Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
142 C 24/2021-73
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o částku 30 342 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení v části, týkající se zaplacení částky 5 361,51 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 361,51 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení a dále spolu se smluvním úrokem ve výši 60,95 % ročně z částky 17 608,87 Kč za dobu od 20. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 85 017 Kč, se zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 144 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 144 Kč za dobu od 22. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 13 994,49 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 138,49 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do 21. 7. 2021, z částky 13 994,49 Kč za dobu od 22. 7. 2021 do zaplacení, a ve výši 1,5 % ročně z částky 5 144 Kč za dobu od 22. 7. 2021 do zaplacení, dále částku 5 842,40 Kč a dále smluvní úrok ve výši 35 % ročně z částky 17 608,87 Kč za dobu od 20. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 85 017 Kč, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení v části, týkající se zaplacení částky 5 361,51 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 361,51 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení a dále spolu se smluvním úrokem ve výši 60,95 % ročně z částky 17 608,87 Kč za dobu od 20. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 85 017 Kč, se zastavuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 144 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 144 Kč za dobu od 22. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 13 994,49 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 138,49 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do 21. 7. 2021, z částky 13 994,49 Kč za dobu od 22. 7. 2021 do zaplacení, a ve výši 1,5 % ročně z částky 5 144 Kč za dobu od 22. 7. 2021 do zaplacení, dále částku 5 842,40 Kč a dále smluvní úrok ve výši 35 % ročně z částky 17 608,87 Kč za dobu od 20. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 85 017 Kč, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované původně zaplacení částky 30 342 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovanou, jako klientem, byla dne 5. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru číslo (dále též jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 18 000 Kč. K vyplacení úvěru žalované došlo dne 6. 6. 2019, přičemž žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 151,7 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 624 Kč splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červenec 2019, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka 12 856 Kč. Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 1 497 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 6, 8 a 9, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení v délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 3 x 499 Kč). V důsledku tohoto prodlení žalované žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 1 200 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek č. 5, 6, 7, 8, 9, a 10, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení v délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 6 x 200 Kč). V důsledku prodlení žalované následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 9 splatné dne 14. 3. 2020. K datu 18. 5. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 21 803,96 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byla přitom žalovaná vyzvána k úhradě dané dlužné splátky a byla jí k tomuto poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6.5. bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 1. 11. 2020, až do jejího úplného zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaná žalobkyni ke dni podání žaloby dlužila následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 21 803,60 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 17 608,87 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 4 195,09 Kč) s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6.1., tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 1 497 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy, tak jak je specifikována shora, v celkové výši 1 200 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 21 803,96 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 1. 11. 2020 do zaplacení, žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 5 842,40 Kč; e) úrok v nominální roční úrokové sazbě 95,95 % ročně, za poskytnutí úvěru z částky 17 608,87 Kč ode dne 20. 5. 2020 do zaplacení. Žalovaná tyto částky žalobkyni neuhradila ani na základě předžalobní výzvy, kterou jí žalobkyně v této věci zaslala. U dlužných částek uvedených shora pod písm. a), b) a c), tedy u částky v celkové výši 24 500 Kč, požaduje žalobkyně s ohledem na prodlení žalované s jejich úhradou i zákonný úrok z prodlení. Dle bodu 2.2. smlouvy je výše úroku uvedeného shora pod písm. e) limitována na 120 % částky, kterou má žalovaná zaplatit dle části A) smlouvy, tedy na částku 85 017 Kč. Toto žalobkyně zohledňuje i níže v petitu.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože k tomu byla soudem vyzvána, k jednání nařízenému na den 12. 1. 2022 se bez omluvy nedostavila, ačkoliv předvolání k jednání jí bylo řádně doručeno náhradním způsobem – uložením u pošty ke dni 27. 12. 2021.
3. Před zahájením jednání ve věci samé vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to o částku 5 361,51 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 361,51 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení a dále spolu se smluvním úrokem ve výši 60,95 % ročně z částky 17 608,87 Kč za dobu od 20. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 85 017 Kč, pročež soud řízení s oporou o ustanovení § 96 odst. 1 , 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) v rozsahu tohoto částečného zpětvzetí žaloby v této části ve výroku I. rozsudku zastavil, když souhlasu žalované s tímto procesním úkonem nebylo třeba.
4. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru a smlouva o úvěru ze dne 6. 6. 2019, oznámení o schválení úvěru ze dne 7. 6. 2019 včetně splátkového kalendáře ze dne 7. 6. 2019, předsmluvní formulář ze dne 5. 6. 2019, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 5. 6. 2019, hodnocení žalované provedené žalobkyní, výpis záznamů z registru SOLUS, potvrzení o provedení platby ze strany zaměstnavatele žalované ze dne 8. 4. 2019 a 9. 5. 2019, výplatními páskami žalované za 3 a 4/ 2019, pracovní smlouvou žalované ze dne 1. 3. 2019, vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, dokladem o vyplacení úvěru ze dne 6. 6. 2019, karta klienta ze dne 26. 7. 2021, výzva k úhradě včetně upozornění na zesplatnění ze dne 14. 1. 2020, 16. 3. 2020 a 14. 4. 2020, oznámením o zesplatnění ze dne 18. 5. 2020, včetně dodejky ze dne 10. 6. 2020, z nichž vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované dne 6. 6. 2019 částku 18 000 Kč, kterou převedla na její bankovní účet č. bankovní účet Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou poté, co žalovaná vyplnila předsmluvní formulář, kde zadala své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši 11 900 Kč ze zaměstnání, výdaje má ve výši životního minima 3 410 Kč, nežije s nikým ve společné domácnosti, nemá žádnou vyživovací povinnost, nesplácí žádné jiné půjčky ani nemá žádné dluhy, její náklady na bydlení činí 1 000 Kč, přičemž tyto údaje poskytla sama žalovaná jako dlužník, výše jejího příjmu pak byla doložena potvrzením zaměstnavatele. Žalovaná přitom podle žádosti projevila zájem o úvěr ve výši 18 000 Kč s tím, že byla seznámena s tím, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 70 848 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 624 Kč po dobu 48 měsíců s úrokovou sazbou 151,7 % ročně. Sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6.1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení delší než 30 dní. V článku 6.3. a 6.4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6.5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru po jeho zesplatnění; žalovaná byla následně seznámena s tím, že úvěr jí byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěrem ve výši 18 000 Kč celkem za dobu od 14. 7. 2019 do 14. 3. 2020 pouze částku 12 856 Kč, nic dalšího již na úvěr neuhradila i přes výzvy žalobkyně, pročež tato přistoupila k zesplatnění celého úvěru.
5. Předžalobní upomínkou ze dne 7. 7. 2021 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou.
6. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně přitom byla u jednání dne 12. 1. 2022 ze strany soudu poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1 , 3 o.s.ř. o své povinnosti tvrdit dostatečné skutečnosti o tom, jak žalobkyně zjišťovala při uzavírání úvěrové smlouvy osobní majetkové a zejména výdajové poměry na straně žalované a zjišťovala tak její schopnost splácet, když tato tvrzení se soudu jevila nedostatečná, rovněž tak byla vyzvána k označení důkazů v tomto směru včetně poučení, že v případě nesplnění této výzvy se žalobkyně vystavuje možnosti neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, což může mít za následek její neúspěch ve sporu. Žalobkyně i přes toto poučení žádná další tvrzení ani žádné důkazní návrhy v tomto směru neuvedla s tím, že má za to, že žalobkyně tvrdí dostatečně okolnosti k posuzování úvěruschopnosti žalované a v tomto směru i dostatečně svá tvrzení prokázala.
7. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaná se dne 6. 6. 2019 dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaná přitom žalobkyni vrátila toliko částku 12 856 Kč, následně se dostala do prodlení a splátky dále nehradila i přes výzvy žalobkyně, která pak využila svého práva a úvěr ke dni 18. 5. 2020 zesplatnila. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěryschopnost žalované z údajů, které tato uvedla v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jejího příjmu, a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalované.
8. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalované (s výjimkou potvrzení o jejím zaměstnání) a dále toliko z dostupných registrů o jeho dřívějších závazcích, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalované a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18. Žalobkyně přitom svoje tvrzení v tomto směru nedoplnila ani přes poučení ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř.
14. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost byla zjištěna ze strany soudu z provedených důkazů, že žalované poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, přičemž tato vrátila žalobkyni částku 12 856 Kč. Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 5 144 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro částku 5 144 Kč tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalované dne 7. 7. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 12. 7. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 15. 8. 2019. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 21. 7. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části, avšak s ohledem na to, že žalobkyně v žalobě uplatnila nárok pouze na tento úrok z prodlení až od data 22. 7. 2021, soud při vázanosti rozsahem podané žaloby přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok až od tohoto data, přičemž výše zákonného úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
15. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. , podle něhož, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V projednávané věci nejprve vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, aniž by toto zpětvzetí bylo odůvodněno chováním žalované v době po podání žaloby a z procesního hlediska tedy žalobkyně zavinila, že řízení muselo být v této části zastaveno a z tohoto pohledu je toto částečné zastavení nutno vyhodnotit jako procesní neúspěch žalobkyně. Ani ve zbytku pak žalobkyně nebyla plně úspěšná, když se původně domáhala zaplacení částek 24 500 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, částky 5 842,40 Kč a smluvního úroku ve výši 95,95 % ročně z částky 17 608,87 Kč od 20. 5. 2020, kdy soud, vědom si názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 o kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, aniž by toto příslušenství kapitalizoval, posoudil, že procesně úspěšnější byla v dané případě žalovaná, které však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.