Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
142 C 34/2021-45
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 31 844 Kč s příslušenstvím a částky 10 051,10 Kč
takto:
I. Řízení v části, týkající se zaplacení smluvního úroku ve výši rozsahu 67,30 % ročně z částky 59 650,87 Kč od 23. 2. 2021 do 14. 4. 2021 a z částky 29 347,17 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, se zastavuje.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 31 844 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 75 844 Kč za dobu od 23. 2. 2021 do 14. 4. 2021, z částky 31 844 Kč za dobu od 15. 4. 2021 do zaplacení, dále částku 10 051,10 Kč a dále smluvní úrok ve výši 35 % ročně z částky 59 650,87 Kč od 23. 2. 2021 do 14. 4. 2021 a z částky 29 347,17 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 23. 2. 2021 dosáhne částky 234 201 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení v části, týkající se zaplacení smluvního úroku ve výši rozsahu 67,30 % ročně z částky 59 650,87 Kč od 23. 2. 2021 do 14. 4. 2021 a z částky 29 347,17 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, se zastavuje. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 31 844 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 75 844 Kč za dobu od 23. 2. 2021 do 14. 4. 2021, z částky 31 844 Kč za dobu od 15. 4. 2021 do zaplacení, dále částku 10 051,10 Kč a dále smluvní úrok ve výši 35 % ročně z částky 59 650,87 Kč od 23. 2. 2021 do 14. 4. 2021 a z částky 29 347,17 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 23. 2. 2021 dosáhne částky 234 201 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném původně zaplacení celkové částky 41 895 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne 22. 11. 2019 uzavřena smlouva o úvěru číslo (dále též jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 82 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 22. 11. 2019, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 102,3 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 8 132 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosinec 2019, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka 98 342 Kč. Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 1 497 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 12, 13 a 14, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení v délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 3 x 499 Kč). V důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 1 000 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek č. 3, 11, 12, 13 a 14, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení v délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 5 x 200 Kč). V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 13 splatné dne 17. 12. 2020. K datu 21. 2. 2021 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 73 347,17 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byl přitom žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu k tomuto poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6.5. bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 23. 2. 2021, až do jejího úplného zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný žalobkyni ke dni podání žaloby dlužil následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 29 347,17 Kč s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6.1., tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 1 497 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy, tak jak je specifikována shora, v celkové výši 1 000 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 23. 2. 2021 do zaplacení, žalobou žalobkyně požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 10 051,10 Kč; e) úrok v nominální roční úrokové sazbě 102,3 % ročně, za poskytnutí úvěru z částky 59 650,87 Kč ode dne 23. 2. 2021 do 14. 4. 2021 a z částky 29 347,17 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení. Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně v této věci zaslala. U dlužných částek uvedených shora pod písm. a), b) a c), tedy u částky v celkové výši 31 844 Kč, požaduje žalobkyně s ohledem na prodlení žalovaného s jejich úhradou i zákonný úrok z prodlení. Dle bodu 2.2. smlouvy je výše úroku uvedeného shora pod písm. e) limitována na 120 % částky, kterou má žalovaný zaplatit dle části A) smlouvy, tedy na částku 234 201 Kč. Toto žalobkyně zohledňuje i níže v petitu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože k tomu byla soudem vyzván, k jednání nařízenému na den 8. 2. 2022 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání k jednání mu bylo řádně doručeno náhradním způsobem – uložením u pošty s účinky ke dni 17. 1. 2022.
3. Před zahájením jednání ve věci samé vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to v části týkající se smluvního úroku ve výši rozsahu 67,30 % ročně z částky 59 650,87 Kč od 23. 2. 2021 do 14. 4. 2021 a z částky 29 347,17 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, pročež soud řízení s oporou o ustanovení § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) v rozsahu tohoto částečného zpětvzetí žaloby v této části ve výroku I. rozsudku zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto procesním úkonem nebylo třeba.
4. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru a smlouva o úvěru ze dne 22. 11. 2019, oznámení o schválení úvěru ze dne 25. 11. 2019 včetně splátkového kalendáře ze dne 25. 11. 2019, předsmluvní formulář ze dne 22. 11. 2019, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 22. 11. 2019, hodnocení žalovaného provedené žalobkyní dne 22. 11. 2019, výpis záznamů z registru SOLUS, opisem vybraných údajů z DAP za rok 2018, dokladem o vyplacení úvěru ze dne 22. 11. 2019, karta klienta ze dne 15. 11. 2021, výzva k úhradě včetně upozornění na zesplatnění ze dne 17. 9. 2020, 18. 12. 2020, 18. 1. 2021, 17. 2. 2021, oznámením o zesplatnění ze dne 21. 2. 2021, z nichž vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 22. 11. 2019 částku 82 000 Kč, kterou převedla na jeho bankovní účet číslo bankovní účet Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným poté, co žalovaný vyplnil předsmluvní formulář, kde zadal své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaný má čistý měsíční příjem ve výši 16 300 Kč ze své podnikatelské činnosti, výdaje má ve výši životního minima 3 410 Kč, nežije s nikým ve společné domácnosti, nemá žádnou vyživovací povinnost, nesplácí žádné jiné půjčky ani nemá žádné dluhy, jeho náklady na bydlení činí 1 300 Kč měsíčně, přičemž tyto údaje poskytl sám žalovaný jako dlužník, výše jeho příjmu pak byla doložena opisem vybraných údajů z DAP za rok 2018 potvrzením zaměstnavatele. Žalovaný přitom podle žádosti projevil zájem o úvěr ve výši 82 000 Kč s tím, že byl seznámen s tím, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 195 168 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 8 132 Kč po dobu 24 měsíců s úrokovou sazbou 102,30 % ročně. Sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6.1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení delší než 30 dní. V článku 6.3. a 6.4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6.5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru po jeho zesplatnění; žalovaný byl následně seznámen s tím, že úvěr mu byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěrem ve výši 82 000 Kč za dobu od 17. 12. 2019 do 17. 5. 2021 celkem částku 142 342 Kč.
5. Předžalobní upomínkou ze dne 27. 10. 2021 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou.
6. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně přitom byla u jednání dne 8. 2. 2022 ze strany soudu poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o své povinnosti tvrdit dostatečné skutečnosti o tom, jak žalobkyně zjišťovala při uzavírání úvěrové smlouvy osobní majetkové a zejména výdajové poměry na straně žalovaného a zjišťovala tak jeho schopnost splácet, když tato tvrzení se soudu jevila nedostatečná, rovněž tak byla vyzvána k označení důkazů v tomto směru včetně poučení, že v případě nesplnění této výzvy se žalobkyně vystavuje možnosti neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, což může mít za následek její neúspěch ve sporu. Žalobkyně i přes toto poučení žádná další tvrzení ani žádné důkazní návrhy v tomto směru neuvedla s tím, že má za to, že žalobkyně tvrdí dostatečně okolnosti k posuzování úvěruschopnosti žalovaného a v tomto směru i dostatečně svá tvrzení prokázala.
7. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 22. 11. 2019 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 82 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaný přitom žalobkyni vrátil částku 142 342 Kč, kterou žalobkyně kromě dlužné jistiny započítávala i na úroky, následně přestal sjednané splátky hradit i přes výzvy žalobkyně, která pak využila svého práva a úvěr ke dni 21. 2. 2021 zesplatnila. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěryschopnost žalovaného z údajů, které tento uvedl v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jeho příjmu, a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného.
8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky ve výši 82 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalovaného (s výjimkou opisu vybraných údajů z DAP za rok 2018) a dále toliko z dostupných registrů o jeho dřívějších závazcích, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalovaného a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18. Žalobkyně přitom svoje tvrzení v tomto směru nedoplnila ani přes poučení ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř.
14. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost byla zjištěna ze strany soudu z provedených důkazů, že žalovanému poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 82 000 Kč, přičemž tento vrátil žalobkyni částku 142 342 Kč. Žalovaný tedy ke dni rozhodování soudu, resp. ani ke dni podání žaloby žalobkyni nedlužil na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) ničeho. Veden těmito důvody proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., podle něhož, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V projednávané věci nejprve vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, aniž by toto zpětvzetí bylo odůvodněno chováním žalované v době po podání žaloby a z procesního hlediska tedy žalobkyně zavinila, že řízení muselo být v této části zastaveno a z tohoto pohledu je toto částečné zastavení nutno vyhodnotit jako procesní neúspěch žalobkyně. Ani ve zbytku pak žalobkyně nebyla plně úspěšná, když žaloba byl v celém rozsahu zamítnuta. Procesně úspěšným tak byl v daném případě žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.