Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 89/2021-25
Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Veselou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 7 322,35 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 30. 10. 2021 do zaplacení, vše do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 822,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 16. 5. 2019 do zaplacení, a úroku z prodlení z částky 3 500 Kč ve výši 9,75 % ročně od 16. 5. 2019 do 29. 10. 2021, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 30. 10. 2021 do zaplacení, vše do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. II. V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 822,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 16. 5. 2019 do zaplacení, a úroku z prodlení z částky 3 500 Kč ve výši 9,75 % ročně od 16. 5. 2019 do 29. 10. 2021, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Tento rozsudek je koncipován jako zkrácený, neboť podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř. “) v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 ), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
2. Elektronickým platebním rozkazem podaným dne datum se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 7 322,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 322,35 Kč od 16. 5. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, dne datum uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které žalované poskytla částku 3 500 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit nejpozději do 15. 5. 2019 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 822,35 Kč, což ale neučinila. Peněžní prostředky byly zaslány na účet žalované č. bankovní účet po prověření schopnosti žalované úvěr splatit. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena smlouvu ze dne datum. Žalobkyně žalovanou vyzývala k uhrazení dlužné částky, ale bezvýsledně.
3. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.
4. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Předchůdkyně žalobkyně právnická osoba, zaslala žalované na její účet částku 3 500 Kč na základě smlouvy č. anonymizováno, která byla uzavřena ve webovém prostředí předchůdkyně žalobkyně. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni, která žalovanou vyzývala k úhradě dlužné částky. Žalovaná ničeho neuhradila.
5. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně měla k dispozici dokumenty, o nichž žalobkyně tvrdila, že z nich vycházela při ověřování úvěruschopnosti, že byly jakkoliv ověřeny výdaje žalované a že žalované byla doručena předžalobní výzva.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2991 odst. 1 , 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby
z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 :„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, anonymizováno a příjmení, anonymizováno: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. nakladatelství, rok, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu),
a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech
a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ,
12. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr. V řízení ale nebylo prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost jakkoliv ověřovala. Žalobkyně přes výzvu soudu zůstala pouze u obecných tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla náležitě prověřena, a to na základě lustrace z veřejně dostupných databází, a její předchůdkyně poměřovala příjmy a výdaje žalované, přičemž klientům je ponechána rezerva 10 % mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji a tato rezerva se musí rovnat minimálně částce životního minima ve výši částka. Žalobkyně pak konkrétně neuvedla, jaké měly být příjmy a výdaje žalované, v jaké výši byla rezerva, o které ve svých tvrzeních hovoří a tyto skutečnosti ani nijak nedoložila, včetně dokladů o provedených lustracích. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a o. s. ř. o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré nezbytné skutečnosti. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 , 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, z kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1 , věty třetí ZSÚ, v případě, že žalobkyně neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované dne datum vyplatila částku 3 500 Kč na účet žalované, přičemž žalovaná žádnou částku neuhradila. Žalovaná v řízení nenamítala, že by uhradila jakoukoliv částku na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti, ohledně možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení poskytnuté částky 3 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , a to ode dne následujícího po dni, kdy byla žalovaná poprvé prokazatelně vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení. Za tento den soud považuje v souladu s ustanovením § 1958 o. z. den následující po dni, kdy byla žalované doručena žaloba, neboť doručení předžalobní výzvy nebylo žalobkyní prokázáno a domněnku dojití dle ustanovení § 573 o. z. je možno aplikovat pouze na zásilky prokazatelně doručené. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu výrokem II. zamítl. Lhůtu k plnění soud určil výroku I. tohoto rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. jako 15 dnů, a to s ohledem na výši plnění.
13. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, ale žalované žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.