Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 334/2021-18
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 13 800 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 10. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 800 Kč od 23. 2. 2021 do 9. 6. 2021 a z částky 3 800 Kč od 10. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 936,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 10. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 800 Kč od 23. 2. 2021 do 9. 6. 2021 a z částky 3 800 Kč od 10. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 936,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 800 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 23. 1. 2021 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které byly žalovanému převedeny na jeho bankovní účet č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 13 800 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 3 800 Kč jako poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky, a to vše nejpozději do 22. 2. 2021. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když právní předchůdkyni žalobkyně nezaplatil ničeho. Smlouva byla přitom uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webových stránkách webová adresa, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, poté následovalo ověření správnosti kontaktu uvedených žalovaným. Žalovaný odeslal žádost o zápůjčku právě přes webové stránky webová adresa a následně byla posuzována schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Žalovaný ve smlouvě o zápůjčce výslovně potvrdil, že je schopen zápůjčku řádně a včas splatit. Smlouva o zápůjčce byla sjednána elektronicky, když její text včetně všeobecných podmínek žalovaný na svém uživatelském účtu ve webové službě věřitele odsouhlasil (v opačném případě by zápůjčka nemohla být poskytnuta). K uživatelskému účtu měl pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaný. Žalobkyně na základě výzvy soudu dále sdělila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně ověřila před poskytnutím úvěru, že se žalovaný nenachází v insolvenčním rejstříku a registru exekucí. S ohledem na výši poskytnutého úvěru, který byl daleko nižší než minimální měsíční mzda, mohl žalovaný úvěr splatit, pokud by k tomu měl vůli.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému ve věci na 6. 1. 2022 se žádná z procesních stran nedostavila, žalobkyně pak svoji účast u jednání řádně omluvila a souhlasila s projednáním věci a rozhodnutím v její nepřítomnosti, žalovaný se pak z účasti u soudního jednání neomluvil, doručení předvolání k jednání u něj bylo řádně vykázáno a lhůta k přípravě jednání u něj byla zachována, pročež soud postupoval ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou procesních stran.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako smlouva o zápůjčce číslo ze dne 23. 1. 2021 a z potvrzení o provedené platbě z téhož dne je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 23. 1. 2021 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 10 000 Kč, tyto peněžní prostředky byly žalovanému na jeho bankovní účet z účtu právní předchůdkyně žalobkyně přeposlány téhož dne na účet č. bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 13 800 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 3 800 Kč jako poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky, a to nejpozději do 22. 2. 2021. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 4 933,41 % Smlouva byla přitom uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, přitom proces uzavření smlouvy byl podle smlouvy stanoven tak, že zájemce o úvěr se nejprve musí zaregistrovat na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, v okamžiku dokončení registrace dá bance výslovný souhlas, aby jej tato kontaktovala na mobilním telefonním čísle, aby zasílala informace na emailovou adresu uvedenou zákazníkem při registraci a aby kontaktovala zaměstnavatele zákazníka nebo jakékoliv jiné třetí osoby za účelem ověření přesnosti a pravdivosti údajů uvedených v registraci; banka provede ověření totožnosti zákazníka provedením autorizace Účtu zákazníka, kdy zákazník je povinen buď předložit výpis ze svého účtu ne starší tří měsíců, anebo zaslat 1 Kč ze svého účtu na účet banky; smlouva měla být uzavřena v okamžiku, kdy je akceptace návrhu na uzavření smlouvy doručena zákazníkovi elektronickou cestou na e-mailovou adresu sdělenou zákazníkem; strany se dále dohodly, že k uzavření smlouvy a odsouhlasení souvisejících dokumentů bude použit prostředek komunikace na dálku; předmětná listin listina je pak opatřena na místo podpisu žalovaného unikátním kódem 3686, který byl na smlouvu vložen dne 23. 1. 2021 v 10:5 4:07 hodin.
5. Listinami označenými jako Rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 a Realizační smlouva o postoupení pohledávek č. 10 ze dne 3. 2. 2021, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 26. 5. 2021 a podacím lístkem z téhož dne, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 26. 5. 2021 a podacím lístkem z téhož dne bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 17 140 Kč, a to nejpozději do tří dnů s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně dne 23. 1. 2021. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o zápůjčce číslo ze dne 23. 1. 2021 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 23. 1. 2021 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 13 800 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 3 800 Kč jako poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky, a to nejpozději do 22. 2. 2021; podle smlouvy činila RPSN 4 933,41 %; smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a listin listina o smlouvě je opatřena na místo podpisu žalovaného unikátním kódem 3686, který byl na smlouvu vložen dne 23. 1. 2021 v 10:5 4:07 hodin; přičemž strany si v úvěrové smlouvě sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet toliko ověřením, že se žalovaný nenachází v insolvenčním rejstříku a registru exekucí. Žalovaný doposud neuhradil na svůj dluh ničeho.
9. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným nijak neověřovala příjmové, majetkové a výdajové poměry žalovaného, pouze prověřila, že se žalovaný nenachází v insolvenčním rejstříku a registru exekucí. Soud má tedy za to s ohledem na výše uvedenou judikaturu, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo v daném případě dostatečné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Soud byl přitom připraven žalobkyni poučit ve smyslu § 118a o.s.ř. o povinnosti v tomto směru doplnit tvrzení a označit důkazy u jednání soudu nařízeného na 6. 1. 2022, žalobkyně tím, že svoji účast u jednání omluvila a k jednání se tudíž nedostavila, se však sama možnosti být poučena ve výše uvedeném směru zbavila.
15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč, žalovaný však žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, doposud nevrátil ničeho a ke dni rozhodování soudu dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) nadále částku 10 000 Kč. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 10 000 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smluv, včetně požadovaných sjednaných poplatků, když pro absolutní neplatnost smluv nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem ze dne 26. 5. 2021, tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne. Přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 31. 5. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 9. 6. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 10. 6. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 10 000 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 13 800 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 , a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 476,92 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 10 476,92 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 70,8 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 14 791,90 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 29,2 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 41,6 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 41,6 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 3. 8. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listin y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
19. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 2 252 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 452 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 41,6 % těchto nákladů, tedy částku 936,80 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.