Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 332/2021-53
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení částka s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částka s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a na poměrné náhradě nákladů řízení dále částku částka, a to vše ve splátkách po nejméně částka měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.
II. Co do částky částka, úroku v kapitalizované výši částka a úroku v sazbě 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a na poměrné náhradě nákladů řízení dále částku [částka], a to vše ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek. II. Co do částky [částka], úroku v kapitalizované výši [částka] a úroku v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.
1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.
2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení plnění z kontokorentního úvěru ze dne datum, sjednanému k běžnému účtu žalované č. bankovní účet. Úvěr byl zesplatněn dnem datum a to v důsledku exekuční blokace účtu k exekučnímu příkazu soudního exekutora Mgr. příjmení ve sp. zn. 139 EX 04409/21. Žalobkyně se takto domáhá jistiny částka, kapitalizovaného obchodního úroku částka a dále běžícího v sazbách 18,9 % ročně, resp. od datum 8,25 % ročně do zaplacení a úroku z prodlení jak v I. výroku shora. Návrh upřesnila k výzvě soudu podáním ze dne datum (k důvodu výpovědi smlouvy), spontánně pak (v rámci omluvy z nařízeného jednání) doplnila tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti (č. l. 40). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že prověřila bonitu žalované v databázi BRKI (zahrnující i NRKI), získala od žalované údaje o osobních a majetkových poměrech, prověřila vlastní zdroje dat a posouzením kvalifikovaného zaměstnance dospěla k závěru, že úvěr s takto relativně nízkou jistinou lze bezpečně poskytnout.
3. K jednání se žalovaná nedostavila, žalobkyně svou nepřítomnost předem písemně omluvila. Soud k projednání věci nařídil jednání, s jiným postupem žalobkyně již v návrhu souhlas neprojevila. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, soud tak doručoval na adresu jejího trvalého pobytu náhradním způsobem, informoval ji dále na emailovou adresu dle podkladů žalobkyně. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a ani z případného doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k tomu v projednávané věci nedošlo). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).
4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 14 žalobkyně prokázala, že žalované vedla běžný účet číslo již od července 2020. Dodatkem k této smlouvě č. l. 16 ze dne datum a informačním formulářem č. l. 12 žalobkyně prokázala, že žalované poskytla k tomuto účtu možnost debetního přečerpání (kontokorentní úvěr) do výše částka s úrokovou sazbou 18,9 % ročně. Výpisem č. l. 18 a 20 bylo prokázáno, že žalovaná úvěru využila nejméně v rozsahu čerpání částka s přihlédnutím k tomu, že na účtu je v důsledku postižení exekučním příkazem (sp. zn. 69 EXE 1734/2021, resp. č. j. 139 EX 04409/21-016 Mgr. příjmení) blokován ode dne datum (výpis ze systému žalobkyně č. l. 36) zůstatek částka. Žalovaná (ani žalobkyně) v řízení netvrdila, že by (žalovaná) žádala o výplatu nezabavitelné částky blokovaného zůstatku účtu (ke splnění pohledávky z úvěrové smlouvy). Obchodní podmínky vzhledem k právnímu posouzení nároku neměly pro věc významu. Dopisem ze dne datum žalobkyně prokázala výpověď závazku (předčasné zesplatnění) věřitelem, které je současně předžalobní výzvou se splatností datum, dle podacího archu č. l. 26 bylo prokázáno jeho odeslání do dispoziční sféry žalované.
5. Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 29) vyplynulo, že v letech 2017 až 2019 čelila třem exekucím, později pak dalším čtyřem - ty však již nelze klást žalobkyni k tíži, lze je však zohlednit u paričních lhůt. Další exekuce ostatně vyplývají i z technického výpisu samotné žalobkyně (č. l. 36). Exekuční řízení ve sp. zn. 69 EXE 1734/2021 bylo zdejším soudem povoleno až v březnu 2021, tedy po sjednání závazku, avšak je zřejmé, že žalovaná musela být v prodlení s plněním ještě před únorem 2021 O tom také svědčí úvěrová zpráva č. l. 45, kde je zachycen úvěrový závazek z března 2017 s jistinou částka, když nejméně od února 2018 do prosince 2019 byla žalovaná v prodlení s částkou před 10 tis. Kč. Soud v této souvislosti zajistil návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, na základě něhož byl zdejším soudem v rozkazním řízení vydán příslušný exekuční titul. Z tohoto návrhu (č. l. 49) pak k závazku vyplynuly i další informace, a sice, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ze dne datum, sjednaný s věřitelem právnická osoba, který měl být navýšen o částka splácen 60 týdenními splátkami po částka (zjevně se tedy jednalo o lichevní navýšení, nicméně v důsledku procesní pasivity žalované došlo k pravomocnému přiznání takto uplatněné pohledávky v rozkazním řízení). Návrhem se pak u soudu věřitel (právní nástupce původní věřitelky) domáhal zaplacení částka na jistině, částka na poplatku a dalšího příslušenství, celkem tedy částka. S tímto závazkem tedy žalovaná byla v prodlení již v průběhu roku 2018 a je v prodlení dosud. Žalobkyně si této skutečnosti byla z úvěrové zprávy prokazatelně vědoma, i když v té době pohledávka ještě nebyla vymáhána exekučně. Konečně pak sama žalobkyně předložila technický výpis událostí č. l. 42, z něhož vyplývá, že již dříve zamítala žádosti žalované o úvěr, konkrétně v lednu 2017 jistinu částka, v březnu 2017 (krátce po načerpání úvěru u právnická osoba) jistinu částka, v dubnu 2017 jistinu částka (dvakrát) a datum kontokorentní úvěr částka. Soudu tak není zřejmé, jaká skutečnost doznala změny mezi datum a datum, kdy byl kontokorentní úvěr v dvojnásobné výši poskytnut, neboť se nezměnilo ani zaměstnání žalované u právnická osoba, ani její příjem, ani charakter pracovního úvazku. Z úvěrové zprávy č. l. 46 se dále podává zjištění, že žalovaná byla v průběhu roku 2018 a 2019 v prodlení ještě s dalším závazkem, kontokorentním úvěrem u subjektu„ B03“, kde byla v prodlení s délkou 300 dnů s částkou částka. Všechna výše uvedená zjištění byla dostatečná pro meritorní rozhodnutí ve věci samé.
6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec předložených výpisů transakcí na účtu) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Bez její aktivity (či zrušení exekučního příkazu) nemůže dojít ke zpřístupnění prostředků na běžném účtu, ať již mají či nemají takovou povahu, že umožňují jejich stržení jen nad nezabavitelnou část.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C číslo), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni datum a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).
8. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalované), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti a při nakládání s údaji, vzešlými z činnosti jiných orgánů veřejné moci, k nimž má soud privilegovaný (a tedy i rychlejší přístup), než účastník řízení. Ten by jinak musel takový důkaz předkládat po procesním poučení soudem a vznikly by tak dodatečné náklady na straně soudu i účastníka. Ostatně sama žalobkyně soudu předložila i další důkazy, aniž by ji soud k doplnění vyjádření ohledně zkoumání úvěruschopnosti vyzýval. příjmení aktivitu (nad rámec vyžádání listiny z jiného řízení zdejšího soudu) soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.
9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.
10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, příjmení, příjmení), neboť jejich tehdejší ostatní výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, příjmení či příjmení, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z příjmení je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). V případě výpisu BRKI pak skutečně vyplynulo, že obsahoval údaje, které žalobkyně zjevně dostatečně nezohlednila. Nadto je údaj z příjmení oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu příjmení se pohybují v řádu desítek Kč. V projednávané věci však nebylo prokázáno, že žalovanou v době kontraktace tížila probíhající exekuce (předchozí tři již mohly být skončeny). Údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů VŠAK svědčily o žalované dostatečně a následná exekuce se tak dala dobře předjímat. To ostatně muselo být zřejmé i samotné žalobkyni, když v předchozích letech a dokonce měsících žalované odmítla úvěry poskytovat, dokonce i kontokorentní úvěr poloviční výše. Není přitom vůbec zřejmé, na základě jakých případných nových zjištění svůj postoj v dalších měsících přehodnotila a navýšený kontokorentní úvěr žalované poskytla (v důsledku úhrady splatného závazku k právnická osoba, to však zjevně nebylo).
11. V případě žalované tak byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalované, ale zejména tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu).
12. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ příjmení“) učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování smlouvy a zjišťování stavu BRKI sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány, a jak byly vyhodnoceny.
13. V projednávaném případě je zřejmé, že úvěr neměl být poskytnut na základě údajů, které měla věřitelka k dispozici. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém případných či hrozících exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru, který nebude s problematikou nesolventnosti účelově svázán a problémy dlužníka jen oddálí, či dokonce dále prohloubí. V projednávané věci je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalované bezprostředně hrozila exekuce, nejednalo se o jediný závazek po splatnosti a tyto vznikly v době, kdy žalovaná již pracovala u shodného zaměstnavatele (resp. tak tvrdí v technickém výpisu ze svého systému sama žalobkyně, soud tuto skutečnost neověřoval). jméno žalobkyně přitom o několik měsíců dříve (správně) neposkytla kontokorentní úvěr s poloviční jistinou. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, neboť okolnost, vyplývající z předložených podkladů či soudem zajištěných důkazů, (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje, resp. je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitelka postupovala obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohla poskytnout a ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb. je proto sjednání takového závazku nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost bez dalšího.
14. Přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze v rozsahu jistiny, s odkazem na § 1970 o. z. pak včetně úroku z prodlení, když počátek prodlení je ve prospěch žalované požadován až v rozumné lhůtě od čerpání, sazba úroku odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku (obchodní úrok) pak soud II. výrokem shora žalobu pro nedůvodnost zamítnul, neboť žalobkyně nemá právo očekávat zisk v situaci, kdy úvěr poskytla nezodpovědně.
15. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku v rozsahu 91,08 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení, tj. 82,16 %. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši částka, a jelikož předžalobní výzvu a žalobu vypracovala a podala sama žalobkyně, i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á částka ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak za každý úkon částka částka, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za dvě dodatečná podání však již odměna nepřísluší, neboť se jednalo o odstranění neurčitosti návrhu, ve druhém případě o nevyžádané vyjádření, připojené k omluvě z účasti na jednání.
16. O lhůtě k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil další exekuce. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně částka; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.