Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

14 C 55/2021-60

Potvrdené rozhodnutím 23 CO 344/2021-79
„Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. ve věci žalobkyně: [[osobní údaje žalobkyně]] bytem [[adresa]] zastoupená advokátkou Mgr. [[jméno]] [[příjmení]] sídlem [[adresa]] proti žalované: [[osobní údaje žalované]] sídlem [[adresa]] o zaplacení [[částka]] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [[datum rozhodnutí]], č. j. 14 C 55/2021-60, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o: zaplacení 149 175 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Řízení se co do částky 63 375 Kč zastavuje.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 85 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 3.3.2021, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,25% z částky 63 375 Kč od 3.3.2021 do 28.4.2021, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 12 342 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. jméno příjmení, advokátky.

Odůvodnění:

I. Řízení se co do částky 63 375 Kč zastavuje. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 85 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 3.3.2021, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,25% z částky 63 375 Kč od 3.3.2021 do 28.4.2021, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 12 342 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení ve výroku I. tohoto rozsudku uvedené částky a jejího příslušenství jako nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení. K tomu uvedla, že byla účastníkem řízení (žalovanou) vedeného pod sp.zn. u Obvodního soudu pro Prahu 8. Tvrdí, že řízení bylo vedeno od 2.10.2012 do 17.7.2020, tj. 7 let a 9 měsíců. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že délka tohoto řízení o úhradu za právní služby je naprosto nepřiměřená a konečné rozhodnutí vydané ve věci po více než sedmi letech není možné považovat za rozhodnutí učiněné v přiměřené lhůtě, která vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Věc byla opakovaně projednávána na dvou stupních soudní soustavy, vydaná rozhodnutí musela být nadřízeným soudem rušena z důvodu závažných procesních vad, nesprávného posouzení, nerespektování rozhodnutí a právního názoru odvolacího soudu. Tuto skutečnost je třeba přičítat k tíži soudům. Soudní řízení o úhradu za právní služby mělo pro žalobkyni velký význam, neboť musela žít po dobu mnoha let v nejistotě, zda bude muset hradit žalovanému vysokou žalovanou částku včetně úroků z prodlení a nákladů řízení za situace, kdy pracovala jako asistentka pedagoga v anonymizována tři slova obec a číslo s čistým měsíčním příjmem cca 19 000 Kč. Jediným majetkem, který žalobkyně vlastní je rodinný dům, který dostala darem od svého zemřelého otce a ve kterém žalobkyně trvale bydlí se svými dětmi. Jinak nevlastní žádný majetek větší hodnoty. Žalobkyně uplatnila svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u Ministerstva spravedlnosti ČR, a to podáním doručeným ministerstvu dne 2.9.2020. Vzhledem k tomu, že žalovaná na uplatněný nárok žalobkyně ve lhůtě šesti měsíců nijak nereagovala, je žalobkyně nucena domáhat se svého nároku soudní cestou. Při vyčíslení výše peněžitého zadostiučinění za řízení trvající 7 let 9 měsíců vychází žalobkyně z úvahy, dle které jí náleží základní částka 17 000 Kč za rok, přičemž za první dva roky trvání řízení operuje s částkou v poloviční výši, tj. 17 000 Kč za první dva roky řízení, celkem tedy dospěla k základní částce 114 750 Kč. Tuto částku je dle názoru žalobce třeba zvýšit, a to o 20% z důvodu postupu soudu a o 10% z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni. Žalobkyně proto považuje jako přiměřené a odpovídající všem kritériím zadostiučinění ve výši 149 175 Kč.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Učinila nespornou skutečnost, že žalobce dne 2.9.2020 uplatnila u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu v platném znění. Žádosti bylo částečně vyhověno co do náhrady nemajetkové újmy a žalovaná jí poskytla zadostiučinění ve výši 63 375 Kč. Uvedla, že posuzované řízení pod sp. zn. bylo u Obvodního soudu pro Prahu 10, zahájeno dne 2.10.2012, vůči žadatelce dne 12.1.2013 doručením žaloby, a trvalo do 17.7.2020. Celková délka řízení činila 7 let a 6 měsíců. Žalovanou bylo z obsahu předmětného soudního spisu ohledně průběhu řízení v dané právní věci zjištěno, že soudní řízení v celkové délce 7 let a 6 měsíců probíhalo před třemi stupni soudní soustavy plus Ústavním soudem. Ve věci samé rozhodoval soud I. stupně třikrát, soud II. stupně třikrát, Nejvyšší soud jednou a Ústavní soud také jednou. Řízení se vyznačovalo celkovou nekoncentrovaností, v činnosti soudu byly shledány určité prodlevy, zejména od 5.4.2016, kdy bylo soudu I. stupně doručeno rozhodnutí soudu odvolacího, do 12.12.2016, kdy soud předvolal účastníky k jednání. V důsledku uvedeného a s přihlédnutím ke skutečnosti, že rozhodnutí soudu I. stupně byla opakovaně rušena pro nepřezkoumatelnost, je celková délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. Po zhodnocení všech okolností případu dospěla žalovaná na základě aplikace zákonných kritérií k závěru, že požadovaná částka není přiměřená. Při stanovení této konkrétní výše zadostiučinění dospěla žalovaná nejprve k základní částce 97 500 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 15 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka pak byla snížena s ohledem na složitost věci o 20% a pro četnost rozhodování soudů o dalších 15%. Pokud jde o význam věci pro žalobkyni, tento byl shledán jako běžný, když ve věci se jednalo o žalobu o zaplacení částky 208 432,50 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení odměny za poskytnuté právní služby. Soudní řízení, jejichž předmětem jsou spory o zaplacení peněžitého plnění, obecně nepatří k těm typům řízení, s nimiž je spojen automaticky zvýšený význam pro jeho účastníky (např. trestní řízení, pracovněprávní či opatrovnické spory, řízení ve věci náhrady škody na zdraví). Po zhodnocení všech okolností případu a s ohledem na relevantní judikaturu tedy dospěla žalovaná na základě aplikace výše uvedených zákonných kritérií k závěru, že žalobkyně má nárok na zadostiučinění ve výši 63 375 Kč, která Kč byla žalobkyni poukázána na číslo účtu sdělené žalobkyní prostřednictvím emailové korespondence.

3. V průběhu řízení žalobkyně vzala žalobu zpět co do žalovanou poskytnutého zadostiučinění ve výši 63 375 Kč, které žalovaná žalobkyni po podání žaloby zaplatila. Soud proto řízení částečně zastavil (výrok I.). Předmětem řízení zůstal úrok z prodlení z této částky a zbytek nároku ve výši 85 500 Kč s příslušenstvím, na čemž žalobkyně setrvala.

4. Soud s ohledem na souhlas obou stran sporu rozhodoval ve věci aniž by nařizoval jednání a provedeným dokazováním z obsahu tvrzení účastníků a z připojeného spisu č.j. Obvodního soudu pro Prahu 8 zjistil, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby proti žalované (nyní v posici žalobkyně) o zaplacení 208 432,50 Kč (náklady právního zastoupení z jiných soudních řízení) dne 2.10.2012. Začátek řízení pro žalobkyni v posici žalované je nutno stanovit od data, kdy jí byla doručena, a to dne 12.1.2013, přičemž k žalobě se vyjádřila dne 25.2.2013. Jednání bylo nařízeno na 27.2.2013 a bylo odročeno na 5.6.2013. Toto jednání bylo též odročeno pro výslech svědka na den 21.8.2013. Toto jednání též bylo odročeno na 2.12.2013 k provedení dalších důkazů a připojení spisů. Následně bylo odročeno na 12.3.2014, a to na 21.5.2014. Toto jednání se však nekonalo a bylo přeodročeno na 20.8.2014, byla připuštěna změna žaloby a jednání bylo odročeno na 15.10.2014 z důvodu nemoci soudce na 21.1.2015. Toto jednání bylo odročeno k vyhlášení rozsudku na 28.1.2015, kdy rozsudkem byla žaloba částečně zamítnuta a částečně bylo řízení zastaveno. Následovalo odvolání žalobce dne 13.4.2015, soudní poplatek z odvolání byl zaplacen 12.6.2015. Dne 16.8.2015 se vyjadřuje žalovaná a dne 26.10.2015 se vyjadřuje k replice žalované žalobce. Dne 8.12.2015 byl předložen spis Městskému soudu v Praze. Dne 25.2.2016 zrušen rozsudek soudu I. st. věc byla vrácena k dalšímu řízení. Spis byl soudu I. stupně vrácen dne 5.4.2016. Dne 6.5.2016 byly vyžádány jiné spisy k připojení. Dne 2.12.2016 byl soudem učiněn referát k nařízení jednání na 13.2.2017, toto bylo pak odročeno na 15.5.2017 pro doplnění podání žalobcem. Toto bylo doplněno dne 21.2.2017 a následovala replika žalované z 11.5.2017. Jednání (15.5.2017) bylo odročeno na 12.6.2017, kdy byl vyhlášen rozsudek o povinnosti žalované zaplatit žalobci 51 122,20Kč přičemž co do 222 546 Kč byla žaloba zamítnuta. Následovalo odvolání obou účastníků; žalované dne 31.7.2017. Dne 3.8.2017 byla adresovaná výzva žalované k zaplacení soudního poplatku, ten byl zaplacen 14.8.2017. Spis byl předložen s odvoláními na Městský soud v Praze dne 26.9.2017, kdy dne 6.10.2017 bylo nařízeno jednání na 23.11.2017. Dne 30.11.2017 byl rozsudek I. stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Spis vrácen soudu I. stupně dne 1.2.2018. Dne 28.3.18 byl rozsudek rozeslán a byly vyžádány spisy k připojení (připojeny 5.5.2018). Dne 1.6.18 bylo nařízeno jednání na 23.8.2018, avšak žalovaná požádala odročit pro dovolenou, to však bylo soudem zamítnuto. Proběhlé jednání pak bylo odročeno k vyhlášení na 30.8.2018, kdy bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci 20 451 Kč a žaloba byla zamítnuta do 187 075 Kč. Následovalo odvolání žalobce 24.9.2018. Dne 25.10.2018 spis předložen Městskému soudu v Praze, který stanovil termín jednání na 10.1.2019, ten však byl zrušen a bylo přeodročeno na 31.1.2019. Rozsudek byl změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 204 678 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 29.4.2019 a spis byl vrácen soudu I. stupně 28.3.2019. Následovalo dovolání žalované dne 17.5.2019, spis předložen Nejvyššímu soudu dne 23.7.2019. Následně byl vrácen odvolacímu soudu k doplnění protokolu z jednání 30.8.2019. Dne 28.11.2019 bylo dovolání odmítnuto. Spis soudu I. stupně vrácen dne 12.12.2019. Právní moc nastala dne 16.12.2019.

5. Předmětné řízení trvalo od 12.1.2013 do 16.12.2019, tedy 7 let. V projednávané věci došlo k ojedinělému průtahu v období od vrácení spisu z odvolací instance dne 5.4.2016, až do 2.12.2016, kdy soud nařídil jednání (na 13.2.2017), s výjimkou, kdy dne 6.5.2016 učinil toliko úkon k vyžádání – připojení spisu. Řízení probíhalo před třemi stupni soudní soustavy. Ve věci samé rozhodoval soud I. stupně třikrát, soud II. stupně třikrát, Nejvyšší soud jednou. Řízení se vyznačovalo jistou nekoncentrovaností. Rozhodnutí soudu I. stupně byla opakovaně rušena pro nepřezkoumatelnost, celková délka řízení je hodnocena jako nepřiměřená.

6. Podle v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhl. pod č. 209/1992 Sb., má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Podle cit. zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle citovaného zák., se nesprávným úředním postupem rozumí také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (např. a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Ať se jedná o uplatnění opravných prostředků nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách, skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí soudem vyšší instance, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Žalobci nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které mu k ochraně jeho práv poskytuje vnitrostátní právní řád. Stejně tak ale stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly (viz. např. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. května 2004, § 240).

8. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Obecně je délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. ESLP se snaží o globální pohled na řízení, proto průtah v jedné fázi řízení může být tolerován (viz např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. července 2002). Takovým způsobem ESLP toleroval více jak 12 měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo 5 let a čtyři měsíce (viz např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Krča proti České republice ze dne 18. března 2003).

9. Za spravedlivou k odškodnění nemajetkové újmy je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. ). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. ). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobcům náleží odškodnění nemajetkové újmy v základu 15 000 Kč/rok posuzovaného řízení (vis též Stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba zohlednit stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp.zn. , které bylo vydáno v zájmu sjednocení rozhodování soudů prvních stupňů a soudů odvolacích o otázce postupu při stanovení přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení )

10. S ohledem na výše uvedené zjištěné skutečnosti a jejich přiměření k právní úpravě, soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně, na kterém setrvala po částečném zpětvzetí, není důvodný. Žalobkyně dle názoru soudu byla žalovanou v rozsahu poskytnutého plnění dostatečně odškodněna. Ve sporech, jako je posuzovaný (odměna advokáta žalovanou neuhrazená v jiných soudních řízeních), za situace, kdy jsou účastníci neschopni jakkoli se dohodnout, pak je dokazovaní v těchto věcech záležitostí složitou, neboť zpravidla vždy je třeba provést důkazy připojenými spisy, a to zcela určitě déletrvající dobu řízení vyvolává, zejména za situace, kdy nejsou aktuálně dostupné. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces a nelze jej uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. I přesto však je nutno konstatovat, že celková doba řízení 7 let je dobou nikoli přiměřenou. Nicméně, požadavek žalobkyně na doplnění finančního odškodnění, kterého se jí dostalo žalovanou při u ní předběžně uplatněném nároku, a to ve výši 63 375 Kč, kdy žádá o doodškodnění částkou 85 500 Kč, soud nepovažuje za adekvátní. Za situace, kdy žalobkyně vychází z částky 17 000 Kč/rok odškodnění za průtahy, je soud přesvědčen, že tento požadavek je nadsazený. Za adekvátní částku soud považuje 15 000 Kč za rok trvajícího řízení, neboť nebylo zjištěno ničeho, proč by soud tuto judikaturou stanovenou částku v rozpětí od 15 000 do 20 000 Kč/rok se stanovením začátku rozpětí jakkoli navyšoval. Pokud žalovaná poskytla žalobci odškodnění v částce 15 000 Kč/rok, následně modifikovanou ponížením o 20% z důvodu složitosti řízení a ponížením o 15% z důvodu četnosti rozhodování, pak takto koncipované odškodnění je dle názoru soudu naprosto standardním. Je zde důvod na snížení, tak jak žalovaná přiléhavě stanovila, a to proto, že posuzované řízení bylo skutkově a částečně i procesně složitější, neboť konečné rozhodnutí ve věci bylo závislé na zhodnocení řady listinných důkazů. Řízení též bylo zatíženo vyšší procesní aktivitou účastníků (podávány opravné prostředky). Pro zmíněnou složitost věci, která podstatnou měrou přispěla k délce posuzovaného řízení a s přihlédnutím k tomu, že předmět sporu (nezaplacená odměna za právní zastupování)) měl pro žalobkyni pouze standardní význam, náleží jí proto odškodnění ve výši 15 000 Kč za první dva roky posuzovaného řízení a poté částka 15 000 Kč za každý další rok trvání tohoto řízení, tedy celkově 90 000 Kč. Posuzované řízení bylo skutkově složitější, protože v něm bylo třeba zjistit, zda a popřípadě v jakém rozsahu má v tamním sporu žalobce právo na zaplacení odměny, protože žalovaná namítala její výši. V posuzovaném řízení byl proto soud nucen vést poměrně rozsáhlejší dokazování (především listinnými důkazy a připojenými spisy), přičemž rozhodnutí ve věci záviselo na prozkoumání všech položek a vzhledem k tomu, že účastníci požadovali přezkum soudních rozhodnutí prostřednictvím řádných i mimořádných opravných prostředků, předmětné řízení bylo o dobu potřebnou pro předložení věci odvolacímu soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, rovněž prodloužena. Je samozřejmé, že účastníci řízení mají právo využívat všechny opravné prostředky, které jim umožňuje. To však zároveň znamená, že soudy jsou povinny tyto procesní úkony posoudit a rozhodnout o nich, což vede k prodloužení řízení, které však nelze přičítat státu. Zmíněné skutkové i procesní složitosti věci proto odpovídá snížení základní částky odškodnění o 20 %. Z hlediska významu posuzovaného řízení, zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu musí tvrdit a prokazovat poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam. O takový případ však v projednávané věci nešlo, protože žalobkyně se sice nacházela po dobu přesahující sedm let v nejistotě ohledně výsledku soudního řízení, jednalo se však o nejistotu v tom, zda bude povinna zaplatit 204 648 Kč, či nikoliv. Nastolení právní jistoty ohledně předmětu posuzovaného řízení tudíž bylo pro žalobkyni jistě žádoucí, nikoli však podstatným způsobem zasahující do její existenční podstaty. Podle soudu proto posuzované řízení mělo pro žalobkyni pouze standardní význam a není tak důvodem pro další modifikaci základní částky finančního zadostiučinění. Částka 63 375 Kč, kterou již žalobkyně od žalované obdržela, představuje již dostatečné zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu.

11. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud koncipoval závěr na stanovení výchozí částky:„ Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. ) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. ). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu.“ Neshledal proto soud důvody pro použití jiné výchozí částky. Závěr ohledně žalovanou provedeného snížení přiměřeného zadostiučinění o 20 % + 15 % soud akceptuje, neboť jde o skutkovou a procesní složitost řízení, přičemž bylo zohledněno množství provedených důkazů a počet stupňů soudní soustavy, před nimiž byla věc projednávána. Takovýto závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. Stanovisko nebo rozsudek ESLP ve věci Golino proti Itálii ze dne 27. 2. 1992, stížnost č. 12172/86, § 17). Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni soud konstatuje, že se jednalo o standardní význam pro žadatelku, kdy řízení není z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva považováno za typově významnější (srov. Stanovisko). Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu by tak žalobkyně musela prokázat. Rovněž z hlediska otázky významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni je tudíž odškodnění žalovanou poskytnuté v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

12. Výše náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobkyně požaduje doodškodnit, tak není přiměřená jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Žaloba byla z uvedených důvodů zamítnuta. Opodstatněná však byla co do úroků z prodlení z včas nezaplaceného odškodnění ze strany žalované v rámci lhůty uvedené v ust. § 15 OdpšK.

13. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, soud žalobkyni přiznal náklady řízení, neboť to byla ona, která měla úspěch ve věci ( ) a náleží jí tak odměna za 3 úkony (převzetí věci, žaloba a částečné zpětvzetí) dle , částka 3 x 3 100 Kč + 3 x režijní paušál po 300 Kč, tedy 10 200 Kč a DPH 2 142 Kč; celkem 12 342 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.