Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 253/2020-53

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Poláchovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení

sídlem adresa

o zaplacení částky 755 986 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba o zaplacení částky 431 992 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žaloba o zaplacení částky 431 992 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Žalobkyně, která podniká v oblasti služeb krátkodobého ubytování, se domáhala náhrady škody ve výši 755 986 Kč s příslušenstvím za omezení podnikání v souvislosti s krizovými opatřeními vydanými kvůli koronavirové pandemii. V období od 16. 3. 2020 do 25. 2. 2020 bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Usnesení Vlády České republiky přijatých podle ústavního , o bezpečnosti České republiky, ve znění , a , o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů a na základě Mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví podle , o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení vlády České republiky a Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví zakazovala mj. prodej ubytovacích služeb. Svůj nárok žalobkyně opírá o krizového zákona. Podle názoru žalobkyně jsou dány všechny předpoklady pro vznik škody i pro její náhradu. Mezi státem vydanými krizovými opatřeními a vzniklou škodou spočívající v ušlém zisku žalobkyně je příčinná souvislost. Škodu žalobkyně vyčíslila jako zisk za období od 16. 3. 2019 do 25. 5. 2019, kdy žalobkyně mohla bez omezení prodávat ubytovací služby, mínus zisk za období od 16. 3. 2020 do 25. 5. 2020, kdy žalobkyně z důvodu krizových opatření prodávat ubytovací služby nemohla. Rozdíl činí částku 1 679 968,07 Kč, přičemž žalobkyně tuto částku ponížila o redukční koeficient ve výši 55 %, neboť i v případě, kdy by krizová opatření nebyla vydána, by se část zákazníků neubytovala ze strachu z nákazy. Žalobkyně nepožádala o dotaci pro dotační titul COVID – Ubytování, protože jednou z podmínek bylo, že žadatel neukončí během šesti měsíců od udělení dotace stávající podnikatelské aktivity, na jejichž základě poskytuje ubytovací služby. Žalobkyně však s ohledem na ztrátu veškerých zákazníků, nebyla schopna udržet své podnikání v provozu a musela ukončit své podnikatelské aktivity.

Žalovaná považuje žalobu za nedůvodnou, založenou na nepodložených tvrzeních a nesprávných právních závěrech žalobkyně. Z § 36 krizového zákona vyplývají předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tyto však v projednávané věci nejsou naplněny, neboť § 36 nedopadá na krizová opatření vlády, která jsou právním předpisem, ani na mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. V režimu krizového zákona je nahraditelná pouze věcná škoda, nikoli ušlý zisk, přičemž žalobkyně ušlý zisk nedokládá a její výpočet jeho výše je zjevně nesprávný. Mezi tvrzenou škodou a krizovými a mimořádnými opatřeními není dána příčinná souvislost. Krizová a mimořádná opatření, která měla zapříčinit ušlý zisk žalobkyně, jsou adresována obecnému okruhu adresátů s celostátní působností a mají charakter právního předpisu. Ustanovení § 36 krizového zákona však cílí na náhradu škody způsobené osobám v důsledku krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Pojem„ věcná škoda“ podle krizového zákona je nutno vykládat jako škodu vzniklou výhradně poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Nejedná se tak o škodu ve smyslu obecného pojmu škody podle , která by zahrnovala jakoukoliv ztrátu na jmění, včetně ušlého zisku. Žalobkyně nedoložila nic, z čeho by bylo možné dovodit výši ušlého zisku za dané období, ani neuvedla, jak došla k redukčnímu koeficientu 55 %. Cílem dotací je především podpořit podnikatele, kteří hodlají dále podnikat, nikoli nahradit škodu těm, kteří podnikání ukončili. Tvrzený ušlý zisk je v příčinné souvislosti s pandemií koronaviru, nikoli s krizovými a mimořádnými opatřeními.

Usnesením č.j. číslo jednací, ze dne 7. 7. 2021 bylo řízení v části o zaplacení částky 323 994 Kč za období od 25. 3. 2020 do 23. 4. 2020, kdy bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, vyloučeno k samostatnému řízení, neboť v této části je podle názoru soudu dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2.

Mezi stranami není sporu o tom, že žalobkyně je právnickou osobou, předmětem jejíž činnosti je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Žalobkyně poskytovala služby krátkodobého ubytování pod označením„ název anonymizována dvě slova“. Podnikání žalobkyně bylo omezeno na základě Usnesení vlády České republiky č. 84/ 2020, 99/ 2020, 196/ 2020, 195/ 2020, 224/ 2020, a to v období od 15. 3. 2020 do 24. 3. 2020 a od 24. 4. 2020 do 25. 5. 2020. Dne 9. 9. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k náhradě škody nejpozději do 30. 9. 2020. Předžalobní výzvu odeslala žalobkyně dne 8. 10. 2020. Žalovaná požadovanou náhradu škody nezaplatila.

Soud dospěl k závěru, že neprovede dokazování listinami, přiloženými k žalobě, směřujícími k prokázání výše požadované náhrady škody – ušlého zisku, neboť je přesvědčen o tom, že žaloba není důvodná.

Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně jako právnická osoba, podnikala v oblasti služeb krátkodobého ubytování. V roce 2020 bylo její podnikání omezeno, neboť v důsledku koronavirové pandemie stát vydával krizová opatření, která mj. zakazovala prodej ubytovacích služeb (s výjimkami, které se žalobkyně netýkají).

Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

Podle § 36 odst. 1 krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle § 36 odst. 4 pak náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.

Podle názoru žalobkyně jí byla krizovými opatřeními vydanými státem v období od 15. 3. 2020 do 24. 3. 2020 a od 24. 4. 2020 do 25. 5. 2020 (Usnesení vlády České republiky č. 84/ 2020, 99/ 2020, 196/ 2020, 195/ 2020, 224/ 2020) způsobena škoda – ušlý zisk, neboť opatření zakazovala mj. prodej ubytovacích služeb, tedy hlavní předmět podnikání žalobkyně. Stát by tak měl v souladu s § 36 krizového zákona nést odpovědnost za žalobkyni způsobenou škodu a tuto jí nahradit.

S názorem žalobkyně se však soud neztotožnil, neboť stát neodpovídá za žalobkyní uplatněnou škodu.

Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. ústavní nález, uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Ústavní soud dále (ústavní nález) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 274 (které se týkalo omezení konání zasedání zastupitelstev územních samosprávních celků), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že podle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Podle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu písm. b)y nebo ustanovení “.

Náhrada poskytovaná státem podle § 36 krizového zákona se týká škody způsobené jeho činností při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných podle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalované dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.

Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu. Tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo , , ve znění pozdějších předpisů. Tyto zákony na daný vztah nedopadají a jejich použití je vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto speciálního právního předpisu k  i k . Soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanoveníd upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti.

Žalobkyně požadovala náhradu škody podle § 36 krizového zákona, podle kterého je stát povinen nahradit škodu způsobenou fyzickým a právnickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními. Krizová opatření ve smyslu tohoto ustanovení však na rozdíl od usnesení vlády, kterými bylo podnikání žalobkyně omezeno, směřují vůči konkrétním subjektům, kterým byla způsobena věcná škoda při realizaci krizových opatření. V projednávaném případě nepochybně došlo k výraznému omezení možnosti podnikání žalobkyně, avšak stalo se tak na základě usnesení vlády, která mají povahu obecně závazného právního předpisu, který směřuje vůči předem neurčitému okruhu osob, kterému stanoví právní povinnosti, přičemž každá osoba, která se ocitne v určitém usnesením vlády předpokládaném postavení, se bude muset nastaveným pravidlům podřídit. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyni nelze přiznat náhradu za škodu, která jí vznikla v souvislosti s plněním povinností založených právním předpisem a zároveň nelze uložit státu povinnost takovou škodu nahradit. Proto soud žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč Tyto náklady tvoří ve smyslu a čtyři paušální náhrady (2x písemné vyjádření k podané žalobě, příprava a účast u ústního jednání). Náklady právního zastoupení soud žalované v rámci náhrady nákladů řízení nepřiznal vzhledem k ustálené judikatuře (nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. ústavní nález), podle které stát (v daném případě Ministerstvo vnitra) disponuje dostatečným odborným aparátem, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. O tom svědčí i fakt, že žalovaná stěžejní vyjádření ve věci učinila sama. Náklady vynaložené na právní zastoupení tak nelze považovat za účelně vynaložené.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.