Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 319/2021-26
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 6. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 011,39 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 000 Kč od 16. 1. 2021 do 5. 5. 2021 a ve výši 1,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 6. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 544,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 6. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 011,39 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 000 Kč od 16. 1. 2021 do 5. 5. 2021 a ve výši 1,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 6. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 544,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 000 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 14. 5. 2018 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 27 360 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 12 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a konečně 360 Kč jako doplňkové životní pojištění, a to formou 60 týdenních splátek po 456 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 7. 2019. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil pouze částku 2 000 Kč, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo dnem 9. 7. 2019 právo na úhradu celého dluhu sestávajícího z jistiny ve výši 13 000 Kč, když tuto částku požaduje žalobkyně jako bezdůvodné obohacení, aniž by blíže vysvětlil, z jakého důvodu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 15. 1. 2021 k převedení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částku 13 000 Kč s příslušenstvím. S ohledem na žalobní tvrzení, kdy žalobkyně svůj nárok odvozovala od úvěrové smlouvy, byla žalobkyně vyzvána soudem k doplnění tvrzení v tom směru, jak její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy. K tomu žalobkyně v podání ze dne 7. 10. 2021 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že právnická osoba jméno s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet Spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem Karty zákazníka – Žádosti o zápůjčku a o kterých Zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ Žalovaný přitom v kartě zákazníka uvedl, že má stálý příjem financí, jeho měsíční příjem činí 26 500 Kč a žije v nájmu. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí. Výslovně dále uvedla, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně má k dispozici kopie dokladů předložených žalovaným, které byly pořízeny obchodním zástupcem v domácím prostředí. Odkázala současně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje.“
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 10. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 1. 11. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listiny označené jako úvěru číslo ze dne 14. 5. 2018, včetně doplňujících ustanovení, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 14. 5. 2018 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 15 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 27 360 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 12 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a konečně 360 Kč jako doplňkové životní pojištění, a to formou 60 týdenních splátek po 456 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 7. 2019. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 215,01 %. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotné žalovaného v zákaznické kartě ze dne 12. 5. 2018, z níž vyplynulo, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu s partnerkou, má jedno nezaopatřené dítě, soukromě podniká s měsíčním příjmem ve výši 18 500 Kč, jeho další, blíže nespecifikované, příjmy jsou ve výši 8 000 Kč, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 10 000 Kč, z toho 6 000 Kč za bydlení a inkaso a 4 000 Kč na další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.), přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil daňové přiznání žalovaného. Žalobkyní předloženým daňovým přiznáním žalovaného o daních z jeho příjmu za rok 2017, jakož i rámcovou smlouvou o dílo, uzavřenou mezi žalovaným a společností právnická osoba je dále v řízení prokázáno, že za rok 2017 činil dílčí základ daně z příjmu žalovaného z jeho podnikatelské činnosti cca 89 000 Kč, přičemž pro rok 2018 měl zajištěnu zakázku u společnosti právnická osoba spočívající ve zhotovení díla – železářských prací, z předložené listiny však není patrná sjednaná cena tohoto díla.
5. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 a podacím lístkem ze dne 22. 2. 2021, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 21. 4. 2021 a podacím lístkem z téhož dne bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 33 334,76 Kč, a to nejpozději do 6. 5. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužného neuhrazeného úvěru běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 14. 5. 2018 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 27 360 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 12 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a konečně 360 Kč jako doplňkové životní pojištění, a to formou 60 týdenních splátek po 456 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 7. 2019, RPSN byla sjednána na 215,01 %; přičemž strany si v úvěrové smlouvě sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být svobodný, bydlet v nájmu s partnerkou, měl mít jedno nezaopatřené dítě, měl soukromě podnikat s měsíčním příjmem ve výši 18 500 Kč, jeho další, blíže nespecifikované, příjmy měly být ve výši 8 000 Kč, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 10 000 Kč, z toho 6 000 Kč za bydlení a inkaso a 4 000 Kč na další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.), přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě měl ověřit jeho daňové přiznání, které bylo soudu předloženo, avšak z tohoto toliko vyplývá, že za rok 2017 měl celkové příjmy ve výši 222 465 Kč, celkové výdaje ve výši 133 749 Kč činil dílčí základ daně z příjmu žalovaného z jeho podnikatelské činnosti cca 88 986 Kč. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně uhradil toliko částku 2 000 Kč.
9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je nutno předně posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 15 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měla mít k dispozici jeho daňové přiznání za rok 2017, přitom v tomto směru odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97. Soud s ohledem na rozhodovací praxi jemu příslušného odvolacího soudu s tímto právním názorem jednak nesouhlasí, navíc z údajů uvedených žalovaným v jeho žádosti o poskytnutí úvěru vyplývá, že žalovaný měl žít v nájemním bytě s partnerkou, měl mít jednu vyživovací povinnost a další pravidelný příjem. Z postupu banky při uzavírání úvěrové smlouvy však vyplývá, že tato vůbec nezjišťovala, jaké jsou skutečné náklady žalovaného na bydlení v předmětném bytě, jaká je výše jeho vyživovací povinnosti k nezl. dítěti, zda a jaké příjmy má jeho partnerka, a jaké jsou skutečné příjmy žalovaného, když nelze vycházet z příjmů z podnikatelksé činnosti bez zohlednění uváděných výdajů a v takovém případě by pak banka nemohla vycházet z toho, že průměrný příjem žalovaného je měsíčně 18 500 Kč (tj. což odpovídá výši jeho příjmů bez zohlednění výdajů/12 měsíci). Přitom všechny tyto skutečnosti by dle názoru soudu měly podstatný vliv na skutečně dostatečné a správné posouzení toho, zda žalovaný byl schopen předmětný úvěr vůbec splácet. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo v daném případě dostatečné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když žalobkyně, zřejmě vědoma si nemožnosti prokázat řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, požadovala pouze vrácení zbytku poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení.
15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla částku 15 000 Kč, žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 2 000 Kč a ke dni rozhodování soudu dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 13 000 Kč. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 13 000 Kč a zavázal žalovaného, aby je žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem ze dne 21. 4. 2021, tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 26. 4. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 5. 5. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 6. 5. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 13 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 672,88 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 13 672,88 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 84,3 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 16 218,79 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 15,7 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 68,6 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 68,6 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 31. 7. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listiny. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
19. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 2 252 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 452 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Pokud soud žalobkyni nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení za úkon právní pomoci v podobě písemného podání ze dne 7. 10. 2021, pak tak učinil proto, že tvrzení o úvěruschopnosti žalovaného měly být součástí samotné žaloby jako nezbytný předpoklad pro dostatečný skutkový stav k právnímu posouzení platnosti smlouvy, nicméně tato tvrzení žalobkyně zcela uvést opomněla, přitom na jedné straně tvrdila, že mezi stranami byla uzavřena smlouva a na straně druhé požadovala bez dalšího plnění z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by tento svůj postoj jakkoliv vysvětlila. Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 68,6 % těchto nákladů, tedy částku 1 544,90 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.