se však nijak nezajímala o zdůvodnění tohoto příjmového rozdílu, ani zda s ním někdo žije ve společné domácnosti. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je skutečná výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci ZoSÚ ve spojení s  o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu ( ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 74 887,28 Kč (rozdíl mezi jistinou 200 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 125 112,72 Kč). Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 74 887,28 Kč jak částečně kapitalizované za období od 25. 6. 2020 do 25. 3. 2021 ve výši 637,88 Kč, tak ode dne 26. 3. 2021 do zaplacení. Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 86 643,61 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 133,05 Kč, 8,25% úrok z prodlení p.a. z částky 86 643,61 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 10 239,91 Kč, 8,25% úrok z prodlení p.a. z částky 10 239,91 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, částku 791,33 Kč, částku 1 500 Kč a částku 900 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Jelikož ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, měl by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí ( ).