Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
76 C 281/2021-39
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 4 992 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 1 495 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 992 Kč od 16. 3. 2020 do 13. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 187 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 4 805 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 805 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 805 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 655,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 1 495 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 992 Kč od 16. 3. 2020 do 13. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 187 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 4 805 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 805 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 805 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 655,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 992 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 2. 11. 2019 elektronickou cestou smlouvu ke službě Twisto účet, na základě které žalovaný využil služeb žalobkyně spočívajících v odložené povinnosti zaplatit kupní cenu za zboží zakoupené žalovaným přes internet, který ji následně uhradí žalobkyni (jíž byla pohledávka na zaplacení kupní ceny postoupena prodejcem). Žalovaný provedl nákupy v celkové výši 5 304 Kč. Vystavené vyúčtování žalovaný neuhradila. Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení z dlužné částky, poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 187 Kč a smluvní poplatek za prodlení s úhradou vystaveného vyúčtování ve výši 1 308 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 499 Kč.
2. Soud učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu věci:
3. Žalobkyně s žalovaným dne 2. 11. 2019 uzavřel Smlouvu ke službě Twisto účet, na jejímž základě se žalobkyně zavázala zřídit žalovanému Twisto účet. Žalovaný byl oprávněna realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím zřizovaného účtu, přičemž byl povinen řádně a včas hradit vyúčtování takto provedených nákupů. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky. Pro případ porušení stanovených povinností byla sjednána smluvní pokuta, jejíž výše se bude odvíjet od délky prodlení s platbou. Totožnost žalovaného byla ověřena občanským průkazem. Žalovaný učinil nákupy v celkové výši 5 304 Kč. Žalovaný byla k úhradě dlužné částky žalobkyní opakovaně vyzvána upomínkami a předžalobní výzvou. V předžalobní výzvě žalobkyně stanovila lhůtu pro zaplacení do 13. 2. 2021.
4. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).
5. Předně je soud toho názoru, že zřízení Twisto účtu s finančním rámcem lze dle dikce § 2 odst. 1 z. s. ú. vyhodnotit jako poskytnutí spotřebitelského úvěru. Nemusí se přitom jednat výlučně o smluvní typ smlouvy o úvěru (pojmově úplatný), může se jednat např. i o smlouvu o zápůjčce (která nemusí být úplatná). Soud přitom nemá pochyb, že žalobkyně je v daném smluvním vztahu v postavení podnikatele (§ 420 odst. 1 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.).
6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 a 87 z. s. ú., když příjmy ani výdaje žalovaného nebyly ověřeny ani doloženy. Smlouva tak nebyla platně uzavřena.
7. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.
8. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba, dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
9. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
10. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba, viz http:curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
11. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, právnická osoba).
12. Výluka z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru (§ 5 odst. 3 z. s. ú.) se v této věci neuplatní, když součástí smlouvy byly poplatky za prodloužení splatnosti úvěru. Za bezúplatný se však považuje pouze spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že se jedná pouze o fakultativní poplatek a tedy záleží pouze na spotřebiteli, zda službu prodloužení splatnosti využije.
13. Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud tak žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 4 805 Kč (vyčerpaná částka výši 5 304 Kč po zohlednění úhrad v souhrnné výši 499 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 805 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení (bod II. výroku). Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu a ohledem na neplatnost smlouvy pozbyla účinnosti i případná ujednání stran zaplacení poplatku za prodloužení splatnosti a poplatku za prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě (13. 2. 2021), ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného nastalo dnem následujícím po dni splatnosti, tedy dne 14. 2. 2021.
14. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 ) byla žalobkyni přiznána částka 5 227,47 Kč. Co do částky 2 062,61 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 655,16 Kč, přičemž tato částka představuje 44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
15. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis doplnění žaloby, neboť tvrzení obsažená v doplnění žaloby měla být obsažena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř. o. s. ř. , či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb. ).