Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
52 C 188/2021-29
Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 35.928 Kč s příslušenstvím - půjčka
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci
a. částku 11.400 Kč,
b. s úrokem z prodlení z částky 11.400 Kč ve výši 8,05% p.a. za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení,
c. částku 3.147,22 Kč,
d. s úrokem z prodlení z částky 3.147,22 Kč ve výši 8,05% p.a. za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení,
a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci
a. částku 10.708 Kč,
b. kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3.618,92 Kč
c. kapitalizovaný úrok ve výši 10.663,46 Kč
d. zákonný úrok z prodlení z částky 14.000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do 18. 2. 2021 ve výši 8,05% p.a.
e. zákonný úrok z prodlení z částky 2.600 Kč za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,05% p.a.
f. úrok ve výši 23,72% p.a. z částky 14.000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení,
g. částku 10.672,78 Kč,
h. kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.959,94 Kč
i. kapitalizovaný úrok ve výši 8.721,71 Kč
j. zákonný úrok z prodlení z částky 10.497,22 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do 18. 2. 2021 ve výši 8,05% p.a.
k. zákonný úrok z prodlení z částky 7.349,78 Kč za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,05% p.a.
l. úrok ve výši 23,72% p.a. z částky 10.497,22 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na doplatku soudního poplatku částku 359 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a. částku 11.400 Kč, b. s úrokem z prodlení z částky 11.400 Kč ve výši 8,05% p.a. za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení, c. částku 3.147,22 Kč, d. s úrokem z prodlení z částky 3.147,22 Kč ve výši 8,05% p.a. za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci a. částku 10.708 Kč, b. kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3.618,92 Kč c. kapitalizovaný úrok ve výši 10.663,46 Kč d. zákonný úrok z prodlení z částky 14.000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do 18. 2. 2021 ve výši 8,05% p.a. e. zákonný úrok z prodlení z částky 2.600 Kč za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,05% p.a. f. úrok ve výši 23,72% p.a. z částky 14.000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, g. částku 10.672,78 Kč, h. kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.959,94 Kč i. kapitalizovaný úrok ve výši 8.721,71 Kč j. zákonný úrok z prodlení z částky 10.497,22 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do 18. 2. 2021 ve výši 8,05% p.a. k. zákonný úrok z prodlení z částky 7.349,78 Kč za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,05% p.a. l. úrok ve výši 23,72% p.a. z částky 10.497,22 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na doplatku soudního poplatku částku 359 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 6. 2021 domáhal zaplacení částky 35.928 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba (dále jen„ věřitel“), uzavřel s žalovaným dne 6. 10. 2016 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 14.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 23,72 % ročně, poplatků ve výši 8.400 Kč a pojistného formou týdenních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 14.000 Kč a poplatku ve výši 8.108 Kč. Dále žalobce nárokuje úrok z úvěru kapitalizovaný k datu 15. 1. 2021 na částku 10.663,46 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný k 15. 1. 2021 na částku 3.618,92 Kč. Dále věřitel uzavřel s žalovaným dne 23. 6. 2016 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 12.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 23,72 % ročně, poplatků ve výši 7.200 Kč a pojistného formou týdenních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 10.497,22 Kč a poplatku ve výši 3.322,78 Kč. Dále žalobce nárokuje úrok z úvěru kapitalizovaný k datu 15. 1. 2021 na částku 8.271,71 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný k 15. 1. 2021 na částku 2.959,94 Kč. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobce smlouvou ze dne 15. 1. 2021. Žalobce nárokuje další smluvní úrok a úrok z prodlení od 16. 1. 2021 do zaplacení. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z předložených listinných důkazů, a to karty zákazníka ze dne 23. 6. 2016 a ze dne 6. 10. 2016, smlouvy o úvěru ze dne 23. 6. 2016 a ze dne 6. 10. 2016, zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne 23. 6. 2016 a ze dne 6. 10. 2016, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 2. 2021, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 včetně příloh a výzvy ze dne 13. 5. 2021 včetně podacího lístku, soud zjistil následující skutkový stav:
4. Dle karty zákazníka ze dne 23. 6. 2016 žalovaný žijící s rodiči žádal o úvěr ve výši 12.000 Kč. Uvedl, že výdaje na bydlení činí 1.600 Kč, nemá děti, má hlavní příjem ve výši 11.200 Kč a dále na sociálních dávkách dostává 5.000 Kč. Jako další výdaje uvedl částku 6.000 Kč měsíčně. Nakonec uvedl částku 1.100 Kč jako splátky na úvěru u věřitele. V dokumentech k ověření jsou zaškrtnuty výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva a výměr podpory. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy měl žalovaný s věřitelem uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel při podpisu smlouvy poskytnout žalovanému částku 12.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 1.680 Kč a poplatky v celkové výši 7.200 Kč a pojištění. Žalovaný se zavázal úvěr splatit formou týdenních splátek po 365 Kč. Úrok měl odpovídat výši 23,72 % ročně.
5. Dle karty zákazníka ze dne 6. 10. 2016 žalovaný žijící s rodiči žádal o úvěr ve výši 14.000 Kč. Uvedl, že výdaje na bydlení činí 1.700 Kč, nemá děti, má hlavní příjem ve výši 10.500 Kč a dále na sociálních dávkách dostává 5.000 Kč. Jako další výdaje uvedl částku 6.000 Kč měsíčně. Nakonec uvedl částku 1.700 Kč jako splátky na úvěru u věřitele. V dokumentech k ověření jsou zaškrtnuty výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva a výměr podpory. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy měl žalovaný s věřitelem uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel při podpisu smlouvy poskytnout žalovanému částku 14.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 1.960 Kč a poplatky v celkové výši 8.400 Kč a pojištění. Žalovaný se zavázal úvěr splatit formou týdenních splátek po 426 Kč. Úrok měl odpovídat výši 23,72 % ročně.
6. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny smlouvou ze dne 15. 1. 2021 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dne 12. 2. 2021. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 13. 5. 2021.
7. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.
8. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZoSU“), Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
10. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
13. Dle ust. § 1879 OZ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
14. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 9 odst. 1 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).
15. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).
16. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.
17. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel pouze z toho, co uvedl v kartě zákazníka žalovaný a to dle všeho pouze z hlediska, že jeho příjmy převyšují dostatečně jeho náklady. Ze samotné karty sice vyplývá, že věřitel údaje uvedené žalovaným ověřoval, listinami v kartě zákazníka zaškrtnutými, avšak tyto listiny soudu nepředložil. Byl zde dostatek indicií, které měly věřitele předem upozornit na možnou nedostatečnou úvěruschopnost žalovaného, jako například pobyt u rodičů, i když žalovaný měl k ověření předložit nájemní smlouvu, překvapivě nízký náklad na bydlení na město Brno, relativně nízké další výdaje a přesto pobíral sociální dávky ve výši 5.000 Kč měsíčně. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného, bez samotného předjímání skutečností, že by mělo jít o údaje nepravdivé i zejména s ohledem na skutečnost, kolik úvěrů si žalovaný v relativně krátké době u věřitele bral. Věřitel příjmy a výdaje žalovaného přesto dle soudu řádným způsobem neověřil (když tvrzené ověření pouze pracovní a nájemní smlouvou či výplatními páskami neověřuje skutečnou výši příjmů a výdajů) např. výpisem z účtu za určitou dobu, inkasem apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného s ohledem na skutečnost, že byl nejspíše v takové tíživé životní situaci, že musel pobírat nemalé sociální dávky, které tvořily až třetinu jeho současného příjmu a bez nichž by si zápůjčky dovolit nemohl. Konkrétními výdaji žalovaného se věřitel vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena), když jen paušálně za výdaje považoval žalovaným uvedenou částku. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného do karty klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají mnohem nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.
18. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Věřitel se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se zabýval okrajově, natož aby po žalovaném požadoval přehled pohybů na jeho účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.
19. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 9 odst. 1 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Úvěrová smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok 100,53 % ročně, resp. 100,61 % ročně (soud pro výši poplatku, která zjevně neodpovídá výši nákladů spojených s běžnou správou úvěru, počítal celý poplatek jako zisk z úvěru - úrok), kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 20 % ročně u nebankovních poskytovatelů. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
20. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalovanému (úvěr ve výši 12.000 Kč a 14.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 OZ postoupena na žalobce, který je tak oprávněn ji vymáhat. Na částku dle tvrzení žalobce žalovaný uhradil 7.350 Kč resp. 2.600 Kč.
21. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru/poplatek, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok.. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani poté, co byla žalobcem vyzván k jejímu uhrazení nejpozději doručením oznámení o postoupení pohledávky, tedy 18. 2. 2021 (při započítání doby dle ust. § 573 OZ), dostal se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
22. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 3.147,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení, resp. částku 11.400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. za dobu od 19. 2. 2021 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)
23. Výrokem II. písm. a. byly zamítnuty poplatky za úvěr ze dne 6. 10. 2016 žalobcem nárokovány ve výši 8.108 Kč a rozdíl mezi nárokovanou jistinou a jistinou přiznanou, když žalobci pro neplatnost smlouvy nárok na toto příslušenství nevzniknul a splátky žalovaného byly tak započítány rovnou na jistinu. Ve výroku II. písm. e. je pak žaloba zamítnuta v příslušenství z rozdílu mezi přiznanou jistinou a žalovanou jistinou.
24. Výrokem II. písm. b. a d. byly zamítnuty další žalobou uplatněné nároky za úvěr ze dne 6. 10. 2016, které soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnými. Jedná se o požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení a další úrok z prodlení za dobu před tím, než se stala splatnou částka odpovídající bezdůvodnému obohacení přiznaná výrokem I. Vzhledem k tomu, že se jedná o období před splatností, která nastala vzhledem k neplatnosti smlouvy až na výzvu žalobce, nemůže být nárok na úrok z prodlení za období od 16. 1. 2021 do 18. 2. 2021 důvodný.
25. Výrokem II. písm. c. a f. byly zamítnuty další žalobou uplatněné nároky za úvěr ze dne 6. 10. 2016, které soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnými. Jedná se o požadovaný další kapitalizovaný smluvní úrok a další smluvní úrok za období po kapitalizaci až do zaplacení. Vzhledem k tomu, že se jedná o nárok z neplatné smlouvy o úvěru, nevzniknul žalobci na tyto úroky nárok.
26. Výrokem II. písm. g. byly zamítnuty poplatky za úvěr ze dne 23. 6. 2016 žalobcem nárokovány ve výši 3.322,78 Kč a rozdíl mezi nárokovanou jistinou a jistinou přiznanou, když žalobci pro neplatnost smlouvy nárok na toto příslušenství nevzniknul a splátky žalovaného byly tak započítány rovnou na jistinu. Ve výroku II. písm. k. je pak žaloba zamítnuta v příslušenství z rozdílu mezi přiznanou jistinou a žalovanou jistinou.
27. Výrokem II. písm. h. a j. byly zamítnuty další žalobou uplatněné nároky za úvěr ze dne 23. 6. 2016, které soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnými. Jedná se o požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení a další úrok z prodlení za dobu před tím, než se stala splatnou částka odpovídající bezdůvodnému obohacení přiznaná výrokem I. Vzhledem k tomu, že se jedná o období před splatností, která nastala vzhledem k neplatnosti smlouvy až na výzvu žalobce, nemůže být nárok na úrok z prodlení za období od 16. 1. 2021 do 18. 2. 2021 důvodný.
28. Výrokem II. písm. i. a l. byly zamítnuty další žalobou uplatněné nároky za úvěr ze dne 23. 6. 2016, které soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnými. Jedná se o požadovaný další kapitalizovaný smluvní úrok a další smluvní úrok za období po kapitalizaci až do zaplacení. Vzhledem k tomu, že se jedná o nárok z neplatné smlouvy o úvěru, nevzniknul žalobci na tyto úroky nárok.
29. Výrokem II. písm. k ) byl zamítnut rozdíl v úroku z požadované částky 10.497,22 Kč od 16.1.2021 a přiznané částky 3.147,22 Kč.
30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobce a žalobce by tak byl povinen mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
31. Dle položky 2 bodu 2. Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Žalobce je tak povinen doplatit část soudního poplatku, který činí 1.797 Kč. Žalobce zaplatil 1.438 Kč, zbývá mu tak doplatit 359 Kč. V souladu s § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích tak soud zavázal ve výroku IV. žalobce k doplacení soudního poplatku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).