Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 386/2021-22

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 5 050,55 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 050,55 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 774,74 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 622,36 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 74,13 Kč za dobu od 19. 7. 2021 do 16. 11. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 526,54 Kč od 17. 11. 2021 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 050,55 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 774,74 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 622,36 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 74,13 Kč za dobu od 19. 7. 2021 do 16. 11. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 526,54 Kč od 17. 11. 2021 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 5 050,55 Kč, sestávající z částek 2 526,54 Kč jako nesplacené jistiny a 2 524,01 Kč jako smluvní pokuty, a to spolu s tzv. kapitalizovaným úrokem ve výši 1 774,74 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 622,36 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 74,13 Kč za dobu od 19. 7. 2021 do 16. 11. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 526,54 Kč od 17. 11. 2021 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, když uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 15. 7. 2017 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba, IČO (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 36 372 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotný úvěr a 16 372 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 2 598 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 15. 9. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když z titulu předmětné smlouvy uhradil toliko částku 32 107,99 Kč, která byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaný poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 16. 9. 2018 do 10. 6. 2021 v kapitalizované výši 2 524,01 Kč. Dluh žalovaného se stal splatným nejpozději dne splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 15. 9. 2018, od 16. 9. 2018 se tak žalovaný dostal do prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní, došlo s účinnosti k témuž dni k převedení pohledávky na žalobkyni, tato změna na straně věřitele byla žalovanému oznámena dne 5. 8. 2021 K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně na výzvu soudu dále doplnila, že smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné Žádosti o úvěr, do které uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem Žádosti o úvěr. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývala k úhradě případných ostatních závazků částka ve výši 8 400 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 2 598 Kč, tedy zhruba necelá 1/3 zůstatku příjmu žalovaného. Žalovanému tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, dle jeho tvrzených údajů, měsíčné zůstat cca 5 800 Kč, kterými mohl volně disponovat. Za dané situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaným byly k Žádosti o úvěr, předloženy obchodnímu zástupci původního věřitele dokumenty k ověření totožnosti a měsíčních výdajů žalovaného. Takový postup je možné označit za postup, při němž byla vynaložena odborná péče v dostatečném rozsahu. Z uvedeného tedy plyne, že právní předchůdce žalobkyně aktivně zjišťoval finanční poměry žalovaného, postup vyžadovaný beze zbytku dodržela a bonita žalovaného byla před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřena.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 8. 12. 2021, č. j. -10, vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 30. 12. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 15. 7. 2017 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 15. 7. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaný se naopak zavázal vrátit bance celkem částku 36 372 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotný úvěr a 16 372 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 2 598 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 15. 9. 2018. Žalovaný pak písemně v rámci samotné smlouvy prohlásil, že uvedené prostředky od banky převzal. Žalovaný zaplatil na uvedenou smlouvu částku 32 107,99 Kč, která byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků, přičemž následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovaným, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalovanému oznámeno bankou. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným v Žádosti o úvěr, kdy správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem této žádosti a doložil svým čestným prohlášením, potvrzením o průměrném čistém výdělku ve výši 13 789 Kč. Podle žádosti měl být žalovaný svobodný, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl bydlet v nájmu, měl být řádně zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 13 900 Kč, jeho pravidelné měsíční náklady měly činit 5 500 Kč, z toho 3 000 Kč na bydlení a 2 000 Kč na dopravu, jídlo a další osobní náklady a 500 Kč na telefon, přičemž obchodní zástupkyně uzavírající za právní předchůdkyni žalobkyně s žalovaným danou smlouvu prohlásil, že jí byly žalovaným předloženy jeho výplatní pásky, potvrzení zaměstnavatele a pracovní smlouva.

5. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla při uzavírání smluv k dispozici pouze jeho potvrzení o výši čistého příjmu ze zaměstnání, které v řízení předložila, nicméně i tak má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo v daném případě dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebyly prověřovány skutečné výdajové poměry žalovaného, když částka 3 000 Kč za bydlení včetně nákladů na energie se jeví soudu jako nepřiměřeně nízká, pokud žalovaný měl bydlet v nájmu sám, rovněž tak nebyly prověřovány případné další úvěrové zatížení žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady, když žalobkyně na výzvu soudu svá tvrzení doplnila a z podání ze dne 15. 12. 2021 jednoznačně vyplývá, že tato její tvrzení jsou úplná a žalobkyně k prokázání svých tvrzení žádné další důkazy nemá.

11. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla celkem částku 20 000 Kč, přičemž tento vrátil žalobkyni částku 32 107,99 Kč a ke dni vyhlášení rozsudku, resp. ani ke dni podání žaloby, již žalobkyni ničeho na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) nedlužil. Veden těmto důvody proto soud nárok žalobkyně v celém, rozsahu zamítl.

12. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. , podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měl ve věci plný úspěch žalovaný, který by tak měl právo na úhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.