Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 325/2021-45
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 76 382,53 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 43 926 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43 926 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 32 456,53 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 66 453 Kč od 6. 8. 2021 do 8. 11. 2021 a z částky 22 527 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 083 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 43 926 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43 926 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 32 456,53 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 66 453 Kč od 6. 8. 2021 do 8. 11. 2021 a z částky 22 527 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 083 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 76 382,53 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 66 453 Kč od 6. 8. 2021 do zaplacení, když uvedenou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 29. 7. 2020 mezi účastníky formou prostředků komunikace na dálku, na podkladě níž poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč, které žalované byly vyplaceny a tato se zavázala vrátit bance celkem částku 136 992 Kč, z toho 49 000 Kč jako samotnou zápůjčku, 32 400 Kč jako administrativní poplatek a 55 592 Kč jako kapitalizovaný úrok, a to formou 53 měsíčních splátek po 2 537 Kč a jedné závěrečné splátce ve výši 2 531 Kč při splatnosti první splátky ke dni 13. 9. 2020. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, pročež tak žalobkyně v souladu s čl. 13 obchodních podmínek, které byly nedílnou součástí smlouvy, resp. čl. 11 smlouvy o zápůjčce neuhrazenou dlužnou jistinu ve výši 48 300 Kč zesplatnila. Po zesplatnění žalovaná neuhradila na jistinu ničeho. Vedle této jistiny pak žalovaná doposud dluží žalobkyni na neuhrazených obchodnících úrocích za dobu do dne sjednané splatnosti první měsíční splátky zápůjčky, následující po zesplatnění, částku 12 203 Kč (na obchodních úrocích zápůjčky do dne sjednané splatnosti první měsíční splátky zápůjčky, následující po datu zesplatnění, měla žalovaná uhradit celkem 15 377 Kč, z čehož do dne zesplatnění žalovaná uhradila částku ve výši 3 174 Kč, ode dne zesplatnění ke dni 5. 8. 2021 žalovaná neuhradila ničeho). Na neuhrazených měsíčních poplatcích za správu zápůjčky (administrativních poplatcích) za dobu do dne sjednané splatnosti první měsíční splátky zápůjčky, následující po datu zesplatnění, eviduje žalobkyně za žalovanou pohledávku ve výši 4 800 Kč (na administrativních poplatcích do dne sjednané splatnosti první měsíční splátky zápůjčky, následující po datu zesplatnění, měla žalovaná uhradit celkem 6 000 Kč, z čehož do dne zesplatnění uhradila částku ve výši 1 200 Kč a ode dne zesplatnění ke dni 5. 8. 2021 neuhradila ničeho). S ohledem na to, že žalovaná nehradila své závazky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce řádně a včas, požaduje žalobkyně úhradu i zákonného úroku z prodlení, který do 5. 8. 2021 kapitalizovala na částku 1 661,74 Kč. Podle článku 13.3 obchodních podmínek ve spojení s ustanovením článku 9 smlouvy o zápůjčce žalobkyně dále uplatnila vůči žalované i nárok smluvní pokutu z důvodu prodlení se splácením ve výši 3 018 Kč a dále smluvní pokutu za porušení povinnosti uhradit dluh po zesplatnění ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou kapitalizovala za dobu do 5. 8. 2021 na částku 5 249,79 Kč. Na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila svá tvrzení ve vztahu k tomu, jakým způsobem při uzavírání smlouvy posoudila úvěryschopnost žalované při uzavírání úvěrové smlouvy, přitom uvedla, že tuto schopnost ověřila jednak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěryschopnosti spotřebitele, konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí a do katastru nemovitostí, jednak posouzením údajů uvedených samotnou žalovanou. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru provádí prostřednictvím scóringového systému finanční analýzu příjmů a výdajů především z údajů získaných ve výpisu z účtu předloženého žadatelem o úvěr. Výpisy z bankovních účtů předložené dlužníkem jsou podrobné a obsahují jak běžné měsíční výdaje dlužníka, tak pravidelné platby závazků. Právě z těchto výdajů uvedených ve výpisu z bankovního účtu dlužníka žalobkyně vychází při vyhodnocování bonity žadatelů o úvěr a údaje uvedené ve výpisu z účtu zadává do scóringového systému, když tento jí po zadání údajů vyhodnotí žadatele o úvěr jako neschopného splácet, případně jako schopného splácet konkrétní úvěr se splátkou v konkrétní maximální výši. Dále žalobkyně jako poskytovatel úvěru zohledňuje i informace o příjmech a výdajích sdělené žadatelem o úvěr nad rámec prověřovaného výpisu z účtu, respektive hotovostních plateb, když tyto jsou sděleny například ve formuláři o příjmech a výdajích. Také tyto údaje zadává do scóringového systému. Pokud jde o hodnocení výdajů plynoucích z výpisu z účtu, pak žalobkyně pro doplnění uvádí, že do vyhodnocení této kategorie (výdajové stránky žadatele o úvěr) se vedle prokázaných měsíčních výdajů promítá řada faktorů statistických a pravděpodobnostních, které přidávají klientovi bonitu. Také prokázaným měsíčním výdajům je přiřazován skórovacím systémem žalobkyně určitý koeficient. Scóringový systém do hodnoty pravidelných měsíčních výdajů nezapočítává všechny položky, jelikož některé nemají ekonomicky hodnotu měsíčního výdaje. Z podkladů a informací, které předala žalovaná žalobkyni, vyhodnotila žalobkyně příjmy žalované na částku ve výši 16 713,88 Kč, přičemž příjmy žalované byly prokázány z předloženého výpisu z účtu žalované, výplatní pásky žalované a formuláře příjmů a výdajů. Žalobkyně v otázce příjmů žalované zároveň zohlednila, že část příjmů žalované byla tvořena čerpáním tzv. pay-day úvěrů. Pravidelné měsíční výdaje žalované žalobkyně pro výpočet bonity žalované vyhodnotil scóringový systém průměrně na částku 6 116,67 Kč. V této částce jsou započteny výdaje žalované po vyhodnocení příslušným koeficientem v rámci finanční analýzy přiřazeným ve scóringovém systému, a to ve výši: 1 995 Kč (zahrnující výběry v hotovosti), 21,68 Kč (zahrnující bankovní poplatky výdajové, 537,74 Kč (zahrnující transakce platební kartou), 0,07 Kč (zahrnující rychlé půjčky k doplacení), 1 941,75 Kč (zahrnující splátky úvěru), 1 200 Kč (zahrnující energie (plyn, voda, teplo), 63,63 Kč (zahrnující mobilní platby), 356,80 Kč (zahrnující neidentifikovatelné domácí platby). Žalovaná žalobkyni nesdělila nad rámec výdajů uvedených ve výpisu z účtu a formuláři příjmů a výdajů žádné další výdaje vynakládané měsíčně na nájemném, případně na výživném v rámci vyživovací povinnosti vůči dalším osobám. Rozdíl mezi vyhodnocenými příjmy a výdaji činil tedy při posouzení úvěruschopnosti žalované částku ve výši 10 597,21 Kč. Při započtení nové splátky (průměrem všech splátek) ve výši 2 594,20 Kč tak tento rozdíl činil částku ve výši 8 003,01 Kč. Tato částka je pak dle žalobkyně dostačujícím finančním obnosem, kterým žalovaná disponuje měsíčně k pokrytí zbývajících nutných a běžných výdajů (domácnost, strava, případně doprava apod.). Vzhledem k tomu, že zbývající částka 8 003,01 Kč dosahovala v době žádosti o zápůjčku více než dvojnásobku životního minima (životní minimum činilo v roce sjednání půjčky částku ve výši 3 860 Kč), vyhodnotila žalobkyně žalovanou jako bonitního pro sjednanou půjčku se splátkou 2 594,20 Kč. Na základě svého obchodního rozhodnutí pak žalobkyně stanovila výši měsíční splátky pod tuto vypočtenou hranici. Žalobkyně jako nebankovní poskytovatel úvěrů nemá přístup do bankovních evidencí, ze kterých lze na základě informací zde uvedených, posoudit bonitu klientů mnohem lépe. Žalobkyně je odkázána z velké části na pravdivost a úplnost poskytnutých informací. Žalobkyně u svých klientů pravidelné výdaje dotazuje, nicméně žádné další výdaje vedle výdajů doložených výpisem z účtu, žalovaná neuvedla.
2. Na výzvu soudu pak žalobkyně k procesu uzavření smlouvy doplnila, že uzavření smlouvy o zápůjčce i obchodní podmínky žalovaná stvrdila svým vlastnoručním elektronickým podpisem prostřednictvím klientského centra ve smyslu čl. 7 obecné části obchodních podmínek, ve kterých je detailně popsán celý postup při uzavírání smlouvy elektronicky prostřednictvím klientského centra, jakožto způsob, jakým dochází ke ztotožnění a ověřování osoby žalované. Žalovaná prostřednictvím klientského centra, do kterého má přístup pouze ona pod svými autentikačními údaji, které tvoří unikátní přihlašovací jméno a silné heslo (heslo musí splňovat požadavek na délku minimálně 12 znaků, alespoň 1 znak musí tvořit velké písmeno, 1 znak číslo a 1 znak speciální symbol), zvolila podpis smlouvy elektronicky, prostřednictvím zmíněného klientského centra. Prvotní ověření totožnosti žalované proběhlo tak, že žalovaná nahrála čitelné kopie dvou dokladů totožnosti, přičemž údaje žalované uvedené v dokladech totožnosti musí být totožné s údaji uvedenými při registraci do klientského centra. Po této volbě byla žalovaná povinna zaslat žalobkyni verifikační platbu ve výši 1 Kč dle údajů zobrazených jí v klientském centru a odeslání platby potvrdit. Verifikační platba byla v konkrétním případě zaslána na bankovní účet číslo s VS: 378226. Bankovní údaje žalované (název účtu a číslo účtu), skrze které učinila verifikační platbu, musely být totožné s údaji žalované, které uvedla při zakládání klientského účtu. Informace k verifikační platbě zaslala žalobkyně žalované rovněž SMS zprávou na telefonní číslo žalované, na e-mailovou adresu žalované a zobrazila je v klientském centru. Po přijetí verifikační platby žalobkyně obratem žalované zaslala na číslo účtu, ze které obdržela verifikační platbu, platbu ve výši přijaté verifikační platby (0,01- 1 Kč) s tím, že variabilní symbol této (autorizační) platby představoval jednorázový časově omezený kód pro podpis smlouvy (platnost tohoto kódu je 96 hodin). Poté, co žalovaná v klientském centru zadala tento jednorázový časově omezený kód uvedený ve variabilním symbolu vrácené verifikační platby, byl na její telefonní číslo prostřednictvím SMS zprávy odeslán další jednorázový časově omezený unikátní kód (platnost tohoto kódu je 5 minut), jehož zadáním v klientském centru žalovaná vyslovila závazný souhlas s uzavřením smlouvy. Tento kód byl v daném případě zaslán na tel. číslo žalované tel. číslo, přičemž samotný unikátní kód byl: číslo. Okamžikem zadání jednorázového unikátního kódu doručeného prostřednictvím SMS zprávy pak došlo k elektronickému podpisu návrhu smlouvy žalovanou. K uzavření smlouvy došlo následně, v souladu s čl. 7 a čl. 7 obecné části obchodních podmínek, až elektronickým podpisem návrhu smlouvy i ze strany žalobkyně. Po uzavření smlouvy byla oboustranně elektronicky podepsaná smlouva žalované zpřístupněna v klientském centru spolu s podepsanými předsmluvními informacemi.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednáním nařízeným ve věci na 6. 12. 2021 a 10. 1. 2022 se žalovaná nedostavila, řádně se však omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin označených jako Elektronický výpis informací ze systému uzavírání smluv on-line prostřednictvím klientského centra (Případ číslo klient celé jméno žalované (číslo)), Smlouva číslo Splátkový kalendář Smlouvy o zápůjčce číslo Standartní informace o spotřebitelském úvěru a sazebník úroků, poplatků a smluvních pokut, Obchodní podmínky pro užívání klientského centra a poskytování spotřebitelského úvěru žalobkyně je v řízení prokázáno, že dne 29. 7. 2020 žalovaná uzavřela pod číslo s žalobkyní dohodu formou prostředků komunikace na dálku, na podkladě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč a tato se zavázala vrátit žalobkyni bance celkem částku 136 992 Kč, z toho 49 000 Kč jako samotnou zápůjčku, 32 400 Kč jako administrativní poplatek a 55 592 Kč jako kapitalizovaný úrok, a to formou 53 měsíčních splátek po 2 537 Kč a jedné závěrečné splátce ve výši 2 531 Kč při splatnosti první splátky ke dni 13. 9. 2020. Strany si přímo ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaná poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši dle sazebníku. Z Formuláře příjmů a výdajů k žádosti o úvěr ze dne 29. 7. 2020 pak vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je rozvedená, bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, její příjem z hlavního pracovního poměru činí 1 900 Kč měsíčně, pravidelné splátky dalších blíže neurčených půjček měly činit 5 000 Kč a průměrné měsíční, opět blíže neurčené, výdaje pak 4 000 Kč. Žalovaná přitom žalobkyni předložila kopii svého občanského průkazu, výplatní pásku za 5/2020, ze které vyplývá, že v tomto období byla zaměstnána u Základní školy obec s hrubým měsíčním příjmem ve výši 21 668 Kč, a dále výpis z účtu za období od 5/2020 do 7/2020, podle něhož byla žalovaná celou dobu v debetu, na účet jí docházela její výplata, dále jí byly vypláceny na účet„ alimenty“ ve výši 2 600 Kč měsíčně ze strany jméno příjmení na jméno a jméno (přitom žalovaná ve formuláři neuvedla, že by měla jakoukoliv vyživovací povinnost, z účtu pak byly v 5/2020 hrazeny další úvěry v celkové výši cca 5 000 Kč, v dalších měsících již tyto platby nejsou evidovány, dále byla na účet navedena platba ve výši 1 200 Kč vůči právnická osoba. Strany si přímo ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaná poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši dle sazebníku.
5. Přehledem obratů na účtu žalobkyně vedeného u označení banky anonymizováno je v řízení prokázáno, že žalobkyně dne 29. 7. 2020 poukázala na účet číslo bankovní účet vedený na jméno žalované částku 49 000 Kč.
6. Dopisy označenými jako Výzva k úhradě dlužných splátek ze dne 1. 4. 2021 a Oznámení o zesplatnění zápůjčky podle smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 17. 5. 2021, je dále prokázáno, že žalobkyně nejprve upozornila žalovanou na neplnění povinností ze smlouvy a následně oznámila žalované, že ke dni 17. 5. 2021 zesplatnila předmětnou pohledávku ze smlouvy o zápůjčce pro neplnění povinností ze strany žalované.
7. Předžalobní upomínkou ze dne 17. 6. 2021 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení dlužné částky ve výši 71 732,37 Kč nejpozději do 8. 7. 2021 s upozorněním na možnost podání žaloby v případě neuhrazení dluhu ve stanovené lhůtě. Žalobkyně však nepředložila, kdy byla tato předžalobní výzva žalované zaslána.
8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
9. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že dohodou uzavřenou formou prostředků komunikace na dálku pod číslo se měly dne 29. 7. 2020 žalovaná s žalobkyní dohodnout na tom, že žalobkyně žalované poskytne peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč a žalovaná žalobkyni tuto částku vrátí společně s úroky a administrativním poplatkem za sjednání smlouvy a zaplatí jí tak celkem částku 136 992 Kč, z toho 49 000 Kč jako samotnou zápůjčku, 32 400 Kč jako administrativní poplatek a 55 592 Kč jako kapitalizovaný úrok, a to formou 53 měsíčních splátek po 2 537 Kč a jedné závěrečné splátce ve výši 2 531 Kč při splatnosti první splátky ke dni 13. 9. 2020. Předmětné peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč byly žalobkyní převedeny na bankovní účet žalované. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet jednak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěryschopnosti spotřebitele, konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí a do katastru nemovitostí, jednak posouzením příjmů žalované, které byly doloženy její výplatní páskou a výpisem z bankovního účtu, z nichž vyplývalo, že žalovaná má průměrný čistý měsíční příjem ve výši cca 16 000 Kč – 17 000 Kč, výdaje žalované nebyly zkoumány, byť z výpisu z účtu vyplývá, že žalovaná byla v debetu na tomto účtu.
10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není ani zčásti důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta peněžní částka ve výši 49 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela vlastně toliko z potvrzení o příjmu žalované za poslední tři měsíce, nijak blíže již nezkoumala výdaje žalované, byť bylo zřejmé, že jí uvedené informace v jejím prohlášení k poskytnutí úvěru nejsou ve shodě s údaji, které zcela jasně vyplývaly z předložených bankovních výpisů žalované (zejména pokud jde o její vyživovací povinnost, výši jejího příjmu), pokud žalovaná uvedla, že žije s rodiči, nebylo zkoumáno, zda s těmito vede společnou domácnost, její z účtu vyplývající výdaje na bydlení (toliko elektřinu) jsou pak nepřiměřeně nízké apod., tudíž má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, navíc za situace, že bylo zřejmé, že žalovaná čerpá i další úvěry u jiných subjektů a je po celou doloženou dobu v debetu na svém běžném účtu, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Žalobkyně byla v tomto směru i řádně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. poučena, žádné další důkazy však již soudu nepředložila.
16. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalované poskytla celkem částku 49 000 Kč, žalovaná jí z této částky vrátila celkem 5 074 Kč. S ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovanou, aby žalobkyni uhradila na jí, žalobkyní, poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 43 926 Kč (49 000 Kč – 5 074 Kč). Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby jí žalobkyni uhradila, když nebylo možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, neboť pro absolutní neplatnost smluv nebyla žalovaná nikdy dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou prokazatelně k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až doručením žaloby (když žalobkyně nepředložila doklad o odeslání předžalobní výzvy ze dne 17. 6. 2021), která byla žalované doručena dne 29. 10. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 8. 11. 2021. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 9. 11. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny, tím méně prokázány.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 43 926 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 625,49 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 44 551,49 Kč. Tento její úspěch však představuje 56,6 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku ve výši 78 755,72 Kč) a její neúspěch činí 43,4 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 13,2 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 13,2 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.
19. Tyto celkové náklady jsou přitom představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 828 Kč a jednak částkou 27 104 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 20 900 Kč jako odměnou dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za pět žalobkyni účelně poskytnutých úkonů právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy, sepisu žaloby, sepisu podání ze dne 14. 10. 2021 učiněného na výzvu soudu a účast u jednání soudu dne 6. 12. 2021 dle § 11 odst. 1 vyhl.č. 177/19696 Sb., dále 1 500 Kč jako pět režijních paušálů po 300 Kč za těchto pět žalobkyni účelně poskytnutých úkonů právní pomoci dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, který v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Pokud soud žalobkyni nepřiznal další úkon právní služby v podobě sepisu podání ze dne 3. 1. 2022, obsahujícího doplnění tvzení žalobkyně ve vztahu k procesu uzavření smlouvy a posouzení úvěruschopnosti žalované, pak tak učinil proto, že k doplnění těchto tvrzení byla strana žalobkyně vyzvána u jednání soudu, u něhož měla tato tvrzení doplnit, avšak požádala o procesní lhůtu, přitom soudu se jeví jako nespravedlivé, aby takto jí byl přiznán takto další úkon právní služby za doplnění něčeho, co měla a mohla učinit již u soudního jednání. Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13,2 % z částky 30 932 Kč, tj. částku 4 083 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.