Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 260/2021-79
Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Michaelou Bílou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 86 832 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 71 814,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 812,25 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,76 % ročně z částky 44 822,94 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni dalších 15 017,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 017,76 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 93,90 % z částky 3 912,31 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 15 738,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Táboře soudní poplatek ve výši 4 340 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 71 814,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 812,25 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,76 % ročně z částky 44 822,94 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni dalších 15 017,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 017,76 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 93,90 % z částky 3 912,31 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 15 738,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Táboře soudní poplatek ve výši 4 340 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 62 830 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 23. 1. 2020 do zaplacení, dále částku 24 002 Kč představující smluvní pokutu a dále úroky z úvěru ve výši 102,66 % ročně z částky 48 735,25 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 119 707 Kč, a to vše z titulu nesplněných povinností vyplývajících pro žalovaného ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi účastníky dne datum. Žalobkyně dle této smlouvy žalovanému poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši efektivní úrokové sazby 167,78 % ročně splácet v 18 splátkách po 5 727 Kč měsíčně, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2019 dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Žalovaný sjednané podmínky smlouvy řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyni tak vzniklo právo na úhradu smluvních pokut dle bodu 6.1. smluvních ujednání v celkové výši 998 Kč, neboť se dostal do prodlení s úhradou splátky č. 2 a 3 o délce 30 dnů, přičemž smluvní pokuta ve výši 499 Kč byla sjednána za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, a dále žalobkyni vzniklo právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy s úhradou splátky č. 2 a 3 o délce 15 dnů, a to ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tj. v celkové výši 400 Kč. V důsledku tohoto prodlení žalovaného došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru, a to k datu 21. 1. 2020. Podle bodu 6.4. smluvních ujednání se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu ve výši celkem 60 877,01 Kč (odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 48 735,25 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 12 141,76 Kč) byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni v den následující po dni zesplatnění. Dále žalobkyně požadovala po žalovaném smluvní pokutu v částce 24 002 Kč, a to dle bodu 6.5 smluvních ujednání ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny ve výši 60 877,01 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 23. 1. 2020 do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 30. 8. 2021. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr podle Přílohy č. 1 dané smlouvy celkem ve výši 555 Kč. Uvedené částky žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.
2. K nařízenému jednání se žalovaný, který byl řádně předvolán, bez omluvy nedostavil a k věci se ani nijak nevyjádřil. Soud věc proto projednal v jeho nepřítomnosti v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Žalobkyně na žalobě trvala v plném rozsahu.
3. Smlouvou o úvěru číslo ze dne datum (dále jen smlouva) ve spojení s oznámením věřitele o schválení úvěru, předsmluvním formulářem, formulářem pro hodnocení klienta, splátkovým kalendářem a kartou klienta (č. l. 6-10, 17-18, 22-28), má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal splácet včetně sjednaného úroku v efektivní úrokové sazbě ve výši 167,78 % ročně, a to v 18 měsíčních splátkách po 5 727 Kč splatných počínaje od října 2019 vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce. Tato úroková sazba byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 smlouvy si účastníci sjednali jako důsledek vyplývající z prodlení spotřebitele (žalovaného) oprávnění úvěrujícího (žalobkyně) požadovat zaplacení smluvních pokut (č. l. 23). Podle bodu 6.1. a) smluvních ujednání pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou takovou splátku. Podle bodu 6.2 smluvních ujednání pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 15 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli náhradu účelně vynaložených nákladů vniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč, a to za každou takovou splátku. Podle bodu 6.5. smluvních ujednání jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den následující po dni zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení (vše na č. l. 23 a 24). Z oznámení o schválení úvěru (č. l. 17) a přílohy č. 1 smlouvy o úvěru (č. l. 35) má pak soud za prokázané, že žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč spolu s poplatkem za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 185 Kč měsíčně. Z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 32) má soud za prokázané, že dne 24. 9. 2019 byla ve prospěch žalovaného odepsána z účtu žalobkyně částka 50 000 Kč. Z karty klienta (č. l. 15) má soud za prokázané, že žalovaný na úhradu poskytnutého úvěru zaplatil celkem částku 5 730 Kč, kterou žalobkyně započetla na úhradu 1. splátky ve výši 5 727 Kč a na zaplacení částky 3 Kč z druhé splátky. Žalovaný tak řádně uhradil pouze první splátku a dále již ničeho. Žalovaný byl o splácení upomínán, jak plyne z upomínek ze dne 18. 12. 2019 (č. l. 11) a ze dne 17. 1. 2020 (č. l. 12), ve kterých žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru s tím, že jde o automatické zesplatnění, a dále na povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení se zaplacením nové jistiny. Dne 21. 1. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému, že vzhledem k prodlení s úhradou úvěru v délce 65 dnů, došlo„ tímto dnem“ k okamžitému zesplatnění celého úvěru (č. l. 14). Z karty klienta má soud dále za prokázané, že žádnou další splátku úvěru žalovaný po dni 21. 1. 2020 nezaplatil. Z listiny hodnocení klienta ke smlouvě číslo (č. l. 6) ve spojení s výplatními páskami, výpisy z účtu žalovaného a pracovní smlouvou žalovaného je prokázáno (č. l. 42-51), že žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřila úvěruschopnost žalovaného. Ze statistického seznamu České národní banky - úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v období od 8/ 2019 do 10/ 2019 - má soud za prokázané, že za září 2019 činila průměrná sazba úroků z úvěru poskytovaná bankami domácnostem 8,76 % ročně.
4. Soud při právní kvalifikaci uzavřené smlouvy o úvěru ze dne datum vycházel z ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1932 odst. 1 o. z. má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
5. V dané věci bylo specifické, že obdobné spory z obdobných smluv již byly předmětem přezkoumání zdejším soudem, ale i nadřízeným Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Na tuto skutečnost byla žalobkyně opakovaně upozorňována jak písemně, tak ústně při jednání s tím, že není důvod se odchylovat od ustálené judikatury. Konkrétně se jedná o rozsudky, kde také vystupovala na straně žalobkyně a které jsou jí tedy dobře známy, a to např. ze dne 22. 3. 2018, č. j. 15 Co 69/2018–93, ze dne 22. 3. 2018, č.j. 15 Co 86/2018-129 nebo ze dne 9. 5. 2018, č.j. 15 Co 119/2018-64. V souladu s právními závěry v nich vyslovenými dospěl podepsaný soud po přezkoumání a zhodnocení provedených důkazů k závěru, že žaloba žalobkyně je z části nedůvodná. Ve všech výše uvedených rozhodnutích, jakož i v předchozích rozhodnutích zdejšího soudu např. ze dne 23. 11. 2017, č. j. 23 C 193/2017-36; ze dne 29. 11. 2017, č. j. 24 C 192/2017-50; ze dne 4. 12. 2017, č. j. 24 C 147/2017 - 100; ze dne 27. 2. 2019, č. j. 24 C 416/2018 - 69; ze dne 19. 12. 2019, č. j. 24 C 335/2019 - 67, je žalobkyně stále upozorňována na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to zejména na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Co 2773/2009 a sp. z n. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud ČR dovodil, že„ Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů 21 Cdo 486/2002 a věc uzavřel se závěrem, že„ Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba se zabývat nárokem na zákonný úrok z prodlení (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007 a obdobně rozsudek ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005).“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp.zn. 32 Cdo 3516/2009 uzavřeli-li účastníci smlouvy ujednání o výši úroků neplatně, má věřitel právo na úroky v obvyklé výši, a to za účinnosti o. z. ve smyslu § 1802 o. z. (dříve dle § 502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091).
6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne datum byla mezi účastníky sjednána efektivní úroková sazba z úvěru ve výši 167,78 % ročně, což představuje nominální úrokovou sazbu 102,66 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou (dále jen ČNB) pro období září 2019 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,76 % ročně. Na tomto závěru o skutkovém stavu nic nezměnilo ani vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek předložené žalobkyní (č. l. 36-40).
7. Dohodnutá výše úroků 102,66 % ročně tedy podstatně převyšuje (téměř dvanáctinásobně) výše uvedenou obvyklou úrokovou míru evidovanou ČNB, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Tento závěr je v souladu s předchozími rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky např. i ve výši 86,21 % ročně (č. j. 15 Co 69/2018–93). Nemůže přitom obstát argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučena ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy.„ Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K témuž právnímu závěru dospěla též všechna výše uvedená rozhodnutí odvolacího soudu. Jedná se přitom o důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, a proto soud považuje ve smyslu § 576 o. z. za neplatnou jen tuto část uvedené smlouvy úvěru, kde byly sjednány úroky z úvěru v nemravné výši 102,66 % ročně. Protože žalovaný poskytnutý úvěr vyčerpal, avšak řádně jej nesplácel (viz výše uvedené závěry o prokázaném skutkovém stavu), došlo k automatickému zesplatnění úvěru, tak jak se na tom účastníci dohodli a žalobkyně uváděla jak v předžalobních upomínkách, tak v samotné žalobě i s odkazem na čl. 6 smluvních ujednání. Žalovaný konkrétně nezaplatil řádně již druhou splátku splatnou dne 17. 11. 2019 ve výši 5 727 Kč, neboť zaplatil pouze na první splátku dne 9. 10. 2019 částku 5 727 Kč a na druhou splátku 3 Kč. Pak tedy byl úvěr automaticky zesplatněn dle žalobkyni uváděného sjednaného ustanovení smluvních podmínek, neboť nastal případ,„ že se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části i délce 65 dnů.“ Na druhou splátku uhradil žalovaný pouze 3 Kč dne 9. 10. 2019, a proto automatická splatnosti celého dluhu nastala po neuhrazení druhé dohodnuté splátky, tj. ke dni 21. 1. 2020. Vzhledem k tomu, že splatnost nastala automaticky ze smlouvy k uvedenému dni, jak bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 1. 2020. Součástí ujednání o výši úroků z úvěru je dle názoru soudu i ujednání o maximální možné souhrnné výši požadovaných úroku z úvěru, která činí částku 119 707 Kč, tj. s odkazem na výše uvedené soud i toto ujednání považuje za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Proto soud, pokud jde o původní jistinu, žalobě vyhověl pouze co do výše 44 822,94 Kč. K této částce dospěl soud tak, že nejprve vypočetl výši první splátky úroku odpovídající úroku ve výši 8,76 % ročně, tj. 1. splátka byla 364,94 Kč (4 277, 25/102 x 8,76). Žalovaný však na úrok dle žalobkyně uhradil částku 4 277,25 Kč, a proto byla původní jistina snížena o rozdíl mezi součtem splátek úroku ve výši 102,66 % (4 277,25 Kč) a splátkou úroku ve výši 8,76 % (364,94 Kč). Ve zbývající částce 3 912,31 Kč soud žalobu zamítl. Co se týče úroku z úvěru 102,66 % přirostlého k jistině úvěru ke dni zesplatnění, soud žalobě rovněž vyhověl pouze co do výše 1 183,76 Kč odpovídající úroku 8,76 % ročně. Tuto částku soud vypočetl ze splátek úroku 2., 3. a 4., které opět přepočetl na úrok ve výši 8,76 %, tj. 2. splátka činila 355,74 Kč (4 169, 05/102 x 8,76), 3. splátka 345,76 Kč (4 051, 60/102 x 8,76) a 4. splátka 334,81 Kč (3 924, 11/102 x 8,76). Žalobkyní vypočtený úrok přirostlý k jistině ve výši 12 141,76 Kč byl proto snížen na částku 1 036,31 Kč. Ohledně částky 11 105,45 Kč soud žalobu zamítl. Rovněž zamítl nárok žalobkyně na úrok z prodlení z částky 15 017,76 Kč (součet části jistiny a přirostlého úroku, které byly zamítnuty, tj. 3 912,31+11 105,45). Dále soud v souladu s výše uvedeným přiznal žalobkyni úrok z úvěru ve výši 8,76 % z částky 44 822,94 Kč (dlužná původní jistina) od 23. 1. 2020 do zaplacení spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 812,25 Kč (dlužná původní jistina spolu s přirostlým úrokem ve výši 1 036,31 Kč, smluvní pokutou ve výši 998 Kč, poplatkem za pojištění ve výši 555 Kč a náhradou nákladů ve výši 400 Kč) od 23. 1. 2020 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. pokud jde o rozdíl mezi žalovaným smluvním úrokem (102,66 %) a obvyklým úrokem v době sjednání úvěru bankami (8,76 %), tj. do výše úroku z úvěru 93,90 % z částky 3 912,31 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl. Soud musel také přepočítat výši požadované smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny (součet dlužné původní jistiny a přirostlého úroku) za každý den prodlení od 23. 1. 2020 do 30. 8. 2021. Dlužná nová jistina zohledňující úrok ve výši 8,76 % činila 45 859,25 Kč (44 822,94 + 1 036,31), a proto by výše smluvní pokuty odpovídala částce 26 873,52 Kč. Žalobkyně však po žalovaném požadovala úhradu smluvní pokuty v nižší částce 24 002 Kč, která odpovídá i limitům pro smluvní pokuty stanoveným v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a soud proto žalobkyni danou částku přiznal v plné výši. Náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované sjednanou ve smlouvě ve výši 400 Kč, smluvní pokutu za splátky, se kterými se žalovaný dostal do prodlení, v celkové výši 998 Kč, a úhrady za pojištění ve výši 555 Kč přiznal soud žalobkyni v plné výši. Celková částka, kterou je tak žalovaný povinen žalobkyni uhradit, činí ve výsledku 71 814,25 Kč (44 822,94 + 1 036,31 + 998 + 400 + 555 + 24 002 Kč) spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Lhůta pro zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.
8. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V této věci byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 83 % s tím, že po zohlednění úspěchu žalovaného (17 %) je žalovaný povinen uhradit žalobkyni poměrnou část jí vynaložených nákladů v rozsahu 66 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 342 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 86 832 Kč ve výši 4 580 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (tj. převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast na jednání soudu dne datum), a tři paušální náhrady výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. ve výši 900 Kč. Pokud jde o cestovné, náleží žalobkyni náhrada za cestovné zástupce žalobkyně (substitučního zástupce) k jednání u procesního soudu, tj. z obec do obec a zpět. Soud vycházel z toho, že zástupce žalobkyně použil k cestě osobní vozidlo značky Alfa Romeo, registrační značka, se spotřebou benzínu dle TP 11,4 l /100 km, při ceně benzinu BA 95 37,10 Kč a náhradě za používání silničního motorového vozidla dle § 157 odst. 4/b zákona č. 262/2006 Sb. ve výši 4,70 Kč/km. Náhrada za cestovné (121 km) tak činí 1 081 Kč. Náhradu za ztrátu času dle ust. § 14 „a. t.“ přiznal soud v rozsahu 4 účtovaných půlhodin, tj. 400 Kč v souvislosti s cestou konanou k jednání soudu dne datum. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH představuje náhradu nákladů i DPH ve výši 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů advokáta, tj. částku 3 385 Kč Celkem tedy částka vynaložených nákladů řízení žalobkyně činí 23 846 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch v rozsahu 66 %, soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v částce 15 738,36 Kč. Platební místo pro náhradu nákladů řízení vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.
9. Vzhledem k tomu, že v souladu s ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je k úhradě soudního poplatku za řízení ve výši 4 342 Kč povinen navrhovatel (žalobkyně) a s ohledem na skutečnost, že soudní poplatek nebyl zaplacen současně se vznikem poplatkové povinnosti, tj. podáním žaloby, uložil soud tuto povinnost žalobkyni dle ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích tímto rozsudkem.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.