Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 401/2021-27
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 29 700 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 450 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 11 450 Kč od 25. 6. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 18 250 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 13 550 Kč od 25. 6. 2018 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 450 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 11 450 Kč od 25. 6. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 18 250 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 13 550 Kč od 25. 6. 2018 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 6. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 29 700 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 24. 5. 2017 smlouvu o úvěru číslo 2017 číslo, na základě níž poskytla žalovanému částku 25 000 Kč. Žalovaný se ji zavázal vrátit spolu s úrokem, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem ve výši 17 250 Kč, celkem tedy 42 250 Kč v 13 měsíčních splátkách do 24. 6. 2018. Protože žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, nastala splatnost úvěru ke dni do 24. 6. 2018. Žalovaný svůj závazek nesplnil řádně a včas, ocitl se tak v prodlení. Dosud uhradil pouze 13 550 Kč. Žalovaná částka je tvořena dlužnou jistinou ve výši ve výši 25 000 Kč, dlužným úrokem ve výši 1 720 Kč, dlužným poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 413,08 Kč, dlužným poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 1 360 Kč a dlužným inkasním poplatkem ve výši 1 620 Kč. Část podniku původního věřitele byla převedena na společnost právnická osoba Pohledávka byla posléze postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na den 8. 2. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodl.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, transakční historie, předžalobní výzvy včetně podacího archu, pracovní smlouvy 2x, smlouvy o podnájmu, čestného prohlášení a výplatních pásek.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Z ujednání o zpracování osobních údajů, žádosti o úvěr a smlouvy o úvěru číslo 2017 číslo ze 24. 5. 2017 soud zjistil, že se společnost úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný či dlužník dohodli na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 28 % Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 1 000 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 5 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 750 Kč, a to v hotovosti v 13 měsíčních splátkách po 3 250 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 24. 6. 2017. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že převzal od věřitele sjednanou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze skutkových tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 13 550 Kč. Z dohody o přenechání družstevního bytu do podnájmu soud zjistil, že pronajímatel jméno příjmení a jméno celé jméno žalovaného jako podnájemce uzavřeli dne 23. 4. 2012 smlouvu o podnájmu družstevního bytu na dobu určitou od 1. 5. 2012 do 28. 2. 2013. Jako spolubydlící jsou uvedeny další dvě osoby, z toho jednou je žalovaný. Ve smlouvě není uvedena částka, jakou bude podnajímatel za užívání bytu platit. Z neúplné pracovní smlouvy soud zjistil, že právnická osoba s.r.o. jako zaměstnavatel a žalovaný jako zaměstnanec uzavřeli pracovní smlouvu, na dobu určitou do 30. 4. 2017 s nástupem 2. 5. 2016. Ze špatně čitelného dodatku k pracovní smlouvě soud zjistil, že se pracovní poměr uzavřený na dobu určitou prodlužuje do 31. 12. 2017. Z výplatní pásky za únor 2017 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla 10 785 Kč. Z výplatní pásky za březen 2017 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla 12 758 Kč. Z výplatní pásky za duben 2017 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla 12 244 Kč. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že je zaměstnaný na dobu určitou do 31. 12. 2017. Jeho mzda činí 10 776 Kč, na bydlení vydává 3 000 Kč, na a energie 0 Kč, na stravování a výživné 2 000 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč. Nemá žádné jiné úvěry. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 24. 5. 2017 soud zjistil, že žalovaný v něm prohlásil, že přispívá na bydlení ve výši 3 000 Kč. Ze smlouvy o prodeji části podniku soud zjistil, že část podniku společnosti právnická osoba byla dne 28. 9. 2018 převedena na společnost právnická osoba Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 11. 12. 2019 mezi právnická osoba jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.
13. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
14. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
15. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy ze dne 24. 5. 2017 její předchůdkyně předala žalovanému v hotovosti částku 25 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně sice tvrdila, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyní byl podstatný pravidelný a prokazatelný měsíční příjem po odečtení závazků a pravidelných výdajů žalovaného jako jsou např. platby nájemného, splátky úvěrové smlouvy nebo hypotéky; platby SIPO; výdaje související s platbami sociálního a zdravotního pojištění (v případě OSVČ), splácení exekuce apod. a že si tato potřebné doklady od žalovaného vyžádala, žalobkyně však nepředložila všechny doklady v tvrzení uváděné. Navíc z předložené pracovní smlouvy a dodatku vyplývá, že pracovní vztah žalovaného nebyl uzavřen na dobu neurčitou, ale jen na dobu určitou do konce roku 2017 (přičemž smlouva o úvěru byla uzavřena 24. 5. 2017), tedy nepokrýval ani dobu splácení jednotlivých sjednaných splátek, neboť žalovaný měl splácet až do 24. 6. 2018. Předchůdkyně žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k jeho životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti (3 000 Kč na nájem a energie a 3 000 Kč na další výdaje), aniž blížejí zkoumala, jaké jsou skutečné náklady. Z předložené podnájemní smlouvy vyplývá, že žalovaný byl ve smlouvě veden ani ne jako podnájemce, ale jako spolubydlící osoba. V smlouvě není uvedena částka podnájemného. K výdaji na bydlení je předložen jediný doklad, a to pouze čestné prohlášení žalovaného, že přispívá částkou 3 000 Kč. Takový doklad je ale zcela nedostatečný. Absentuje např. potvrzení od podnajímatele, na kterého je napsána podnájemní smlouva a který dle smlouvy platí nájemné, že mu žalovaný skutečně přispívá, a které by výši tohoto příspěvku žalovaného na bydlení prokazovalo. Družstevní byt do podnájmu byl navíc pronajat jen na dobu určitou do 28. 2. 2013, není tedy zřejmé, zda v r. 2017 ještě v tomto bytě žalovaný bydlel a z jakého titulu. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z výpisu z účtu, neúplné pracovní smlouvy navíc uzavřené jen na dobu určitou a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, navíc za situace, kdy není zřejmé, zda žalovaný splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda mu byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla předchůdkyně žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala skutečné náklady na bydlení a energie, ani netrvala na doložení výše těchto nákladů, nezkoumala osobní stav žalovaného, zda má děti, manželku či partnerku, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. K jednání, kdy naposledy mohlo být žalobkyni poskytnuto soudem poučení o nutnosti doplnit důkazní návrhy, se žalobkyně o své vůli nedostavila a zmařila tak svým jednáním tuto možnost, proto musí nést negativní důsledky v podobě pro ni nepříznivého rozhodnutí. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 275/2020-163, či ze dne 7. 1. 2021, č. j. 15 Co 276/2020-166.
16. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanému prokazatelně vyplacenou jistinou 25 000 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 13 550 Kč, což činí částku 11 450 Kč. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a vedlejší ujednání smlouvy o všech poplatcích. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 18 250 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 13 550 Kč od 25. 6. 2018 do zaplacení, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Soud žalobkyni přiznal zákonné úroky z prodlení z jistiny 11 450 Kč ode dne následujícího po dni 24. 6. 2018, kdy dle původní smlouvy mělo dojít k úhradě poslední splátky a celý úvěr by tak již byl uplynutí doby splatný, a toto datum lze dle soudu brát jako termín k vydání bezdůvodného obohacení. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud zavázal žalovaného zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku.
17. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014. Mezi postupovanými pohledávkami se v příloze k této smlouvě nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem soudem přiznané části pohledávky bez ohledu na to, jak ji soud po stránce právní hodnotil, a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou.
18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, neboť žaloba byla vůči němu z větší části zamítnuta, měl by právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).