Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
13 C 94/2021-46
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 25.921,90 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14.500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.743,63 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 11.421,90 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 864,36 Kč, úrok 29 % ročně z částky 14.500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14.500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.743,63 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 11.421,90 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 864,36 Kč, úrok 29 % ročně z částky 14.500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem doručeným soudu dne 30. 3. 2021 se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 25.921,90 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 13. 9. 2018 číslo kterou uzavřela s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba, IČO. Žalobce poukazuje, že jeho právní předchůdce posoudil před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet. Na základě smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč, žalovaná uhradila celkem 500 Kč. V souvislosti se zápůjčkou se žalovaná zavázala uhradit právnímu předchůdci žalobce částku 13.125 Kč (s bližší specifikací v žalobě), poslední splátka po 469 Kč po dobu 60 týdnů měla být splatná 7. 11. 2019 Smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena dne 20. 1. 2020, postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno.
2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila. Žalovanou se podařilo obeslat z adresy adresa žalované, Slovenská republika.
3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi společností právnická osoba IČO a žalovanou byla dne 13. 9. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15.000 Kč; žalovaná se zavázala uhradit celkem 13.125 Kč spolu s jistinou, kdy poplatek sestává z: úrok 2.683 Kč, částka za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 6.020 Kč a částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 4.422 Kč Celkem se žalovaná zavázala uhradit částku 28.125 Kč v 60 týdenních splátkách po 469 Kč s tím, že poslední splátka činí 454 Kč. Dále byly sjednány úroky ve výši 29 % ročně po celou dobu trvání smlouvy, dále RPSN na 234,69 %. Žalovaná uhradila celkem 500 Kč, a to dne 19. 9. 2018. Pohledávka za žalovanou byla převedena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, což bylo žalované oznámeno dopisem z téhož dne, zároveň byla požádána o úhradu dluhu. Dne 28. 1. 2021 byla žalované zaslána předžalobní výzva k plnění.
4. Usnesením č. j. 13 C 94/2021 -34 ze dne 11. 8. 2021 byla žalobkyně vyzvána, nechť doplní žalobu v tom směru, že bude tvrdit a prokazovat, zda a jakým způsobem žalobkyně posoudila schopnost spotřebitele – žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
5. Ve svém písemném podání ze dne 6. 9. 2021 žalobce sdělil, že právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost dle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované (pracovní smlouva, výplatní pásky, zjištění z insolvenčního rejstříku, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení). Soudu byla předložena zákaznická karta ze dne 13. 9. 2018, ze které bylo zjištěno, že žalovaná pracuje jako operátor ve firmě právnická osoba, IČO, její čistý měsíční příjem činí 13.827 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 22.000 Kč, celkem tedy příjmy 35.827 Kč. Odhadované měsíční výdaje žadatele jsou 2.200 Kč, žalovaná nemá žádné interní ani externí splátky. Soudu nebyla doložena žádná z listin, např. pracovní smlouva nebo výplatní pásky.
6. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1 , 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti jméno příjmení a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
11. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
12. Pokud se jedná o vyhodnocení úvěru ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, soud uvádí následující.
13. Dle zjištění soudu byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč, a to na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 13. 9. 2018. Před uzavřením předmětné smlouvy měla být s odbornou péčí posouzena úvěruschopnost žalované splácet zápůjčku. Soudu byly žalobcem předloženy pouze obecné informace týkající se posouzení úvěruschopnosti a dále zákaznická karta. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že příjem žalované je 13.827 Kč, tento údaj není nikterak ověřen; rovněž nejsou ověřeny další čisté příjmy domácnosti ve výši 22.000 Kč měsíčně. Celkově je tak informace o výši příjmu žalované 35.827 Kč zcela neověřená, pokud se dále týká pravidelných měsíčních výdajů žalované, pak tyto byly odhadnuty na 2.200 Kč měsíčně, ačkoliv dle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu ve znění platném a účinném ke dni sepisu smlouvy činila dle § 2 zákona 3.410 Kč. Částka životního minima je minimální hranicí peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Životní minimum ani existenční minimum nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení. V tomto směru tak soud má zjištěné výdaje v kartě zákazníka – žalované ve výši 2.200 Kč za zcela nedostatečné, neboť ani nereflektují hranici životního minima 3.410 Kč, tak nebyly zjišťovány ani další výdaje žalované, např. za bydlení. Za tohoto stavu věci je smlouva o zápůjčce ze dne 13. 9. 2018 vyhodnocena jako neplatná a žalobci, jakožto právnímu nástupci předchozího úvěrujícího společnosti právnická osoba, náležejí nároky pouze jakožto bezdůvodné obohacení. Pokud byla žalované poskytnuta částka 15.000 Kč a žalovaná uhradila 500 Kč, což vyplynulo z tabulky umoření, pak je povinností žalované uhradit dluh ve výši 14.500 Kč (15.000 – 500 Kč), a to společně s příslušenstvím jednak zákonnými úroky z prodlení a jednak kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení, jak je uvedeno ve výrokové části I. tohoto rozsudku, kdy předmětné částky byly přiznány. Naopak žalobci nenáleží další částky požadované žalobou, tj. 11.421,90 Kč (od požadovaných 25.921,90 Kč bylo odečteno přiznaných 14.500 Kč), dále byl zamítnut kapitalizovaný úrok ve výši 864,36 Kč a smluvní úrok 29 % ročně z částky 14.500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Na tyto platby by měl žalobce nárok pouze za situace, že by byla uzavřena platná smlouva o spotřebitelském úvěru (o zápůjčce).
14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , kdy žalobce byl ve věci úspěšný pouze částečně, kdy jeho úspěch je téměř totožný jako neúspěch ve věci. Za tohoto stavu věci tak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.