Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 364/2021-58
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 64 527 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 615 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 24 615 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 23 411 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 23 411 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, částku ve výši 16 501,35 Kč, úrok ve výši 86,1 % p.a. z částky 39 382,67 Kč od 7. 10. 2020 do 30. 10. 2020 ve výši 2 155,68 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a. z částky 39 382,67 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 7. 10. 2020 dosáhne částky 171 475 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 615 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 24 615 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 23 411 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 23 411 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, částku ve výši 16 501,35 Kč, úrok ve výši 86,1 % p.a. z částky 39 382,67 Kč od 7. 10. 2020 do 30. 10. 2020 ve výši 2 155,68 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a. z částky 39 382,67 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 7. 10. 2020 dosáhne částky 171 475 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 10. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 64 527 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 16. 1. 2020 uzavřena Smlouva o úvěru číslo (dále také jako úvěrová smlouva), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 40 000 Kč, který žalovaný čerpal v plné výši. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 86,1 % ročně a poplatky v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 3 077 Kč splatných vždy k 1. dni příslušného měsíce počínaje dnem 1. 3. 2020. Žalovaný však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou splátek úvěru, když uhradil pouze 5 splátek po 3 077 Kč, a proto žalobkyně zesplatnila úvěr spolu s příslušenstvím ke dni 5. 10. 2020 s tím, že k tomuto datu přirostly k nesplacené jistině i splatné úroky a nová jistina tak činila částku 47 826,53 Kč. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru věřitel požadoval dle čl. 6. úvěrové smlouvy rovněž úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovanému byla naúčtována smluvní pokuta v částce 16 501,35 Kč ode dne 1. 11. 2020 do dne vyhotovení žaloby. Po zesplatnění úvěru žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Ke dni podání žaloby činila pohledávka na jistině úvěru částku 47 826,53 Kč, na úhradě za pojištění schopnosti splácet úvěr 200 Kč a na smluvních pokutách částku 16 501,35 Kč.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, oznámení o schválení úvěru, splátkového kalendáře, pojištění schopnosti splácet úvěry, informace o pojištění, karty klienta, dodejky na čl. 16 spisu, oznámení na čl. 17, výzvy na čl. 18 a 19, předsmluvního formuláře, hodnocení klienta, tří ústřižků na čl. 24, prohlášení klienta, dokladu o vyplacení úvěru, výpisu na čl. 28 a 29, podacího archu, předžalobní výzvy, přihlášky na čl. 32-33, výpisu na čl. 34 a přílohy na čl. 35.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 16. 1. 2020 a Oznámení o schválení úvěru ze dne 17. 1. 2020 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný dohodli na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 40 000 Kč. Použití úvěru nebylo účelově vázáno. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 077 Kč splatných vždy k 1. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 1. 3. 2020 Poslední splátka byla dle splátkového kalendáře splatná dne 1. 2. 2024. Byla sjednána 86,1 % roční úroková sazba, 129,68 % roční procentní sazba nákladů na úvěr a také poplatky za úkony a náhrada účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v případě předčasného splacení nebo v případě prodlení s úhradou dluhu (část A) úvěrové smlouvy). Dále bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 100 Kč měsíčně. Žalovaný souhlasil s tím, že je žalobkyně oprávněna automaticky zesplatnit úvěr, tj. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, včetně všech úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, všech smluvních pokut a všech náhrad nákladů, a požadovat splacení celého úvěru, jestliže je klient v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části delší než 65 dní (část B) bod 6.. úvěrové smlouvy), a dále s tím, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a všechny dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru; novou jistinu úvěru je klient povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru (část B) bod 6.. úvěrové smlouvy). Pro případ prodlení bylo sjednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů v případě prodlení s úhradou splátky ve výši 200 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 15 dnů a na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 30 dní, a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěry za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení (část B) bod 6. úvěrové smlouvy). Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru; úrok byl sjednán i po zesplatnění úvěru dle části B) bodu 6.. úvěrové smlouvy, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru (vzniklé dle části B) bodu 6.. úvěrové smlouvy), a to až do doby její úplné úhrady. Poskytovatel bude úrok přirostlý po zesplatnění úvěru uplatňovat v roční nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní úrokové míře (zápůjční úrokové sazbě úvěru), když při výpočtu tohoto úroku se bude brát v potaz přesný počet dnů, za který je tento úrok uplatňován. Smluvní strany se dohodly, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou, po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 171 475,20 Kč, když tato částka odpovídá 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit (část B) bod 2.. úvěrové smlouvy). Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 16. 1. 2020 soud zjistil, že platba ve výši 40 000 Kč pod variabilním symbolem variabilní symbol byla tohoto dne vyplacena žalobkyní ve prospěch bankovního účtu žalovaného č. ú. 0 bankovní účet uvedeného v úvěrové smlouvě. Z karty klienta, jakož i ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný uhradil 5 splátek po 3 077 Kč. Z výzvy k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 1. 9. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek úvěru splatných dne 1. 8. 2020 (splátka číslo) a dne 1. 9. 2020 (splátka č. 7) a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru, v případě, že se klient dostane do prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru delší než 65 dní, ke kterému dojde automaticky v souladu s úvěrovou smlouvou. Z oznámení o zesplatnění ze dne 5. 10. 2020 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru spolu s úrokem za poskytnutí úvěru přirostlým ke dni zesplatnění, spolu se smluvní pokutou a spolu s náhradou nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, vyzvala jej k úhradě celého úvěru spolu s příslušenstvím, smluvní pokutou a náklady ve výši 48 026 Kč, poskytla mu dodatečnou lhůtu k úhradě 10 dní a upozornila jej, že v případě neuhrazení dluhu bude nucen přistoupit k vymáhání své pohledávky v soudním řízení. Z karty klienta a hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně hodnotila bonitu žalovaného jako klienta podle jeho příjmů, výdajů, volných zdrojů a prohlášení klienta o příjmech. Žalovaný uvedl, že má důchod v částce 17 700 Kč měsíčně, výdaje v částce 3 410 Kč měsíčně (životní minimum), výdaje na druhou osobu v domácnosti v částce 0 Kč, výdaje na děti v částce 0 Kč, výdaje spoření v částce 0 Kč, výdaje na splátky úvěrů, zápůjček, leasingu, hypotéky apod. v částce 0 Kč, výdaje na splátky závazků u žalobkyně v částce 0 Kč, výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) v částce 6 500 Kč měsíčně, výdaje ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) v částce 500 Kč, celkové výdaje činí částku 10 410 Kč měsíčně, rezerva na výdaje činí částku 500 Kč měsíčně, a dále žalovaný prohlásil, že neočekává v blízké budoucnosti změny v příjmech nebo výdajích, neplánuje nebo neočekává svůj odchod do důchodu či jiné relevantní události mající dopad do poklesu příjmů anebo nárůstu výdajů, nemá pochybnosti o dostatečnosti svých příjmů pro splácení úvěru, aniž by došlo k jeho nepřiměřenému strádání nebo předlužení. Žalovaný dále uvedl, že žije sám. Z výpisu z nebankovního registru SOLUS soud zjistil, že ke dni 13. 1. 2020 u osoby žalovaného v části Příznak není žádná poznámka. Z výpisu z nebankovního registru NRKI soud zjistil, že ke dni 13. 1. 2020 u osoby žalovaného v části Skóre není uvedena žádná hodnota. Ze tří ústřižků poštovních poukázak za měsíce říjen, listopad a prosinec 2019 soud zjistil, že je mu Českou správou sociálního zabezpečení vyplácen starobní důchod ve výši 17 700 Kč měsíčně. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.
12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet částku 40 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice vyžádala potvrzení o výši důchodu vypláceného žalovanému, avšak blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalovaného a jeho osobní poměry. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k jeho životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení stanovila další výdaje žalovaného dle ekonomického modelu (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) částkou 3 410 Kč měsíčně. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se dokladů o vyplácení důchodu a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy výpisem z bankovního účtu žalovaného, z něhož by bylo zřejmé, jaký je stav na účtu klienta, zda splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda mu byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala skutečné náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 275/2020-163, či ze dne 7. 1. 2021, č. j. 15 Co 276/2020-166, v nichž vystupuje jako věřitel tatáž žalobkyně, proto jsou jí tyto právní závěry již nepochybně dobře známy.
15. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanému prokazatelně vyplacenou jistinou 40 000 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 15 385 Kč, což činí částku 24 615 Kč. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a vedlejší ujednání smlouvy o paušalizovaných nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením a o smluvních pokutách. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 23 411 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 23 411 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, částku ve výši 16 501,35 Kč, úrok ve výši 86,1 % p.a. z částky 39 382,67 Kč od 7. 10. 2020 do 30. 10. 2020 ve výši 2 155,68 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a. z částky 39 382,67 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 7. 10. 2020 dosáhne částky 171 475 Kč, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Soud žalobkyni přiznal zákonné úroky z prodlení z jistiny 24 615 Kč ode dne následujícího po dni, kdy dle výzvy žalobkyně mělo dojít k zesplatnění úvěru, tedy od 1. 11. 2020, neboť má soud za to, že lze zesplatňující dopis z 5. 10. 2020 brát i jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a zde uvedený termín brát i jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud zavázal žalovaného zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku.
16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V dané věci byl převážně úspěšný žalovaný, když žaloba byla vůči němu v převážné části zamítnuta, a měl by tak právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).