Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17 C 365/2021-113

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Dášou Kozákovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o 29 703 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 222 Kč

spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 37 312 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do datum ve výši 222,32 Kč a

zákonný úrok prodlení z částky 35 079 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do datum ve výši 64,31 Kč a

zákonný úrok prodlení z částky 32 622 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do datum ve výši 201,85 Kč a

zákonný úrok prodlení z částky 30 022Kč ve výši 8,25% ročně od datum do datum ve výši 151,36 Kč a

zákonný úrok prodlení z částky 27 422 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do datum ve výši 389,62 Kč a

zákonný úrok prodlení z částky 24 822 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do datum ve výši 204,78 Kč a

zákonný úrok prodlení z částky 22 222 Kč ve výši 8,25 % ročně od datum do zaplacení a částku ve výši 7 481,43 Kč a

úrok ve výši 10 % p. a. z částky 28 722,20 Kč od datum do datum ve výši 465 Kč,

úrok ve výši 10 % p. a. z částky 28 025,60 Kč od datum do datum ve výši 161,04 Kč,

úrok ve výši 10 % p. a. z částky 25 425,60 Kč od datum do datum ve výši 411,68 Kč,

úrok ve výši 10 % p. a. z částky 22 825,60 Kč od datum do datum ve výši 214,56 Kč,

úrok ve výši 10 % p. a. z částky 20 225,60 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 128 620 Kč, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 222 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 37 312 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 222,32 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 35 079 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 64,31 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 32 622 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 201,85 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 30 022Kč ve výši 8,25% ročně od [datum] do [datum] ve výši 151,36 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 27 422 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 389,62 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 24 822 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 204,78 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 22 222 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a částku ve výši 7 481,43 Kč a úrok ve výši 10 % p. a. z částky 28 722,20 Kč od [datum] do [datum] ve výši 465 Kč, úrok ve výši 10 % p. a. z částky 28 025,60 Kč od [datum] do [datum] ve výši 161,04 Kč, úrok ve výši 10 % p. a. z částky 25 425,60 Kč od [datum] do [datum] ve výši 411,68 Kč, úrok ve výši 10 % p. a. z částky 22 825,60 Kč od [datum] do [datum] ve výši 214,56 Kč, úrok ve výši 10 % p. a. z částky 20 225,60 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 128 620 Kč, zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 29 703 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela po posouzení úvěruschopnosti žalované dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž mohla žalovaná čerpat úvěr až do výše 30 000 Kč, a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši efektivní úrokové sazby 129,70 % ročně v 47 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 457 Kč. Žalovaná úvěr čerpala, nedodržela však řádně podmínky pro splácení, k datu podání žaloby uhradila pouze 42 117 Kč (27 027 Kč před zesplatněním, 15 090 Kč poté). Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni datum. Žalovaná částka 29 703 Kč se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 20 624,80 Kč (přičemž tato nová jistina úvěru činila k datu zesplatnění 35 266,80 Kč a skládala se z původní jistiny poskytnutého úvěru ve výši 28 722,20 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 6 544,60 Kč), ze smluvních pokut v celkové výši 998 Kč (2× 499 Kč) za prodlení s jednotlivými splátkami, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 600 Kč (3× 200 Kč), ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné nové jistiny od dne datum do dne vyhotovení žaloby (datum), v žalobě blíže specifikované s ohledem na jednotlivé platby žalované, v celkové kapitalizované výši 7 481,43 Kč, a příslušenství se skládá ze smluvního úroku v nominální úrokové výši 86,11 % ročně (za dobu od 91. dne prodlení pouze v nominální úrokové sazbě 10 % p. a.) z (původní) jistiny ve výši 28 722,20 Kč od datum do datum ve výši 465 Kč, z částky 28 025,60 Kč od datum do datum ve výši 161,04 Kč, z částky 25 425,60 Kč od datum do datum ve výši 411,68 Kč, z částky 22 825,60 Kč od datum do datum ve výši 214,56 a z částky 20 225,60 Kč od datum do zaplacení (nejvýše však v částce 128 620 Kč), a ze zákonného úroku z prodlení z částky 22 222 Kč (součtu aktuální nové dlužné jistiny ve výši 20 624,80 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč a náhrady nákladů ve výši 600 Kč) od datum do zaplacení, v žalobě blíže specifikovaného s ohledem na jednotlivé platby žalované.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

4. Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne datum úvěrovou smlouvu číslo na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalované úvěrový rámec až do výše 30 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 86,11 % ročně (ve smlouvě je uvedena tzv. efektivní úroková sazba ve výši 129,70 % p. a.) v 47 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 457 Kč RPSN činila 129,70 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měla žalovaná zaplatit v případě řádného splácení. V případě prodlení žalované se splácením byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokuty (ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále měla žalobkyně právo požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz smlouvu o úvěru na č. l. 37-40, číslo spisu, hodnocení klienta na č. l. 27-28, předsmluvní formulář na č. l. 24-26, splátkový kalendář na č. l. 51, doklad o vyplacení úvěru na č. l. 43 Žalovaná úvěr čerpala, se splácením úvěrových splátek se však dostávala do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni datum splatným /viz kartu klienta na č. l. 63, oznámení o zesplatnění na č. l. 60 Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 61-62 Žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 42 117 Kč /viz kartu klienta/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní evidovaných plateb) uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro spor významné skutečnosti.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalované. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila formulář nazvaný hodnocení klienta, v kterém žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. příjmení měsíční příjem žalované ze zaměstnání činil 18 000 Kč, přičemž tato skutečnost byla doložena dalšími předloženými listinami. Ohledně formy bydlení bylo uvedeno„ jiné“, měsíční výdaje žalované byly uvedeny ve výši 3 410 Kč (životní minimum) a ve výši 1 000 Kč na bydlení (nájemné, inkaso), dále dosavadní splátky vůči žalobkyni ve výši 2 290 Kč, celkem tedy ve výši 6 700 Kč, přičemž žalobkyně k této částce dále přičetla hodnotu 1 000 Kč jako rezervu. Žádné y ve vztahu k ověřování výdajové stránky žalované žalobkyně nepředložila /viz hodnocení klienta na č. l. 27-28, další y vztahující se ke zkoumání úvěruschopnosti na č. l. 22-23, 41, číslo, anonymizováno, číslo, číslo, číslo

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení , , (dále jen„ o. z.”), a dle , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle ust. § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalované, spokojila se toliko s uvedením paušálními částkami v celkové výši 6 700 Kč měsíčně. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ).

16. Žalobkyně v daném případě poměrně detailně zjistila pouze příjmy žalované, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Z hlediska výdajových poměrů žalované neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených výdajích uvedených ve výši 6 700 Kč. Ty odpovídaly paušální částce životního minima 3 410 Kč, dosavadním splátkám žalované vůči žalobkyni ve výši 2 290 Kč, a výdajům na bydlení ve výši 1 000 Kč. Již jen z hlediska nákladů na bydlení nutno konstatovat, že tyto jsou uváděny v nereálné výši 1 000 Kč, neodpovídající současným běžným výdajům na bydlení. Nadto je soudu z úřední činnosti známo, že právě částka 1 000 Kč bývá ze strany úvěrovaných při uzavírání smluv se žalobkyní uváděna opakovaně; lze tedy pochybovat o skutečnosti, že danou částku výslovně uvedla žalovaná, a nejedná se toliko o zaběhlou praxi uvádění„ paušálních“ nákladů ve výši 1 000 Kč na popud žalobkyně za situace, kdy žalobkyně skutečnou výši nákladů na bydlení od svých klientů nezjišťuje. Životní minimum představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží skutečné individuální potřeby a nároky toho kterého jedince. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalované s odbornou péčí zkoumána.

17. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. , mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalované ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalované, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval. Je nutno odmítnout polemiku žalobkyně o možném zfalšování listin prokazující výdaje žalované, a to včetně podepsaných prohlášení 3. osob (rodičů, spolubydlících) za situace, kdy žalobkyně zcela rezignovala na předložení jakéhokoliv takového dokladu k prokázání výdajů žalované. Soudu je navíc z úřední činnosti známo, že žalobkyně výdaje svých klientů systematicky nezkoumá a opakovaně vychází toliko z fixních částek (životní minimum, náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč).

18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti ).

19. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. -77 či nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. ). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. -97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. -129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C číslo z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

20. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků, ani na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků, smluvních pokut a smluvních úroků včetně příslušenství zamítl.

21. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 30 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Jelikož však žalovaná doposud uhradila žalobkyni celkem 42 117 Kč, byla tím poskytnutá jistina již zcela uhrazena, a proto bylo nutno žalobu zamítnout i v části požadované jistiny včetně zákonného úroku z prodlení.

22. S ohledem na výše uvedené soud žalobu zamítl v celém rozsahu.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.