Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
116 C 7/2021-94
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kotradym ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 95.626 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Řízení se co do částky 4.794 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.794 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení a co do úroku ve výši 27,27 % ročně z částky 69.389,27 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 46.229 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 30. 12. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 24.363 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28.363 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do 22. 1. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24.363 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do zaplacení, spolu s pohledávkou ve výši 20.247,50 Kč a s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 69.389,27 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 275.472 Kč, se zamítá
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se co do částky 4.794 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.794 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení a co do úroku ve výši 27,27 % ročně z částky 69.389,27 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, zastavuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 46.229 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 30. 12. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 24.363 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28.363 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do 22. 1. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24.363 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do zaplacení, spolu s pohledávkou ve výši 20.247,50 Kč a s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 69.389,27 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 275.472 Kč, se zamítá IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 19. 11. 2019 mezi žalobcem a žalovaným. Tvrdí, že poskytl žalované úvěr ve výši 70.000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem ve výši efektivní sazby 62,47% ročně splácet v 60 měsíčních splátkách po 3.954 Kč. To však ne zcela učinila, když zaplatila na úvěru jen celkem částku 23.771 Kč a proto se žalobce po žalované domáhá (po částečném zpětvzetí žaloby, které učinil dne 7. 11. 2021 v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku) zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 70.592 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 30. 12. 2020 do zaplacení z částky 74.592 Kč, za dobu od 31. 12. 2020 do 22. 1. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24.363 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do zaplacení, spolu s pohledávkou ve výši 20.247,50 Kč a s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 69.389,27 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 275.472 Kč.
2. V důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalobcem dne 7. 11. 2021 co do částky 4.794 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.794 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení a co do úroku ve výši 27,27 % ročně z částky 69.389,27 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení soud řízení o žalobě podle § 96 odst. 1 o.s.ř. zastavil.
3. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru číslo soud zjistil, že dne 19. 11. 2019 uzavřel žalobce s žalovanou smlouvu o úvěru na částku 70.000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem ve výši efektivní sazby 62,47% ročně splácet v 60 měsíčních splátkách po 3.954 Kč, a to počínaje měsícem prosincem 2019, vždy ke každému 24. dni v měsíci. V bodě 6. 3. je uvedeno, že pokud se zákazník ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná do dne podání žaloby uhradila žalobci celkem 23.771 Kč Smlouva dále obsahuje ujednání o nákladech řízení v souvislosti s prodlením žalované a ujednání o smluvních pokutách. Soud je s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z hodnocení klienta ze dne 19. 11. 2019 soud zjistil, že žalobce zapsal u žalované, že je rozvedená, zaměstnaná na dobu neurčitou, s maturitním vzděláním, bydlící sama ve vlastním. Uvedl mzdu žalované 24.200 Kč čistého měsíčně. Ve výdajích uvedl životní minimum u žalované 3.410 Kč měsíčně, na bydlení 1.400 Kč měsíčně, ostatní výdaje 100 Kč měsíčně a jako rezervu 1.000 Kč Celkem tedy bez rezervy výdaje za 4.910 Kč měsíčně. Jiné splátky uvedeny nejsou. Jiné další výdaje také ne. Inkasní lístek nebyl žalovanou doložen. Doloženo bylo potvrzení o mzdě za poslední čtvrtletí a výplatka za září 2019. Výpis z účtu žalované doložen nebyl. Z výpisu NRKI a SOLUS soud zjistil, že žalobce nezjistil ve vztahu k žalované žádnou negativní skutečnost. Žalobce vyzval žalovanou k hrazení dlužných splátek úvěru pod hrozbou zesplatnění celého úvěru. Dne 29. 12. 2020 jí oznámením sdělil, že došlo k okamžitému zesplatnění celého úvěru. Předžalobní výzva byla žalované zaslána. Z úřední činnosti soud je tomuto známa skutečnost, že žalovaná od právnická osoba anonymizováno čerpala úvěr v červenci 2019 ve výši 20.000 Kč
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání použití vnitrostátní úpravy, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘.
9. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39, který byť se vztahoval k právní úpravě dané zákonem č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, je plně aplikovatelný i za úprav dané zákonem č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
11. V případě posuzované smlouvy vycházel žalobce toliko z výdajů žalované, které nejsou nijak doloženy. Jde především o náklady na bydlení, které nejsou nijak doloženy a činí dle žalobce u žalované toliko 1.400 Kč měsíčně, byť je tvrzeno, že bydlí sama ve vlastním bydlení. Takové nízké částce nelze bez dalšího zcela uvěřit, zvláště pokud bydlí sama. Zároveň je také nepřípustná okolnost, že v případě výdajů samotné žalované je uvažováno bez dalšího s částkou životního minima 3.410 Kč měsíčně, aniž je zjišťováno, jaké reálné náklady každý měsíc žalovaná má. V neposlední řadě neobstojí absence alespoň jednoho výpisu z účtu žalované, aby byly zjištěny její běžné příjmy a zejména výdaje. Z úřední činnosti soud je přitom tomuto známa skutečnost, že žalovaná od právnická osoba anonymizováno čerpala úvěr v červenci 2019 ve výši 20.000 Kč. S tímto však žalobce nepočítal. Namítl-li by, že o něm nemohl bez tvrzení žalované vědět, tím spíše je důvodný požadavek na doložení výpisu z účtu žadatele o úvěr. Všechny tyto skutečnosti mají za následek, že v případě této smlouvy nebyla ani v nejmenším splněna zákonná povinnost vyplývající z § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. Shodně o nepřípustnosti uvádění do výdajů (bez dalšího) pouze částky životního minima srovnej např. rozsudek odvolacího Krajského soudu v Ostravě ve věci stejného žalobce za stejných skutkových i právních okolností ze dne 24. 8. 2020, č. j. 8 Co 199/2020 -71.
12. Proto soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou za neplatnou, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet i bez návrhu (jak je rozvedeno výše v rozsudku Soudního dvora Evropské unie), neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalované zápůjčku splácet) odporuje evropskému právu, které má přednost před vnitrostátními zákony a tyto je nutné vykládat v souladu s evropským právem, pokud jsou s ním v rozporu. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobci přiznal ve vztahu k této smlouvě z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 46.229 Kč, která představuje žalovanou nezaplacenou část jistiny úvěru ve výši 70.000 Kč, který jí byl žalobcem poskytnut. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení za dobu od 30. 12. 2020 do zaplacení z částky 46.229 Kč, bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení.
13. Ve zbytku byla část žaloby týkající se nároku z této smlouvy zamítnuta jako nedůvodná. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i její ujednání o smluvní pokutě, smluvních úrocích a nákladech řízení v souvislosti s prodlením žalované. Žaloba se tedy zamítá v části, v níž se žalobce domáhá, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 24.363 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28.363 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do 22. 1. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24.363 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do zaplacení, spolu s pohledávkou ve výši 20.247,50 Kč a s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 69.389,27 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 275.472 Kč. Částka 24.363 Kč přitom představuje rozdíl mezi žalobcem požadovanou částkou na jistině ve výši (po zpětvzetí) 70.592 Kč (kdy žalobce k původní výši jistiny 70.000 Kč připočetl i úroky nezaplacené a přirostlé k jistině ke dni zesplatnění úvěru) a částkou, která byla žalobci z titulu bezdůvodného obohacení přiznána (ve výši 46.229 Kč). Částka 20.240 představuje smluvní pokutu a úrok ve výši 35 % ročně z částky 69.389,27 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 275.472 Kč, pak představuje smluvní úrok z prodlení. Všechny tyto nároky, byly zamítnuty, neboť smlouva o úvěru, jak bylo uvedeno výše, byla vyhodnocena jako absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu, jak uvedeno výše.
14. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř. Platí tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pokud jde o zhodnocení procesní míry úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci, pak míra procesního úspěchu žalobce odpovídá menší polovině. Žalované však dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly. Proto soud uzavřel, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.