Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 339/2021-33

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 52 840 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 32 960 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 562,5 Kč, s úrokem v částce 3 172,04 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do 7. 3. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 716 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 711,77 Kč od 16. 1. 2021 do 7. 3. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 17 711,77 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 115,77 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,84 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,87 % ročně z částky 17 711,77 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 880 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 32 960 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 562,5 Kč, s úrokem v částce 3 172,04 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do 7. 3. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 716 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 711,77 Kč od 16. 1. 2021 do 7. 3. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 17 711,77 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 115,77 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,84 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,87 % ročně z částky 17 711,77 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 880 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 29 764 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, s žalovaným uzavřela dne 22. 7. 2019 smlouvu o zápůjčce číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatky včetně úroku ve výši 16 000 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě, přičemž za účelem ověření těchto údajů si vyžádala doklady uvedené v části„ dokumenty k ověření“. Žalovaný však poskytnutou zápůjčku řádně nesplácel, uhradil pouze 6 716 Kč a zůstal tak dlužen 20 000 Kč na jistině a 9 764 Kč na úroku a poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 18,84 % ročně z částky 20 000 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, který za dobu od 15. 9. 2020 do 15. 1. 2021 kapitalizovala částkou 1 287,40 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 20 000 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, který za dobu od 15. 9. 2020 do 15. 1. 2021 kapitalizovala částkou 563,75 Kč.

2. Žalobkyně se na žalovaném dále domáhala zaplacení částky 23 076 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, s žalovaným uzavřela dne 3. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatky včetně úroku ve výši 16 000 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě, přičemž za účelem ověření těchto údajů si vyžádala doklady uvedené v části„ dokumenty k ověření“. Žalovaný však poskytnutou zápůjčku řádně nesplácel, uhradil pouze 13 404 Kč a zůstal tak dlužen 17 711,77 Kč na jistině a 5 364,23 Kč na úroku a poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 18,87 % ročně z částky 17 711,77 Kč od 27. 6. 2020 do zaplacení, který za dobu od 27. 6. 2020 do 15. 1. 2021 kapitalizovala částkou 1 884,64 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 17 711,77 Kč od 27. 6. 2020 do zaplacení, který za dobu od 27. 6. 2020 do 15. 1. 2021 kapitalizovala částkou 998,75 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 22. 7. 2019 podepsána smlouva o zápůjčce, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 4 000 Kč, poplatkem ve výši 4 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč (celkem 16 000 Kč) žalobkyni vrátit v 60 týdenních splátkách po 608 Kč. Žalobkyně dále předložila zákaznickou kartu ze dne 19. 7. 2019, podle které činil měsíční příjem žalovaného 68 400 Kč a výdaje 18 726 Kč.

5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dále dne 3. 5. 2019 podepsána smlouva o zápůjčce, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 4 000 Kč, poplatkem ve výši 4 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč (celkem 16 000 Kč) žalobkyni vrátit v 60 týdenních splátkách po 608 Kč. Žalobkyně dále předložila zákaznickou kartu ze dne 3. 5. 2019, podle které činil měsíční příjem žalovaného 62 000 Kč a výdaje 28 500 Kč.

6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 2. 2021, který byl žalovanému odeslán dle podacího lístku 22. 2. 2021. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 14. 5. 2021.

7. Podle , , přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle , při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

9. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

13. Podle , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smluv o zápůjčce finanční prostředky celkem ve výši 20 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnil, když uhradil celkem pouze částku 6 716 Kč a 6 596 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s  .

16. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak dle údajů uvedených v zákaznické kartě měla být informace o příjmu žalovaného ověřena prostřednictvím pracovní smlouvy, kterou žalobkyně nedoložila. Žalobkyně rovněž nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalovaného, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

17. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

21. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 40 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

22. Jelikož žalovaný žalobkyni uhradil pouze 6 716 Kč a 13 404 Kč Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v částce 13 284 Kč a 6 596 Kč Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud proto vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku (soud vzal za prokázané, že oznámení o postoupení pohledávky spojené s výzvou k úhradě dluhu bylo žalovanému doručeno třetí den ode dne podání zásilky k přepravě a uplynutím lhůty k plnění se žalovaný ocitl v prodlení) tedy od dne 8. 3. 2021 byl žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zjevné, že ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.