Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 344/2021-15
Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Taťánou Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení částka
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Žaloba na zaplacení částky částka a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši částka, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Žaloba na zaplacení částky [částka] a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši [částka], se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky částka, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši částka, smluvní pokuty ve výši částka, poplatku ve výši částka a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne datum poskytla žalovanému, na základě jeho žádosti ze dne datum, spotřebitelský úvěr ve výši částka, splatný původně dne datum. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši částka. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a to tak, že si vyžádala od žalovaného výplatní pásky za 3 měsíce, ze kterých vypočetla průměrný čistý měsíční příjem žalovaného na částku částka. Informace o výdajích žalovaného pak žalobkyně získala z prohlášení žalovaného a dále ze statistického modelu, který vychází z dat publikovaných Český statistickým úřadem. Totožnost dlužníka byla ověřena z občanského průkazu a pomocí ověřovací platby částka, kterou žalovaný žalobkyni zaslal ze svého bankovního účtu a z kopie jeho občanského průkazu. Žalovaný do dnešního dne dlužnou částku neuhradil. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru a jejího článku 7. 4. žalobkyně zaslala doporučeně žalovanému dvě upomínky k úhradě. Odesláním těchto upomínek jí vznikly prokazatelné náklady na jejich odeslání ve výši částka a částka. Žalobkyně byla nucena předat pohledávku k inkasnímu řízení, a za tuto službu naúčtovala žalovanému dle čl. 7 4. smlouvy náhradu nákladů na toto pověření ve výši částka. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, žalobkyně naúčtovala žalovanému smluvní pokutu v souladu s článkem 7. 2. a 7. 3. smlouvy ve výši částka (30 % jistiny).
Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
Soud věc projednal bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ), neboť měl náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin a nemusel založit své rozhodnutí ve věci na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene některým z účastníků řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1696/2005 ).
Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta na účet dne datum částka částka. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku nejpozději do 30 dnů, a to spolu s poplatkem ve výši částka. Dle předmětné smlouvy může úvěrující pro případ prodlení úvěrovaného s plnění dluhu vyplývajícího z této smlouvy požadovat náhradu všech nákladů, které vznikly úvěrujícímu v důsledku prodlení úvěrovaného, úroky z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu. Strany si dále sjednaly, že úvěrujícímu v případě prodlení úvěrovaného s vrácením úvěru náleží poplatek ve výši částka za první upomínku k úhradě dlužné částky po sedmi dnech prodlení s úhradou úvěru, poplatek ve výši částka za druhou upomínku k úhradě dlužné částky po dvaceti dnech prodlení s úhradou úvěru a poplatek ve výši částka za náklady spojené s pověřením a úhradou ceny za vymáhání pohledávky cestou inkasní agentury (z Předsmluvních informací anonymizováno, Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum, ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum, Potvrzení o platbě příjmení příjmení). Žalovaný žalobkyni do dnešního dne dlužnou částku neuhradil a k dnešnímu dni dluží částku v celkové výši částka. Tato částka se skládá z čerpané jistiny ve výši částka, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši částka, nákladů s uplatněním pohledávky ve výši částka, kdy tato částka představuje náklady za zaslané upomínky ve výši částka a poplatek za inkasní vymáhání ve výši částka a smluvní pokutu ve výši částka.
Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále také OZ ), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Podle ustanovení § 2991 odst. 1 , 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Shora uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ , která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení §1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb. , zatímco žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v citovaném ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry nově potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018 , z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. příjmení je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
Tyto závěry, které se vztahují ke zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., jsou nepochybně použitelné i režimu zákona č. 257/2016 Sb. , neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet spotřebitelský úvěr je v něm zakotvena obdobně, respektive ještě šířeji.
Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne datum zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, přičemž uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
Zejména je nutno odkázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C – číslo (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48, musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem), uplatní pouze v případě, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
Podle závěrů Soudního dvora EU zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí. Soudu přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem.
S ohledem na citované závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C – číslo a na články 8 a 23 směrnice 2008/48 dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 47/2018 ).
V projednávané věci žalobkyně toliko obecně tvrdila, ovšem nijak neprokázala, že by fakticky prověřovala bonitu žalovaného, na základě čehož řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Nepředložila soudu žádné důkazy o tom, že zkoumala schopnost dlužníka splácet úvěr, zejména nijak nedoložila, že řádně zkoumala výdaje žalovaného. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a před uzavřením smlouvy řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.
S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, a s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Z těchto důvodů požadované plnění z titulu smlouvy (včetně sjednaných poplatků, nákladů s uplatněním pohledávky a smluvní pokuty) považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ .
Žalovaný od žalobkyně převzal částku částka a tuto do dnešního dne nevrátil. příjmení částka tedy představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ . Soud v této části žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku částka.
Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzenou částku částka, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu , podle něhož měl-li účastník ve věci jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci vzniklo žalovanému právo na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovaný však náklady řízení nepožadoval. Z tohoto důvodu soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, je možno rozhodnutí vykonat.