Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
76 C 213/2021-105
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 164 904,07 Kč a smluvních pokut ve výši 1 785 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 121 310,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 121 310,60 Kč od 7. 9. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky 45 378,47 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 249,32 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 10 792,97 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 166 689,07 Kč od 24. 8. 2018 do 6. 9. 2018, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 45 378,47 Kč od 7. 9. 2018 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 15,40 % ročně z částky 164 904,07 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 121 310,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 121 310,60 Kč od 7. 9. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení částky 45 378,47 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 249,32 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 10 792,97 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 166 689,07 Kč od 24. 8. 2018 do 6. 9. 2018, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 45 378,47 Kč od 7. 9. 2018 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 15,40 % ročně z částky 164 904,07 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 7. 2. 2020, doplněnou podáním ze dne 20. 10. 2021, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 166 689,07 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ původní věřitel“), uzavřela s žalovaným dne 10. 10. 2016 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 183 000 Kč, když částka ve výši 52 057,42 Kč byla poskytnuta na refinancování externích závazků žalovaného a zbytek byl vyplacen žalovanému na účet. Žalovaný měl úvěr splácet prostřednictvím 96 měsíčních splátek po 3 326,51 Kč a poplatek za pojištění ve výši 297 Kč měsíčně spolu s úrokem ve výši 15,40 % ročně počínaje dnem 20. 11. 2016. Jelikož žalovaný porušil svou povinnost řádně splácet, původní věřitel využil svého práva a celou pohledávku zesplatnil ke dni 23. 8. 2018. Dlužná částka sestává z dlužných splátek jistiny úvěru ve výši 164 904,07 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 785 Kč, smluvního úroku ve výši 10 792,72 Kč a úroku z prodlení ve výši 249,32 Kč, oběma kapitalizovaným ke dni 23. 8. 2018. Žalobkyně dále požaduje zaplacení úroku ve výši 15,40 % z dlužné jistiny úvěru od 24. 8. 2018 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru a smluvních pokut od 24. 8. 2018 do zaplacení. Žalovaný v rámci tohoto smluvního vztahu zaplatil celkem 61 689,40 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyní na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 10. 2019.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.
3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř. “), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno.
4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:
5. Z listin y označené jako Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček datované dnem 10. 10. 2016, podepsané žalovaným a původním věřitelem (dále jen„ Smlouva“), soud zjistil, že se původní věřitel jakožto úvěrující dohodl s žalovaným jakožto úvěrovaným na poskytnutí úvěru ve výši 183 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit prostřednictvím 96 měsíčních splátek ve výši 3 623,51 Kč (včetně poplatku za pojištění) při úrokové sazbě 15,40 % ročně s první splátkou připadající na 20. 11. 2016. Část prostředků takto získaných měla být použita na úhradu externích závazků žalovaného ve výši 52 057,42 Kč, zbytek měl být vyplacen žalovanému a účet č. bankovní účet.
6. Dopisem ze dne 23. 8. 2018 označeným jako Oznámení o prohlášení úvěru za splatný původní věřitel adresně žalovanému oznamuj, že celý úvěr prohlásil za splatný ke dni 23. 8. 2018 a vyzývá jej k jeho úhradě do 6. 9. 2018. Dopis byl odeslán, jak plyne z předloženého Poštovního podacího archu, dne 27. 8. 2018.
7. Dopisem ze dne 24. 10. 2019 označeným jako Oznámení o postoupení pohledávky odeslaným dne 5. 11. 2019 původní věřitel adresně žalovanému oznamuje postoupení pohledávky ze smluv č. 00221459210, č. 0225065905 a č. 1006038649 na žalobkyni.
8. Dopisem ze dne 22. 1. 2020 označeným jako Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem odeslaným téhož dne zástupce žalobkyně adresně žalovaného vyzývá k zaplacení dluhu ze Smlouvy do 1. 2. 2020.
9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 10. 2019 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.
10. Listin Listina označená jako Platební historie uvádí, jakým způsobem byl čerpán dotčený úvěr, a sice že dne 10. 10. 2016 byly uhrazeny dva externí závazky částkou 52 057,42 Kč a zbytek ve výši 130 942,58 Kč byl vyčerpán.
11. Z Potvrzení o výši příjmu ze dne 6. 10. 2016 soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti právnická osoba do 31. 12. 2016 s průměrným měsíčním čistým příjmem ve výši 9 939 Kč.
12. Z dopisu ze dne 15. 6. 2016 společnosti právnická osoba se podává, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 29 996 Kč dne 14. 6. 2016, jenž má žalovaný splácet od 17. 7. 2016 splátkou 1 499 Kč měsíčně.
13. Z listin y označené jako Informace k řádnému splácení Vaší půjčky ze dne 11. 8. 2016 společnosti právnická osoba se podává, že žalovanému byl dle smlouvy ze dne 10. 8. 2016 poskytnut úvěr (neznámě výše), jenž má žalovaný splácet od 5. 9. 2016 splátkou 694 Kč měsíčně.
14. Z Výpisu z úvěrového účtu za období 21. 10. 2016 do 21. 10. 2019 se podává platební historie úvěrového závazku žalovaného, když dne 16. 10. 2016 byl celý úvěr vyčerpán. Výpis dále zachycuje historii splácení závazku žalovaným a konečnou výši dluhu po zesplatnění úvěru původním věřitelem, když poslední řádně uhrazenou splátkou byla splátka připadající na 20. 3. 2018.
15. V listin ě označené jako Žádost o úvěr ze dne 7. 10. 2016 vyhotovené původním věřitelem je zachycen proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem. Žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný, s odborným/učňovským vzděláním, v pracovním poměru do 31. 12. 2016 u společnosti právnická osoba Jeho průměrný měsíční příjem činí 9 939 Kč, životní náklady pak 0 Kč, celkový čistý příjem domácnosti činí 20 000 Kč a má pouze jeden zdroj příjmů, nemá přitom vyživovací povinnost. Má dva externí závazky, která splácí částkou celkem 2 193 Kč měsíčně.
16. Ze Statistiky rodinných účtu v roce 2016 sestavené ČSU plyne, že průměrné výdaje osoby s nižším vzděláním (tak, jako v případě žalovaného) po odečtení výdajů na kulturu a rekreaci a vzdělávání činí 8 552 Kč měsíčně.
17. Z listin označených jako Všeobecné produktové podmínky, Informace o spotřebitelském úvěru, Sazebník poplatků, Výpis z obchodního rejstříku, Potvrzení o zaplacení úplaty, Detail současných závazků, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a z upomínek založených na č. l. 60-62 spisu, soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.
18. Soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu doručenkami od upomínek založených na č. l. 60-62 spisu, neboť prokázání odeslání těchto upomínek z důvodu prodlení s úhradou dílčích splátek úvěru je ve věci bez právního význam s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy, krom toho by soud musel jednání odročit, neboť žalobkyně, ačkoli sama upomínky k důkazu předložila, nepředložila důkaz svědčící jejich odeslání.
19. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali dne 10. 10. 2016 smlouvu o tom, že původní věřitel žalovanému poskytne úvěr ve výši 183 000 Kč tak, že částku ve výši 52 057,42 Kč použije na úhradu externích závazků žalovaného, zbytek vyplatí žalovanému na účet č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit prostřednictvím 96 měsíčních splátek ve výši 3 623,51 Kč (včetně poplatku za pojištění) při úrokové sazbě 15,40 % ročně s první splátkou připadající na 20. 11. 2016. Celý úvěr byl bezezbytku vyčerpán dne 16. 10. 2016 Poslední řádně uhrazenou splátkou byla splátka připadající na 20. 3. 2018, následně žalovaný přestal hradit. Žalovaný v rámci tohoto smluvního vztahu zaplatil celkem 61 689,40 Kč (vycházeje z tvrzení žalobkyně v podání ze dne 20. 10. 2021). Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávku ze Smlouvy postoupil žalobkyni. Žalobkyně dopisem ze dne 23. 8. 2018 vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu ze Smlouvy do 6. 9. 2018.
20. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy jednání usnesením č. j. 76 C 213/2021 -37, ze dne 14. 9. 2021, o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 20. 10. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Žalovaný doložil výši svého měsíčního příjmu 9 936 Kč, doložil, že je zaměstnán na dobu neurčitou, že z jeho příjmu nejsou prováděny srážky. Žalovaný uvedl, že příjem domácnosti činí 20 000 Kč, má vlastní bydlení a nemá vyživovací povinnost. Výdaje žalovaného původní věřitel odhadl na základě historických dat ČSÚ. Původní věřitel zjistil, že žalovaný splácel dva externí závazky částkou 2 193 Kč měsíčně a jeden závazek vůči původnímu věřiteli částkou 850 Kč měsíčně.
21. Původní věřitel zachytil posouzení úvěruschopnosti v listin ě označené jako Žádost o úvěr, dle které žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný, s odborným/učňovským vzděláním, v pracovním poměru do 31. 12. 2016 u společnosti právnická osoba Jeho průměrný měsíční příjem činí 9 939 Kč, životní náklady pak 0 Kč, celkový čistý příjem domácnosti činí 20 000 Kč a má pouze jeden zdroj příjmů, nemá přitom vyživovací povinnost. Má dva externí závazky, která splácí částkou celkem 2 193 Kč měsíčně. Výši příjmu si původní věřitel ověřil potvrzením od zaměstnavatele, externí závazky potom z potvrzení od úvěrujících.
22. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
23. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb. “)
24. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet
25. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. , poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy
26. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
27. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
28. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
29. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
30. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom zákon o spotřebitelském úvěru.
31. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).
32. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.
33. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39).
34. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.
35. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18 , ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
36. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.
37. Namítá-li pak žalobkyně, že v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. se nejedná o absolutní neplatnost, soud k tomu uvádí následující. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba, dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
38. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.
39. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený dospěl soud k závěru, že původní věřitel s odbornou péčí neověřoval úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnutá žalovaným nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání. Údaje uváděné žalovaným musely nevyhnutelně vzbudit v původním věřiteli pochybnosti o jejich správnosti a úplnosti. Předně žalovaný v Žádosti o úvěr měl uvést, že jeho průměrný příjem činí 9 939 Kč měsíčně, že má pouze jeden zdroj příjmů a celkový příjem domácnosti, ačkoli je svobodný, nemá vyživovací povinnost a má pouze jeden zdroj příjmů, tedy mzdu ve výši 9 939 Kč měsíčně. Přesto uvedl, že zdroj domácnosti činí 20 000 Kč měsíčně. Není patrné, jaký další příjem nad rámec přijmu žalovaného, jenž měl být též jediným zdrojem jeho příjmu, je v této částce zahrnut, resp. kdo tvoří onu domácnost a z jakého důvodu je posuzována z hlediska příjmu společně. To, že žalovaný bydlí u rodičů, bez dalšího neznamená, že s nimi tvoří domácnost a že by snad jejich příjmy měly být zohledňovány při posuzování majetkové situace žalovaného. Dále, původní věřitel nijak nezkoumal výdajovou stránku žalovaného nad rámec splátek externích závazků, spokojil se průměrnými statistickými daty ČSÚ, které však vyhodnotil zjevně nesprávně. Ze Statistiky rodinných účtu v roce 2016 sestavené ČSU plyne, že průměrné výdaje osoby s nižším vzděláním (tak, jako v případě žalovaného) po odečtení výdajů na kulturu a rekreaci a vzdělávání činí 8 552 Kč měsíčně. Z prostého odečtu příjmu žalovaného ve výši 9 939 Kč měsíčně a průměrných výdajů ve výši 8 552 Kč je evidentní, že majetková situace žalovaného neumožňovala hradit splátku ve výši 3 623,51 Kč měsíčně. Ani to však původnímu věřiteli nezabránilo poskytnout žalovanému úvěr. Současně i okolnosti sjednání úvěrové smlouvy ve spojení s žalovaným uváděnými údaji stran jeho majetkové situace měly původního věřitele přimět k obezřetnosti. Účelem poskytnutí úvěru byla mimo jiné konsolidace půjček žalovaného. Konsolidací půjček jest sloučení více půjček do jedné, jež se zpravidla používá pro snížení měsíčních splátek (za cenu prodloužení doby splácení) tak, že klient obvykle splácí jednu splátku a menší částku namísto původně fragmentovaného splácení více závazků. Osoba domáhající se konsolidace svých závazků zpravidla nemá prostředky na úhradu stávajících splátek. Ačkoli původní věřitel věděl, že žalovaný před sjednáním úvěrové smlouvy měsíčně splácel dva externí závazky částkou 2 193 Kč a jeden závazek u původního věřitele částkou 850 Kč (v Žádosti o úvěr jsou přitom zohledněny pouze externí splátky, tvrzení o dalším závazku u původního věřitele se objevuje až v doplnění žaloby ze dne 20. 10. 2021), tedy že existuje reálná možnost, že mu majetková situace neumožňuje dosavadní závazky splácet, přesto žalovanému půjčky zkonsolidoval a nad rámec toho mu ještě poskytl další úvěr ve výši 130 942,58 Kč, to vše po podmínkou výše měsíční splátky ve výši 3 623,51 Kč, tj. o bezmála 600 Kč vyšší splátky než u nezkonsolidovaných úvěrů. Ostatně, žalovaný chtěl zkonsolidovat půjčky tři, resp. dva měsíce poté, co je na sebe převzal. Ani to však původního věřitele nepřimělo podrobit žalovaným sdělené informace kritickému zkoumání. Takový postup původního věřitele ve světle shora uvedeného lze dle názoru soudu jednoznačně označit za hrubě nedbalý.
40. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.
41. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.
42. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 -97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ nyní projednávané věci, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují.
43. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb.
44. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto je právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 183 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil v rámci smluvního vztahu částku 61 689,40 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak ji ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009 ), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 121 310,60 Kč.
45. Žalovaný byla vyzván žalobkyní k vrácení celé dlužné částky do 6. 9. 2018 přípisem ze dne 23. 8. 2018 označeným jak Oznámení o prohlášení úvěru za splatný (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy 7. 9. 2018, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).
46. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 121 310,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 7. 9. 2018 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, smluvní pokuty ani na smluvní úrok.
47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně (počítáno ke dni vyhlášení rozsudku včetně požadovaného příslušenství) činí 50,60 % (výrok ad I. - 158 760,07 Kč), zatímco úspěch žalovaného činí 49,40 % (výrok ad II. – 155 088,23 Kč), úspěch a neúspěch účastníků je tedy rovnocenný.
48. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložené povinnosti určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny v uvedených lhůtách, bude možné se domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí u soudu nebo prostřednictvím exekuce.