Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
23 C 84/2021-49
Okresní soud ve Znojmě rozhodl předsedou senátu Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení,
sídlem adresa,
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 28 900 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Zastavuje se řízení o zaplacení úroku ve výši 5 900 Kč a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 900 Kč.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 25 000 Kč od 8. 6. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 769,75 Kč a náklady na uplatnění pohledávky ve výši 256 Kč.
III. Zamítá se žaloba na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 84,76 Kč.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 625 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce titul jméno příjmení.
Odůvodnění:
<b>I. Zastavuje se řízení o zaplacení úroku ve výši 5 900 Kč a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 900 Kč.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 25 000 Kč od 8. 6. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 769,75 Kč a náklady na uplatnění pohledávky ve výši 256 Kč.</b> <b>III. Zamítá se žaloba na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 84,76 Kč.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 625 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [titul] [jméno] [příjmení].</b>
1. Žalobou ze dne 21. 9. 2021 se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 25 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 2. 1. 2021 do zaplacení, smluvního úroku 5 750 Kč a smluvní pokuty 3 900 Kč, neboť mezi právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, který byl splatný spolu s úrokem ve výši 5 750 Kč v termínu do 1. 1. 2021. Žalovaný úvěr nesplatil, byl proto povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021. Podáním ze dne 3. 1. 2022 vzal žalobce podanou žalobu ohledně požadavku na zaplacení úroku ve výši 5 900 Kč a ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 900 Kč zpět, neboť není schopen doložit, zda a jakým způsobem prověřil jeho právní předchůdce schopnost žalovaného úvěr splatit.
2. Žalovaný se ve věci k výzvě soudu k podané žalobě nevyjádřil a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto o žalobě rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na podkladě žalobcem předložených listinných dokladů..
3. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum vzal soud za prokázané, že mezi společností právnická osoba a žalovaným byla prostřednictvím dálkové komunikace uzavřena smlouva o úvěru, kterou se společnost právnická osoba zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 5 750 Kč do 1. 1. 2021. Úvěr měl být poskytnut bezhotovostním převodem na účet č. bankovní účet. Z výpisu z účtu společnosti právnická osoba vzal soud za prokázané, že žalovaný dne datum poukázal na účet této společnosti verifikační platbu 1 Kč. Dne datum byla z účtu právnická osoba poukázána částka 25 000 Kč na účet č. bankovní účet.
4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a ze soupisu postoupených pohledávek vzal soud dále za prokázané, že společnost právnická osoba postoupila svojí pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru číslo na žalobce. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem společnosti právnická osoba ze dne datum.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
7. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
8. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
9. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
10. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Z provedeného dokazování lze dovodit, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž žalovaný v právním vztahu vystupoval z pozice spotřebitele a jednalo se proto o spotřebitelský úvěr spadající pod režim zákona č. 257/2016 Sb. Z ustanovení § 86 a § 87 tohoto zákona vyplývá, že k platnosti úvěrové smlouvy je třeba, aby poskytovatel úvěru splnil povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splatit. Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele úvěru mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona (k tomu rovněž poukaz na důvodové zprávy k ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Z textu citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možnost dovodit, že neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je koncipována jako relativní a že tudíž k ní soud v řízení přihlédne jen k námitce spotřebitele. V této souvislosti však soud nemůže pominout závěry rozsudku Soudního dvora (druhý senát) EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (dostupný na webová adresa), v níž Soudní dvůr rozhodl tak, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. K tomu je možno poukázat na závěry uvedené například v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 o aplikační přednosti práva Evropské unie před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky, kdy národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva a to i případně tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli ustanovení vnitrostátních právních předpisů.
14. Soud proto žalobce vyzval, aby doložil, že jeho právní předchůdce tuto svojí zákonnou povinnost řádně splnil a že úvěrová smlouva byla uzavřena platně. Žalobce požadované důkazy k výzvě soudu neoznačil (na výzvu reagoval částečným zpětvzetím žaloby) a neunesl tak důkazní břemeno ohledně splněný nezbytné podmínky platnosti úvěrové smlouvy. Na předloženou úvěrovou smlouvu je proto třeba nahlížet jako na absolutně neplatné právní jednání. Na druhou stranu však nelze pominout, že z provedeného dokazování vyplynulo, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na jeho účet částku 25 000 Kč. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy se jednalo o plnění poskytnuté bez právního důvodu, které je tak žalovaný povinen vydat dle zásad pro vydání bezdůvodného obohacení stanovených v § 2993 a násl. občanského zákoníku, a to včetně zákonného úroku z prodlení, na který věřiteli náleží nárok podle § 1970 občanského zákoníku. Jelikož je v daném případě přisuzován nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tedy nárok, u kterého není čas plnění předem ujednán, je otázku splatnosti bezdůvodného obohacení a tedy i otázku počátku prodlení dlužníka třeba posuzovat dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku podle okamžiku, kdy byl dlužník o plnění věřitelem požádán. Z předložených upomínek vyplývá, že první upomínka žalovaného k úhradě dlužné částky byla právním předchůdcem žalobce uskutečněna dne 15. 1. 2021, nejdříve dne 16. 1. 2021 tak mohla nastat splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení a až od 17. 1. 2021 mohlo dojít k prodlení žalovaného s plněním tohoto nároku. V důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek přešel nárok na vydání bezdůvodného obohacení na žalobce.
15. Soud proto podané žalobě vyhověl co do požadavku na zaplacení jistiny 25 000 Kč a co do zaplacení úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž z důvodu uvedených shora považoval za počátek prodlení žalovaného až den 17. 1. 2021 a proto nárok na zaplacení úroku z prodlení od 2. 1. 2021 do 16. 1. 2021 (v žalobě byl zahrnut v již kapitalizovaném úroku) zamítnul. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby pak soud zároveň ve zbývající části uplatněného nároku řízení o žalobě dle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastavil.
16. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. když žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť žaloba byla vůči požadované částce zamítnuta jen v nepatrném rozsahu. Náklady řízení žalobce tvoří odměna za právní zastoupení dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby) po 300 Kč za úkon, paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalobce za tyto úkony dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu po 100 Kč za úkon, soudní poplatek 1 173 Kč a 21% DPH ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Znojmě.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.