Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 350/2021-21

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 8 687 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 6. 8. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 3 687 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 687 Kč od 1. 5. 2021 do 5. 8. 2021 a z částky 3 687 Kč od 6. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 190,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 6. 8. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 3 687 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 687 Kč od 1. 5. 2021 do 5. 8. 2021 a z částky 3 687 Kč od 6. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 190,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 8 687 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 8 687 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 18. 11. 2020 prostřednictvím elektronických prostředků na dálku, na podkladě níž poskytla žalobkyně žalovanému revolvingový úvěr ve výši 5 000 Kč, a to na jeho bankovní účet č. bankovní účet. Žalovaný se pak zavázal dle smlouvy jednak hradit poplatky za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tj. ve výši 1 000 Kč, když si stany současně dohodly, že tento poplatek se ke konci každého kalendářního měsíce stane součástí jistiny dluhu žalovaného, jednak do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru ve výši jedné pětiny dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč, přičemž aktuální výše dluhu, výše minimální splátky a datum její splatnosti budou vyplývat z měsíčního výpisu z účtu, který se zavázala žalobkyně žalovanému zasílat. Dále se žalovaný zavázal zaplatit za takto poskytnuté peněžní prostředky úrok ve výši 20% měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, přičemž v případě, že se stane celý dluh splatný podle čl. 6 smlouvy, je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 8 % ročně na místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Stejně tak se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni pro případ prodlení se splácením dluhu či jeho části náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení, přičemž součástí dlužné částky jsou i tyto náklady ve výši 363 Kč. Žalobkyně přitom svůj závazek ze smlouvy splnila a žalovanému finanční prostředky poskytla, naopak žalovaný své povinnosti řádně neplnil a nesplácel předepsané splátky, resp. neuhradil žalobkyni ničeho, dostal se do prodlení se splácením dluhu či jeho části po dobu delší než šedesát dnů, pročež se podle tohoto smluvního ujednání stal splatným celý dluh žalovaného. Žalobkyně přitom žalovanému vyúčtovala k dlužné jistině dále částku 363 Kč a smluvní úrok. S ohledem na uvedené proto žalovaný nadále žalobkyni dluží právě částku 8 687 Kč. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že posuzovala úvěruschopnost žalovaného zejména nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, tedy do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí - vždy s negativním výsledkem, žalobkyně u žalovaného nenašla žádný záznam. Dále úvěruschopnost žalovaného posuzovala dle údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, konkrétně vycházela z čistého příjmu ve výši 20 400 Kč, nákladů na obživu ve výši 1 Kč, nákladů na bydlení ve výši 0 Kč a ostatních nákladů žalovaného ve výši 0 Kč. Žalovaným deklarovaný příjem není vyšší než průměrná mzda (v 1. až 3. čtvrtletí roku 2020 34 611 Kč) a nijak tedy nevybočuje z pravděpodobné výše příjmu osoby v produktivním věku. Vzhledem k tomu, že skutečné výdaje žalovaného lze ověřit jen obtížně, ověřovala je žalobkyně s využitím průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta, kdy tento postup potvrzuje i odborná literatura. Z údajů uvedených na internetové stránce ČSÚ dostupné na webová adresa vyplývá, že průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti činní 10 500 Kč. Jelikož žalovaná jako výši svých nákladů uváděla částku 7 500 Kč, počítala žalobkyně právě s částkou 10 500 Kč, k této byly následně připočítány náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1 200 Kč. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila tak, že odečetla výši žalovaným deklarovaných výdajů od výše žalovaným deklarovaných příjmů – z čehož žalobkyně zjistila, že po odečtení měsíčních nákladů i po uhrazení minimální splátky úvěru žalovanému zůstane k dispozici alespoň dalších 10 936 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 11. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 2. 12. 2021 osobním převzetím, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Po provedeném dokazování (formou listinných důkazů) dospěl soud ke skutkovému závěru, že účastníci měli uzavřít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dohodu, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla dne 18. 11. 2020 částku 5 000 Kč poukázáním této částky na účet žalovaného č. bankovní účet a žalovaný se měl zavázat poskytnuté finanční prostředky vrátit formou pravidelných měsíčních splátek v minimální výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce (nejméně však ve výši 300 Kč), a zaplatit jednak poplatky za čerpání úvěru vždy ve výši 20 % z čerpané jistiny (tj. 1 000 Kč), jednak dohodnuté úroky ve výši 20% měsíčně (které žalobkyně vyúčtovala na částku 4 484 Kč), které dle dohody stran ke konci každého kalendářního měsíce přirůstaly k jistině; žalovaný však své povinnosti řádně neplnil, když neuhradil ani první předepsanou splátku, pročež mu žalobkyně v souladu s bodem 6.6. smlouvy vyúčtovala náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 363 Kč, které se rovněž měly stát součástí jistiny, žalovaný však ani poté ničeho na svůj dluh neuhradil, pročež v souladu s bodem 6.5. smlouvy mělo dojít ke dni 1. 5. 2021 k zesplatnění celého dluhu, kdy k tomuto dni přitom dluh žalovaného měl činit právě 8 687 Kč; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o tom, že má čistý příjem ve výši ve výši 20 400 Kč, náklady na obživu ve výši 1 Kč, náklady na bydlení ve výši 0 Kč a ostatních náklady žalovaného měly být ve výši 0 Kč; dále si osobu žalovaného ověřovala nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, tedy do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí - vždy s negativním výsledkem, žalobkyně u žalovaného nenašla žádný záznam.

5. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

7. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla mít při uzavírání smluv k dispozici jeho výplatní pásku, nicméně soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů uvedených žalovaným při žádosti o úvěr totiž vyplývá, že tento neměl mít v podstatě vůbec žádné náklady, tedy ani na bydlení, ani na obživu, což je v podstatě naprosto nemožné, stejně tak žalobkyně nijak neprověřovala, zda je žalovaný svobodný nebo ženatý, zda s někým žije ve společné domácnosti, zda má tato osoba nějaký příjem, zda má žalovaný nějakou vyživovací povinnost apod., neboť tyto skutečnosti by se zcela jistě reálně musely promítnout do zůstatkové disponibilní částky žalovaného, ze které by mohl danou zápůjčku splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

11. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 5 000 Kč, když v řízení nebylo nijak zpochybňováno, že peněžní prostředky byly skutečně převedeny na bankovní účet žalovaného, přičemž tento nevrátil žalobkyni ničeho. Dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 5 000 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 22. 7. 2021, označeným jako předžalobní upomínka, tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 27. 7. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 5. 8. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 6. 8. 2021 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 %, když tato výše odpovídá vládnímu Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

12. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 148,05 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 5 148,05 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 56,4 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 9 134,68 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 43,6 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 12,8 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 12,8 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 31. 8. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování finančních prostředků, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

14. Celkové náklady řízení přitom činí 1 489 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a částku 1 089 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl.č. , advokátním tarifu (tvořené částkou 600 Kč jako odměnou dle bodu 1 advokátního tarifu ve spojení s  , d) advokátního tarifu za tři žalobkyní účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 200 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Pokud soud nepřiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení za úkon v podobě písemného podání ze dne 3. 11. 2021, pak tak učinil proto, že taková tvrzení o konkrétním zkoumání úvěruschopnosti žalovaného měla být již součástí samotné žaloby. Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení právě 12,8 % z částky 1 489 Kč, tj. částku 190,60 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží ( věta před středníkem v nyní účinném znění).

Neplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí.