Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 279/2019-131

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudcem JUDr. Vítem Ludvou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa

zastoupená JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., advokátem,

sídlem adresa

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení, advokátem

sídlem adresa

o zaplacení 25 648,81 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 369 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 369 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do

3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení

a) částky ve výši 6 279,81 Kč spolu s

a. kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 158,17 Kč,

b. zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 25 648,81 Kč od

2. 3. 2019 do 1. 8. 2019,

c. zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 279,81 Kč od

2. 8. 2019 do zaplacení,

b) úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 21 429,11 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení,

c) úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 2 258,70 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. O náhradě nákladů státu bude rozhodnuto samostatným usnesením.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 369 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 369 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení</b> <b>a) částky ve výši 6 279,81 Kč spolu s</b> <b>a. kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 158,17 Kč,</b> <b>b. zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 25 648,81 Kč od 2. 3. 2019 do 1. 8. 2019,</b> <b>c. zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 279,81 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení,</b> <b>b) úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 21 429,11 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení,</b> <b>c) úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 2 258,70 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. O náhradě nákladů státu bude rozhodnuto samostatným usnesením.</b>

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 2. 8. 2019 domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 648,81 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným její právní předchůdkyně právnická osoba IČO, sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 2. 2. 2018 smlouvu o úvěru. Nedílnou součástí této smlouvy o úvěru se staly i Všeobecné obchodní podmínky. Právní předchůdkyně žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a to na jeho úvěrový účet č. bankovní účet. Žalovaný se naopak zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných splátkách sjednaných ve smlouvě; spolu se splátkami se zavázal hradit i úroky z úvěru ve výši 17,90 % a poplatky (ceny) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru, případně také poplatky za pojištění. Před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru také právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě informací získaných od žalovaného (dotazy na rodinné, pracovní a majetkové a jiné poměry), které získala při zpracování žádosti o předmětný úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž měla ověřenu platební morálku žalovaného, neboť mu vedla jeho běžný účet č. bankovní účet. Právní předchůdkyně žalobkyně tak uzavřela, že žalovaný je úvěruschopný. Vzhledem k prodlení žalovaného se splácením úvěru řádně a včas právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 1. 8. 2018 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2019, a to s účinností ke dni 1. 3. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 25. 3. 2019. Za období od postoupení pohledávky ke dni podání žaloby nebylo na předmětný úvěr ničeho zaplaceno. Žalovaná částka se konkrétně skládala z dlužné jistiny ve výši 23 687,81 Kč (neuhrazený zůstatek úvěru ve výši 21 429,11 Kč a připsané neuhrazené úroky z úvěru ve výši 2 258,70 Kč), dále z úroků z prodlení ve výši 1 158,17 Kč (kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky) a poplatků ve výši 1 961 Kč Vedle toho se žalobkyně také domáhala zaplacení úroku z úvěru ve výši 17,90 % ročně z částky 2 258,70 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, úroku z úvěru ve výši 17,90 % ročně z částky 21 429,11 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši (9 % ročně) z částky 25 648,81 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení. Žalovaný byl zástupcem žalobkyně dne 10. 5. 2019 vyzván k dobrovolnému uhrazení dluhu, ale žalovaný neuhradil již ničeho.

2. Žalovaný prostřednictvím opatrovníka k žalobě uvedl, že žalobkyní vznesený nárok neuznává. Předně sjednané úroky jsou nepřiměřeně vysoké a z toho důvodu se příčí dobrým mravům a zásadám poctivosti. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva o úvěru neplatná. Navrhl proto, aby žaloba byla zamítnuta.

3. K projednání věci soud nařídil na den 21. 2. 2021 jednání. Na tomto místě je však potřeba dodat, že v dané věci soud rozhodoval již podruhé. Soud nejprve rozsudkem ze dne 11. 11. 2019, č. j.  – 16, žalobě v plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalovaného (podané prostřednictvím opatrovníka) však byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j.  – 69, zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

4. Krajský soud v Praze zdejšímu soudu uložil, aby nejprve doplnil šetření k pobytu žalovaného, a to včetně zjištění jeho případné adresy v cizině a dále i to, zda na takto zjištěnou adresu lze doručovat písemnosti. Pakliže by žádná taková adresa nebyla zjištěna, popřípadě na takto zjištěnou adresu by nebylo možné doručovat, pak by to byl důvod pro pokračování v tomto řízení s opatrovníkem žalovaného, který byl žalovanému z důvodu neznámého pobytu usnesením zdejšího soudu ze dne 4. 11. 2020, č. j.  – 51, ustanoven. Pokud by podmínka neznámého pobytu žalovaného provedeným šetřením zanikla, pak by uvedené zastoupení žalovaného zaniklo. Dále bylo zdejšímu soudu uloženo, aby se zabýval mezinárodní příslušností a volbou práva. Konečně bylo soudu také uloženo, aby se zabýval vznesenými námitkami opatrovníka žalovaného.

5. Za účelem pátrání po pobytu žalovaného soud učinil rozsáhlé šetření, avšak žádnou adresu, na kterou by bylo lze zasílat písemnosti žalovanému na území České republiky, nezjistil. Prostřednictvím právní pomoci s Polskou republikou soud zjistil adresu žalovaného na území Polské republiky, a to Kozielno číslo, 48 370 Paczków, Polská republika. V souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních se zdejší soud prostřednictvím příslušného polského justičního orgánu (příjmení Rejonowy w Nysie) pokusil doručit žalovanému žalobu a výzvu k vyjádření k této žalobě. příjmení jméno w Nysie postupem dle uvedeného nařízení zdejšímu soudu sdělil, že žalovaného nelze najít a proto požadované písemnosti nebyly doručeny. Na základě uvedeného proto soud dospěl k závěru, že žalovaný je stále neznámého pobytu a proto jsou splněny podmínky nutné k tomu, aby mu mohl být ustanoven z tohoto důvodu opatrovník a tudíž s již ustanoveným opatrovníkem v řízení dále pokračoval.

6. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je občan Polské republiky s bydlištěm na jejím území. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ta je dána podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V daném případě byl závazek žalovaného částečně plněn a měl být splněn na území České republiky, a proto může být žalovaný žalován u soudů České republiky a české soudy jsou tak příslušné k projednání a rozhodnutí ve věci.

7. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 29. 1. 2018 soud zjistil, že žalovaný požádal právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr ve výši 20 000 Kč. Ke své osobě v této žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí sám na ubytovně/koleji, je zaměstnaný na dobu určitou (do 31. 12. 2018) ve společnosti právnická osoba s příjmem 18 400 Kč měsíčně. Své jediné výdaje vyčíslil na částku 1 000 Kč (kategorie ostatní splátky).

8. Ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 2. 2018 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč (vedený na úvěrovém účtu č. bankovní účet) a žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr měsíční splátkou (splatnost první splátky nastala dne 19. 3. 2018), přičemž její měsíční výše činila 401 Kč, s tím, že úvěr měl být nejpozději splacen 18. 2. 2026 (celkem tak 96 splátek). Roční úroková sazba byla sjednána na 17,90 %. Celková částka, kterou žalovaný měl uhradit, tak činila 38 336 Kč V čl. 3 této úvěrové smlouvy bylo ujednáno, že úroky z úvěru budou připisovány k jistině, kdy se stanou její součástí. Cena za vyřízení úvěru činila 200 Kč (čl. 4 2. smlouvy). Ve smlouvě byla sjednána možnost okamžitého zesplatnění dluhu v případě prodlení se splácením 1 splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo prodlení se splácením více než 2 splátek (čl. 8 a 8.2 smlouvy).

9. Z přehledu splácení úvěru ze dne 1. 3. 2019 (úvěrový účet č. bankovní účet) soud zjistil, že na čerpaný úvěr žalovaný celkem uhradil toliko 631 Kč.

10. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 29. 1. 2018 soud zjistil, že žalovaný byl od 28. 3. 2017 zaměstnaný ve společnosti právnická osoba, IČO, sídlem adresa; pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2018. Jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 18 400 Kč.

11. Zy označené„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ ze dne 29. 1. 2018 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného jednak vyšla z jeho zjištěného příjmu (18 400 Kč měsíčně) a jednak z jeho životních výdajů (7 104 Kč), které byly stanoveny dle interního ekonomického modelu (statistická data, normativní náklady na bydlení a aktuální údaje o životních nákladech). Dále bylo zjištěno, že žalovaný neměl jiné úvěry.

12. Z poslední výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 28. 6. 2018 soud zjistil, že žalovaný byl upozorněn, že na jeho úvěru je dluh ve výši 3 099 Kč. Byl dále vyzván, aby tento dluh uhradil nejpozději do 1. 8. 2018. Dále byl upozorněn, že pokud dlužnou částku neuhradí, pak může dojít k zesplatnění celého dluhu. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 4. 8. 2018 soud dále zjistil, že ke dni 1. 8. 2018 došlo k zesplatnění celého dluhu žalovaného; ke dni 1. 8. 2018 činila dlužná částka celkem 23 413 Kč.

13. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 9. 5. 2019 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky, která činila 28 062,11 Kč, a to nejpozději do 19. 5. 2019. Z podacího lístku ze dne 9. 5. 2019 soud dále zjistil, že uvedená výzva byla žalovanému odeslána téhož dne.

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2019 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní soud zjistil, že pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně (zejména plynoucí ze smluv o úvěru) uvedené v příloze číslo k této smlouvě budou podle stavu ke dni 1. 3. 2019 postoupeny na žalobkyni, a to okamžikem zaplacení kupní ceny. Z potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 4. 3. 2019 bylo soudem zjištěno, že kupní cena byla dne 1. 3. 2019 uhrazena. Z přílohy číslo (seznam postoupených pohledávek) k uvedené smlouvě o postoupení pohledávek bylo dále zjištěno, že pohledávka za žalovaným je v tomto seznamu na řádku číslo uvedena. Z dopisu nazvaného„ oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 22. 3. 2018 bylo soudem zjištěno, že skutečnost, že došlo k postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným na žalobkyni, byla žalovanému oznámena. Z podacího lístku ze dne 25. 3. 2019 pak bylo zjištěno, že toto oznámení bylo dne 25. 3. 2019 odesláno žalovanému.

15. Z listin označených jako„ záznam o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací ze dne 2. 2. 2018, Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba účinné od 13. 1. 2018, ceník právnická osoba účinný od 27. 1. 2018 a informace o zpracování osobních údajů ze dne 22. 3. 2019“ soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti nutné pro rozhodnutí ve věci samé.

16. Soud neprovedl dokazování výpisem z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet, případně i dalších existujících běžných účtů vedených na jméno žalovaného, a to ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 2. 2. 2018. Žalobkyně mínila tímto prokázat, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť žalovanému vedla jeho běžný účet a z toho důvodu měla přehled o jeho měsíčních příjmech a výdajích. Avšak z jiného důkazu, který rovněž žalobkyně žádala vyžádat, čemuž soud vyhověl, vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně údaje z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet (a ani z jeho jiného účtu) při zkoumání úvěruschopnosti nezohlednila. Vzhledem k tomu, že majetkové poměry žalovaného nebyly tímto způsobem zjišťovány, pak soud dospěl k závěru, že provádět dokazování tímto výpisem z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet by bylo zcela nadbytečné a proto tento důkazní návrh zamítl.

17. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému (na základě uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 2. 2. 2018) finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr měsíční splátkou ve výši 401 Kč. Před uzavřením této smlouvy o úvěru žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně potvrzení zaměstnavatele prokazující, že je zaměstnán a má pravidelný příjem (18 400 Kč měsíčně čistého). Výdaje žalovaného byly prověřeny na základě interního modelu právní předchůdkyně žalobkyně zahrnující zejména statistické a normativní výdaje. Žalovaný splátky úvěru řádně a včas nehradil, a proto došlo v souladu se smlouvou k jeho zesplatnění (ke dni 1. 8. 2018). Ke dni 1. 3. 2019 byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný na tento úvěr zaplatil v souhrnu toliko částku 631 Kč, přičemž ve zbytku již neuhradil ničeho, a to ani po jeho zesplatnění a ani po výzvě zástupkyně žalobkyně

18. Dále se soud zabýval tím, podle jakého právního řádu bude právní poměry mezi právní předchůdkyní žalobkyně, resp. samotné žalobkyně, a žalovaným vyplývající z výše uvedené úvěrové smlouvy posuzovat. Pro určení rozhodného hmotného práva se použije nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Účastníci postupovali v souladu s čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení a zvolili jako rozhodné právo České republiky, jak vyplývá z článku 8. 6. všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně účinných od 13. 1. 2018.

19. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 419 o. z. platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

21. Podle , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) platí, že spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 75 ZoSÚ platí, že poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

23. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

24. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ platí, že poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

25. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Podle § 86 odst. 2 věty první ZoSÚ platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

27. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

29. Podle § 2991 odst. 2 o. z. platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. Podle § 1958 odst. 2 o. z. platí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

32. Podle § 1968 věty první o. z. platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

33. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

34. Podle , kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ nařízení vlády“) platí, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

35. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru ze dne 2. 2. 2018 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením této smlouvy o úvěru dostatečně zkoumala schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 78 a § 86 a § 87 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Soud na základě již ustálené judikatury dospěl k závěru, že tuto otázku je nutno posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovící důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy třeba vykládat tím způsobem, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).

36. Ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ přikazuje poskytovateli spotřebitelského úvěru zejména před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Uvedené však nelze vykládat izolovaně od jiných ustanovení citovaného zákona. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má především podle § 75 ZoSÚ povinnost postupovat při provozování své činnosti s odbornou péčí a zároveň má povinnost při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených ZoSÚ. Posuzuje-li poskytovatel spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele, má povinnost primárně od spotřebitele získat veškeré potřebné informace, aby této povinnost mohl dostát. V návaznosti na § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ si však nelze představit, že by se mohl poskytovatel omezit pouze na jednostranná tvrzení spotřebitele ohledně jeho příjmů, výdajů a svých dosavadních závazků (dluhů). Poskytovatel tak má v této souvislosti povinnost uchovávat zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, tedy povinnost uchovávat zejména ty dokumenty, ze kterých byly verifikovány informace získané od spotřebitele. Lze tak uvést, že řádně zkoumá úvěruschopnost spotřebitele pouze ten poskytovatel, který uzavře, že spotřebitel je úvěruschopný, a to pouze po pečlivém zhodnocení jeho reálných příjmů a výdajů včetně zhodnocení jeho dosavadních závazků, přičemž doklady, ze kterých tento závěr učinil, uchoval pro budoucí potřeby, resp. budoucí ověření, zda své povinnosti dle ZoSÚ naplnil. Soud v tomto taky konstatuje, že odkazy na judikaturu prezentovanou žalobkyní nejsou přiléhavé. Obě tam citované rozhodnutí byly vydány v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., přičemž právní úpravou dle ZoSÚ jsou již překonány. Již z výše citovaných ustanovení ZoSÚ plyne, že tento zákon klade na poskytovatele úvěrů mnohem vyšší nároky, než jak tomu bylo v předešlé právní úpravě.

37. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle dokladů o jeho příjmech, kdy příjmy žalovaného v rozhodném období činily průměrně 18 400 Kč čistého měsíčně. K tomu si právní předchůdkyně žalobkyně nechala předložit i příslušné potvrzení tehdejšího zaměstnavatele žalovaného. Dále úvěruschopnost žalovaného byla posuzována z jeho prohlášení, kdy v žádosti o poskytnutí úvěru uváděl, že bydlí na ubytovně a jeho měsíční výdaje činí pouze 1 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však tento údaj o výdajích sama navýšila, neboť zřejmě sama správně usoudila, že takové výdaje nemohou odpovídat skutečnosti. Výdaje žalovaného proto právní předchůdkyně navýšila na částku 7 104 Kč měsíčně, kdy se jedná především o její vlastní odhad pořízený zejména na základě statistických údajů. Jiným způsobem již právní předchůdkyně žalobkyně majetkové poměry žalovaného nezkoumala.

38. Výše shrnutý způsob, jakým právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, však soud nepovažuje za dostatečný. S žalobkyní lze dílem souhlasit pouze v tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně řádně zabývala příjmovými poměry žalovaného, kdy jím tvrzené příjmy právní předchůdkyni žalobkyně taktéž doložil. Pokud jde o výdajové poměry žalovaného, pak tyto výdaje již právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezkoumala, neboť vyšla pouze ze statistických údajů a dalších předpokládaných výdajů, které byly zaneseny do interního modelu právní předchůdkyně žalobkyně. Je tedy vidno, že údaj o výdajích žalovaného ve výši 7 104 Kč měsíčně neodpovídá realitě, kdy se jedná spíše o jistý administrativní předpoklad. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala výdajové poměry žalovaného, nemohla tak mít přehled o jeho reálných výdajích, tudíž nemohla učinit spolehlivý závěr o částce, která žalovanému skutečně zbývá po úhradě všech jeho výdajů. Neměla-li právní předchůdkyně žalobkyně tento reálný přehled, pak je nutno uzavřít, že výdaje a příjmy žalovaného nemohla s odbornou péčí posoudit. Právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s administrativně stanovenými výdaji žalovaného. Navíc právní předchůdkyni žalobkyně tak již v této souvislosti muselo být zřejmé, že i tímto způsobem stanovené měsíční výdaje (7 104 Kč) zaměstnaného člověka nemohou být úplné, neboť reálné výdaje musely být nepochybně mnohem vyšší. Přitom právní předchůdkyně žalobkyně měla možnost si reálnou výdajovou stránku žalovaného snadno ověřit, a to například z kompletních výpisů z bankovního účtu dlužníka. I když žalobkyně tvrdila, že i tímto způsobem byla úvěruschopnost žalovaného prověřena, tak z jasného sdělení právní předchůdkyně žalobkyně vyplynulo, že tak postupováno nebylo. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla úvěr i přes to, že neměla dostatečné informace (natožpak doložené informace) o skutečných výdajích žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně za této situace měla postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž měla postupovat podle § 84 odst. 1 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si jeho výdaje verifikovala. Toto zjevně právní předchůdkyně žalobkyně neučinila a při posuzování jeho úvěruschopnosti vyšla ze závěru, že žalovaný disponuje zdroji, které mu umožní sjednaný úvěr splácet. K tomu je nutné na okraj dodat, že již v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb. platilo, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Soud je přesvědčen, že řečené se plně uplatní i v poměrech ZoSÚ, který je s odkazem na § 78 ZoSÚ v tomto i přísnější. Právní předchůdkyně žalobkyně tak měla postupovat podle § 75 a § 78 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by zjistila skutečné výdaje žalovaného, přičemž následně by si tyto doklady uložila, aby tak bylo možno v budoucnu přezkoumat, zda právní předchůdkyně žalobkyně schopnost splácet úvěr žalovaného řádně posoudila. Jen tak by právní předchůdkyně žalobkyně postupovala s odbornou péčí, tedy tak, jak ZoSÚ ukládá.

39. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně a pouze formálně. Soud proto smlouvu o úvěru ze dne 2. 2. 2018 posoudil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni toliko částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 2991 o. z.) a kterou dosud nesplatil. Z dokazování vyplynulo, že žalovanému byla takto poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, kdy žalovaný dosud z této částky uhradil částku ve výši 631 Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení také vrátit. Výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného činí 19 369 Kč (20 000 Kč – 631 Kč).

40. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobě vyhověl toliko do částky 19 369 Kč, kdy rovněž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni tuto částku spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to od podání žaloby (od 2. 8. 2019 do zaplacení). Výše úroků z prodlení tak, jak byly žalobkyni přiznány, je v souladu s § 2 nařízení vlády, kdy výše repo sazby stanovené Českou národní bankou v první den kalendářního pololetí, ve kterém došlo k uvedenému prodlení žalovaného, činila 2 %. V souladu s  nařízení vlády tak příslušný úrok z prodlení v předmětném období činil 10 % ročně. Lhůtu k plnění soud určil s odkazem na , tudíž žalovaný je povinen zaplatit uvedenou částku s přiznaným příslušenstvím v obecné 3 denní lhůtě, která je počítána od právní moci rozsudku.

41. Ve zbytku soud žalobě nevyhověl, a to s ohledem na absolutní neplatnost předmětné smlouvy.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , kdy zvážil míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků z pohledu předmětu řízení včetně příslušenství, které bylo vypočteno pro účely nákladového výroku ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. Žalobkyně byla v řízení úspěšná z 52,50 %, žalovaný tudíž byl v řízení úspěšný ze 47,50 %. Při odečtení rozsahu neúspěchu od úspěchu by měla procesně úspěšnější žalobkyně právo na náhradu 5 % nákladů řízení, nicméně soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož rozdíl úspěchů žalobkyně a žalovaného je zcela nepatrný.

43. S ohledem na to, že v souvislosti s tímto řízením vzniknou náklady České republice (odměna opatrovníka), přičemž výši těchto nákladů nelze v okamžiku rozhodnutí soudu určit, soud proto rozhodl tak, že o náhradě nákladů státu bude rozhodnuto samostatným usnesením.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo návrhem na nařízení exekuce u soudního exekutora.