Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 219/2021-37

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalované: ; celé jméno žalované, datum narození

bytem adresa žalované

o zaplacení 20 951,05 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 319,26 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 15 631,79 Kč, úroku z prodlení v částce 488,32 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 14 006,67 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 5 319,26 Kč od 27. 5. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 319,26 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 15 631,79 Kč, úroku z prodlení v částce 488,32 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 14 006,67 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 5 319,26 Kč od 27. 5. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 20 951,05 Kč dále zaplacení úroku z prodlení v částce 488,32 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 19 325,93 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky, tj. ve výši 5 % čerpaného úvěru, přičemž konkrétní výše splátky jí byla vždy oznámena měsíčním výpisem z úvěrového účtu. Žalobkyně dále tvrdila, že svůj závazek ze smlouvy splnila a otevřela žalované úvěrový účet číslo bankovní účet a vydala žalované kreditní kartu, žalovaná však svou povinnost ze smlouvy nesplnila a nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně proto v souladu se smlouvou a produktovými podmínkami, které byly nedílnou součástí uzavřené smlouvy, prohlásila poskytnutý úvěr dopisem ze dne 31. 10. 2020 za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaná tak žalobkyni dluží předmětnou částku, která sestává z jistiny v částce 19 325,93 Kč, dále smluvního poplatku v částce 1 625,12 Kč a dalšího příslušenství této pohledávky tvořeného úrokem z prodlení, jak uvedeno výše. Žalovaná žalobkyni tuto pohledávku neuhradila ani poté, co k tomu byla vyzvána ještě předžalobní výzvou.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastnic soud věc projednal a rozhodl podle bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru číslo ze dne datum a platební historie ke smlouvě číslo soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje, k čemuž dále dodává, že z platební historie vyplývá, že žalovaná na základě uzavřené smlouvy čerpala k tíži účtu (bezhotovostními platbami u obchodníků a výběry z bankomatů) celkem částku 38 319,26 Kč a uhradila celkem částku 33 000 Kč.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost žalované poskytla peněžní prostředky celkem ve výši 38 319,26 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z čerpaného úvěru. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela, kdy žalobkyni celkem uhradila částku 33 000 Kč.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. , (dále jen „“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé ( ). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že čistý příjem žalované byl ve výši 19 053 Kč a čistý měsíční příjem domácnosti byl ve výši 30 000 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti klienta (žalované) žalobkyně porovnala její příjem a její výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů klienta, kdy z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči žalobkyni měla žalovaná v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíční splátky 6 150,62 Kč a z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaná měla v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíční splátky 4 848 Kč a po provedeném individuálním hodnocení klienta (žalované) žalobkyně žádosti klienta (žalované) vyhověla a schválila kreditní kartu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že úvěryschopnost žalované byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout.

11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované (zjištěním a ověřením jejího čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. , o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Zcela nepodstatným pro posuzování úvěruschopnosti žadatele je pak příjem domácnosti, když závazek na sebe přebírá pouze dlužník a nikoliv další osoby. Sdílení společné domácnosti s více osobami tak může mít pouze ten význam, že tím, že na hrazení nákladů vynakládaných na chod domácnosti se podílí více osob, snižují se tím osobní výdaje dlužníka, avšak ne jeho příjem. Nelze také přehlédnout, že dle tvrzení žalobkyně žalovaná měla dosahovat příjmu 19 053 Kč měsíčně, zároveň však splácela své závazky u žalobkyně a jiných subjektů celkovou měsíční splátkou 11 000 Kč. Z jejího příjmu jí tak zůstávala částka 8 000 Kč, kterou samu o sobě už soud považuje za nedostačující pro poskytnutí jakéhokoliv dalšího úvěru, neboť je třeba mít na paměti, že z této částky žalovaná musela zajišťovat své základní životní potřeby.

12. Za té situace proto žalobkyně netvrdila a tím méně prokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

13. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 38 319,26 Kč a žalovaná žalobkyni již na tuto smlouvu uhradila celkem částku 33 000 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni v tomto rozdílu dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, která zůstala po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení nařízení vlády číslo , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno zamítnout.

14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle s přihlédnutím k tomu, že žalované, která ve sporu zaznamenala úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně a která by tak vůči ní měla právo na náhradu nákladů, dle obsahu spisu řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.