Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
22 C 73/2021-98
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 37.256,44 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20.146,55 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 26. 3. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 17.109,89 Kč, úrok z prodlení z částky 10.852,47 Kč ve výši 8,25 % ročně od 26. 3. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 2.757,92 Kč ve výši 8,25 % ročně od 26. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 352 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20.146,55 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 26. 3. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 17.109,89 Kč, úrok z prodlení z částky 10.852,47 Kč ve výši 8,25 % ročně od 26. 3. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 2.757,92 Kč ve výši 8,25 % ročně od 26. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 352 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení částky 37.256,44 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo. Žalovaná pohledávka zahrnuje jistinu úvěru 30.999,02 Kč, obchodní úrok 2.757,92 Kč, úrok z prodlení 1.561 Kč a 138,26 Kč, poplatek za upomínku 600 Kč, poplatek za přečerpání úvěrového rámce 1.200 Kč a poplatek za výběr z bankomatu 0,24 Kč. Úvěruschopnost žalovaného žalobce posoudil na základě informací získaných od žalovaného a získané informace si dále ověřil nahlédnutím do databází. V podání ze dne 21. 9. 2021 žalobce doplnil, že nahlížel do databází BRKI, NRKI, insolvenčního rejstříku a databáze ministerstva vnitra. Zároveň žalobce zohlednil údaje o životním a existenčním minimu stanovené právním předpisem. Dále vycházel žalobce z údajů uvedených v žádosti klienta o vydání kreditní karty, přičemž počítal s měsíčním příjmem ve výši 28.727 Kč. Vůči žalobci měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou měsíční splátkou ve výši 3.046,42 Kč. Z externích zdrojů nebyly zjištěny žádné další závazky žalovaného. Následně žalobce doplnil, že žalovaný celkem čerpal na úvěr 83.919,71 Kč a uhradil celkem částku 63.773,16 Kč.
2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
3. Ze Smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru číslo vydání a užívání kreditní karty bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi žalobcem jako bankou a žalovaným jako klientem a jejím předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru, který je klient oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty, a to až do výše úvěrového rámce, který byl sjednán ve výši 31.000 Kč. Úvěr je možné čerpat opakovaně, a pokud dojde k částečnému splacení úvěru, lze jej čerpat opakovaně, vždy však do maximální výše úvěrového rámce. Výpočet minimální splátky byl stanoven ve výši 5 % z úvěrového rámce a byla sjednána roční úroková sazba 17,88 %. Ve smlouvě byly dále konkretizovány sjednané poplatky, např. za zaslání upomínky, výběry z bankomatu apod. Součástí smlouvy byly učiněny všeobecné produktové podmínky. Z platební historie bylo zjištěno, že žalovaný čerpal celkem 83.919,71 Kč. Z výpisů ke kreditní kartě bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil celkem splátky úvěru ve výši 63.773,16 Kč. Z upomínky ze dne 1. 8. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 17. 8. 2020. K úhradě předmětné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou.
4. Z žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 26. 6. 2018 podepsané žalovaným bylo zjištěno, že tento zde uvádí příjem jako podnikatel ve výši podle daňového přiznání 236.464 Kč a rozdíl mezi příjmy a výdaji 95.156 Kč. Dále zde uvádí čistý měsíční příjem domácnosti 40.000 Kč, a to při jednom zdroji příjmů. Žalovaný zde uvádí dvě vyživovací povinnosti, a že nemá jiné měsíční splátky. Z daňového přiznání žalovaného za rok 2017 byly zjištěny jeho příjmy z podnikání ve výši 236.464 Kč, rozdíl mezi příjmy a výdaji 95.156 Kč a nulová daň po uplatnění slevy.
5. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se mu spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018 , podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku , a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, příjmení jméno – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.
9. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Podle tvrzení a dokladů žalobce tento vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z údajů shora označených databází a z informací získaných od žalovaného, zejména z jeho daňového přiznání a z žádosti o úvěr. Z uvedených dokladů však vyplývá významný rozpor mezi příjmem domácnosti uvedeným ve formuláři ve výši 40.000 Kč měsíčně čistého a příjmem podle posledního daňového přiznání, který při daňovém základu 95.156 Kč činí 7.930 Kč měsíčně. Na základě příjmu podle daňového přiznání bez odečtených výdajů činí příjem žalobce 19.705 Kč měsíčně, kdy z tohoto příjmu je třeba ještě odečíst povinné platby na sociální a zdravotní pojištění a skutečné výdaje v podnikání. Není tedy vůbec zřejmé ani doložené, jak dospěl žalovaný k čistému příjmu domácnosti při uváděném jednom zdroji příjmů ve výši 40.000 Kč měsíčně. Žádný z uvedených rozporů žalobce neobjasnil, což je v rozporu s požadavkem ust. § 75 zákona č. 257/2016 Sb. , který vyžaduje výkon činnosti žalobce s odbornou péčí. Žalobce vůbec nezjišťoval výši nákladů žalovaného na bydlení ani výši jeho vyživovacích povinností. Současně nebyl žalobcem zjišťován počet osob v domácnosti žalovaného, konkrétní individualizované měsíční výdaje žalovaného na domácnost a jeho potřeby a na případné osoby spolužijící, či případně jejich finanční přínos do domácnosti. Bez posouzení konkrétních individualizovaných výdajů žalovaného a případných spolužijících osob zohledňujících skutečné náklady dané osoby, které jsou ovlivněny např. věkem, životními zvyky, individuálními názory a preferencemi, náklady na zájmovou činnost, zdravotní stav apod., nelze učinit s odbornou péčí závěr o schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Navíc samotný žalobce připustil závazky žalovaného vůči žalobci s celkovou měsíční splátkou 3.046,42 Kč měsíčně, což mělo vést žalobce ještě k větší obezřetnosti při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a minimálně k požadavku na doložení žalobcem uváděných příjmů jeho domácnosti, když čistý příjem podle předloženého daňového přiznání se jeví nedostatečným ke splácení již existujících závazků žalovaného vůči žalobci a rozhodně nemohl žalobce vést k závěru o schopnosti žalovaného splácet další poskytovaný spotřebitelský úvěr. V postupu žalobce nelze shledat odbornou péči, kterou vyžaduje ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru a které se vztahuje i k úpravě obsažené v ustanovení § 86 cit. zákona. Navíc součástí odborné péče poskytovatele úvěru je ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. dokladem o nákladech bydlení apod.). Tento výklad lze učinit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39. Součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti jméno příjmení a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“.
10. Pokud by žalobce k uzavření smlouvy o úvěru přistupoval s odbornou péčí, nemohl by jen na podkladě dokladů předložených žalovaným a jím uvedených evidentně nedostatečných údajů dospět bez důvodných pochybností k závěru o jeho schopnosti úvěr splácet. K takovému závěru by žalobce bez doplnění údajů nemohl dospět ani s ohledem na příjmy žalovaným doložené a to navíc při zohlednění existence dalšího závazku žalovaného. Veškeré shora popsané nedostatky při zjišťování a posuzování úvěruschopnosti vedou soud k závěru, že žalobce bez jejich odstranění nemohl bez důvodných pochybností dospět k závěru o schopnosti spotřebitele úvěr splácet a tento byl poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , což vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 cit. zákona a ke vzniku nároku žalobce na bezdůvodné obohacení, které bylo žalobci přiznáno za použití ustanovení § 2991 občanského zákoníku ve výši 20.146,55 Kč v situaci, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem. V řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu plnění ze strany žalobce, tedy 83.919,71 Kč, kdy z této částky již žalovaný zaplatil celkem 63.773.16 Kč a zbývá mu tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve shora uvedené výši. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku a vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena v upomínce, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku . Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětné smlouvě soud ve výroku II. tohoto rozsudku zamítl, a to včetně příslušenství (kromě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky), když smluvní ani zákonný nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost smlouvy nevznikl.
11. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a v řízení převážně úspěšnému žalobci přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu úspěchu a neúspěchu, který činí 8 % Náklady tohoto řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1.491 Kč, odměna za 3 úkony (převzetí věci, sepis žaloby a výzvy k plnění) podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. 3 × 500 Kč, režijní paušál podle § 14b odst. 5 písm. b) citované vyhlášky za uvedené tři úkony 3 × 300 Kč a 21 % DPH ve výši 504 Kč s ohledem na § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Celkem náklady řízení činí 4.395 Kč, z čehož žalobci přiznaných 8 % činí 352 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. , když se jedná o řízení zahájená návrhem podaným na ustáleném vzoru, když předmětná agenda vede k použití vzorových žalob ve skutkově i právně obdobných věcech v situaci, kdy žalobce má k datu 1. 2. 2022 evidováno u zdejšího soudu celkem 176 věcí, včetně věcí exekučních. Žalobce opakuje stále stejná skutková a právní tvrzení, mění pouze identifikaci žalovaných osob, smluv, výši svých pohledávek a dobu, za níž je požaduje. I při existenci více druhů smluv je objem žalob natolik velký, že žaloby u každého druhu lze shledat formulářovými. Soud nepřiznal žalobci odměnu za doplnění žaloby, když se nejedná o účelný náklad řízení, neboť svá tvrzení měl uvádět již v žalobě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí a exekuci.