Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
28 C 71/2021-47
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 11 435,90 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 603,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 603,51 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbývající části předmětu řízení zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 094,99 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 603,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 603,51 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ve zbývající části předmětu řízení zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 094,99 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 8. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovaného zavázal k zaplacení ve výroku shora uvedené částky s tvrzením, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dále jen„ anonymizováno“), a žalovaným byla dne 13. 12. 2013 uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, na základě které anonymizováno zřídila a vedla žalovanému bankovní účet č. bankovní účet a současně žalovanému, na jeho žádost, umožnila čerpat kontokorentní úvěr dle článku anonymizováno smlouvy. Žalovaný na základě smlouvy čerpal kontokorentní úvěr v celkové výši 14 223,75 Kč, s jehož úhradou se dostal do prodlení, a tak anonymizováno využila svého práva a úvěr ke dni 22. 8. 2018 zesplatnila. Žalovanému tak na jistině pohledávky vznikl dluh ve výši 10 603,51 Kč a na úrocích z prodlení 832,39 Kč. Dne 16. 6. 2020 původní věřitel pohledávku za žalovaným postoupil žalobkyni. Ta žalovaného vyzvala k plnění, žalovaný však na výzvu nereagoval.
2. Žalovaný se po celé řízení k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí omluvě svého zástupce, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř.
4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:
5. Jak vyplynulo ze Smlouvy o bankovních produktech a službách podepsané oběma smluvními stranami dne 13. 12. 2013, právnická osoba jako banka a žalovaný jako klient uzavřeli smlouvu, jíž se banka zavázala vést klientovi běžné účty na základě smlouvy, přijímat na tyto účty vklady a platby a uskutečňovat z nich výplaty a platby s tím, že zůstatek na účtu je úročen vyhlašovanou pohyblivou úrokovou sazbou. Spolus tím se smluvní strany dohodly, že banka klientovi poskytuje kontokorentní úvěr anonymizováno povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období na běžném účtu. Součást smlouvy tvoří Dispozice obsahující sjednané konkrétní parametry jednotlivých produktů. Z Dispozic ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 13. 11. 2017 soud zjistil, že k běžnému účtu č. bankovní účet byl zřízen kontokorentní úvěr anonymizováno s povoleným limitem 10 000 Kč, nedojde-li ke změně jeho výše, ode dne 3. 8. 2016. Z oznámení o Ukončení poskytování anonymizováno k běžnému účtu č. bankovní účet ze dne 29. 1. 2018 vyplývá, že vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek produktu anonymizováno přečerpáním povoleného limitu byl žalovaný seznámen se zrušením anonymizováno. Z Oznámení o otevření úvěrového účtu ke splacení anonymizováno ze dne 21. 2. 2018 bylo zjištěno, že na základě opakovaného porušování smluvních ujednání o kontokorentním úvěru anonymizováno bylo zrušeno poskytování produktu anonymizováno a dluh ve výši 14 223,75 Kč byl z účtu žalovaného č. bankovní účet převeden na nově otevřený úvěrový účet číslo za poplatek ve výši 10 % z aktuálního úvěrového rámce anonymizováno. Žalovaný byl informován, že je povinen uhradit 8 splátek po 1 777,96 Kč vždy k 20. dni každého měsíce s datem prvé splátky 20. 3. 2018. Z Oznámení o zesplatnění ze dne 22. 8. 2018 se podává, že v důsledku opakovaného porušování smluvních ujednání prohlásila banka úvěr č. bankovní účet na částku 14 223,75 Kč za splatný ke dni 22. 8. 2018 s tím, že celková dlužná částka činí 10 603,51 Kč. Podle Výpisu z úvěrového čtu č. bankovní účet ke dni 17. 6. 2020 činí dluh žalovaného na účtu částka a sestává z dlužné jistiny ve výši 10 603,51 Kč a úroku z prodlení ve výši 832,39 Kč. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek uzavření mezi právnická osoba (dříve právnická osoba) jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem dne 16. 6. 2020 a protokolu o předání smluv bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Jak se podává z oznámení o postoupení pohledávky, banka uvedenou skutečnost žalovanému oznámila dne 25. 6. 2020. Podle předžalobní výzvy ze dne 29. 6. 2020 žalobkyně žalovaného prostřednictvím svého zástupce písemně o zaplacení upomenula a jak soud zjistil z poštovního podacího archu, zásilku předala k poštovní přepravě jako doporučenou dne 29. 6. 2020.
6. Podle hlavy II. – ustanovení Přechodných a závěrečných – oddílu 1 - Přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není - li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Soud proto při posouzení žalobou uplatněného nároku postupoval stran posouzení uzavření dohody upravující Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 13. 11. 2017 již dle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
7. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, z níž právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost a formou čerpání z bankovního účtu do debetního zůstatku byla připraven poskytnout žalovanému úvěr do výše 10 000 Kč a žalovaný měl v takovém případě povinnost poskytnuté peněžní prostředky vrátit způsobem sjednaným ve smlouvě. Žalovaný podmínky vyplývající ze smlouvy porušoval a z bankovního účtu přečerpal finanční prostředky do částky 14 223,75 Kč. Banka proto ke splacení závazku žalovaného otevřela úvěrový účet a stanovila splátky, ty však žalovaný nehradil. Ke dni 22. 8. 2018, kdy byla pohledávka zesplatněna, činila jistina z dluhu 10 603,51 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni a uvedenou skutečnost žalovanému písemně oznámila. Žalobkyně pak žalovaného o placení před podáním žaloby písemně upomenula.
8. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úěru jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
13. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
14. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, ale s ohledem na postavení žalované coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
15. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.
16. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.
17. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.
18. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k jednání soudu, zbavila se možnosti vyslechnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., že dosud neuvedla rozhodná tvrzení, jakým způsobem banka zkoumala úvěruschopnost žalovaného a neoznačila důkazy k jejich prokázání. Neboť soud nezjistil, že banka při uzavření smlouvy úvěruschopnost žalovaného šetřila, bylo nezbytné považovat smlouvu o úvěru ze dne 13. 11. 2017 za neplatnou. Z tohoto důvodu bylo na místě posuzovat vztah mezi předchůdkyní žalobkyně, která umožnila žalovanému vyčerpat na jistině částku 10 603,51 Kč za vztah z bezdůvodného obohacení. Protože v tomto ohledu žalobkyně prokázala, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně obohatil o uvedenou částku, je žaloba co do jistiny pohledávky důvodná. Vedle jistiny dluhu se však žalobkyně domáhala rovněž úhrady jejího příslušenství ve výši 832,39 Kč, neuvedla však, za jaké období tento nárok uplatnila. Protože současně požadovala uhradit úrok z prodlení ode dne 23. 8. 2018, tj. po zesplatnění dluhu, o němž však neprokázala, že se dostalo do dispozice žalovaného, a tím, že se nedostavila k jednání, nemohla být o neunesení důkazního břemene poučena dle § 118a odst. 3 o.s.ř., bylo nutno za prvou výzvu k plnění považovat až žalobu. Ta se poprvé dostala do dispozice žalovaného dne 29. 10. 2020, proto poprvé mohl žalovaný plnit až dne 30. 10. 2020 a ode dne 31. 10. 2020 je v prodlení. Příslušenství, které žalobkyně požadovala za dobu před tímto datem, kdy její nárok nebyl dospělý, žalobkyni nenáleží a soud tak žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. Protože žalobkyně požadovala zaplatit úrok z prodlení ve výši 9 %, který není v souladu s nař. vlády č. 351/2013 Sb., soudu nezbylo než v rozsahu, o který požadovaná sazba výši zákonného úroku z prodlení převyšuje, žalobu zamítnout.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná v převážné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 094,99 Kč, přičemž tato částka představuje 85,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 92,72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 7,28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 435,90 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.