Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 77/2021-104

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 104 349,56 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 96 421,71 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 96 421,71 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 927,85 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 911,94 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 104 349,56 Kč od 29. 1. 2020 do 17. 2. 2020, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 491 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 96 421,71 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 96 421,71 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 927,85 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 911,94 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 104 349,56 Kč od 29. 1. 2020 do 17. 2. 2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 491 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou domáhala po žalovaném zaplacení částky 104 349,56 Kč společně s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 3 911,94 Kč a spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 104 349,56 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o poskytnutí o úvěru s pojištěním schopnosti splácet - Konsolidace půjček, uzavřené mezi původní žalobkyní, společností právnická osoba a žalovaným dne 19. 3. 2019. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 96-ti měsíčních splátkách ve výši 1 911,27 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. 4. 2019. Řádná měsíční splátka se podle smlouvy skládala z platby jistiny a úroku (1 754,27 Kč) a úhrady pojištění schopnosti splácet (157 Kč). Jistina úvěru byla úročena v souladu s článkem II odst. 4 smlouvy úrokovou sazbou ve výši 14,30 % p.a. V případě prodlení žalovaného se splácením úvěru byla částka po splatnosti úročena úrokem z prodlení v zákonné výši. Nedílnou součástí smlouvy byly i produktové podmínky úvěru. Žalobkyně svůj závazek splnila, žalovaný však nikoli, když úvěr nesplácel řádně a včas. Z tohoto důvodu žalobkyně využila svého práva a v souladu se smlouvou a produktovými podmínkami žalobkyně prohlásila úvěr ke dni 23. 8. 2019 za okamžitě splatný, kde dni zesplatnění dlužná částka činila 107 054,44 Kč a sestávala z nesplacené jistiny ve výši 100 000 Kč, z obchodního úroku z nesplacené jistiny kapitalizovanému ke dni zesplatnění ve výši 5 408,53 Kč, ze zákonného úroku z prodlení z dlužné částky po splatnosti kapitalizovaného ke dni zesplatnění ve výši 117,91 Kč, z dlužných poplatků za vedení účtu, nákladů upomínání ve výši 1 528 Kč. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že žalobkyně vychází zejména z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných, které jsou mu dostupné z titulu postavení žalobkyně jako banky nebo její účasti v zájmových sdruženích, jejichž členové se vzájemně informují o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce svých klientů. V neposlední řadě žalobkyně vychází také z historických informací o spotřebiteli za celou Skupinu název. S ohledem na zásadu ochrany spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním získané informace, jakož i informace poskytnuté mu samotným spotřebitelem, žalobkyně s odbornou péčí komplexně analyzuje a podrobuje je také porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli bude úvěr poskytnut. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra České republiky atd., dále vycházela z příjmu žadatele, provedla také vyhodnocení všech rozhodných výdajů žalovaného, kdy konfrontuje výdaje žalovaného právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Žalovaný v žádosti dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost k žádnému dítěti. Podpisem žádosti žalovaný potvrdil, že údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a úplné. V souladu se Žádostí o úvěr ze dne 19. 3. 2019, kterou žalovaný žalobkyni před uzavřením Smlouvy předložil, žalovaný potvrdil, že byl v dané době v pracovním poměru u zaměstnavatele„ právnická osoba“, a to ode dne 1. 6. 2018 až do dne 31. 12. 2019, a zároveň žalovaný vysloveně prohlásil, že s ním není vedeno jednání o skončení pracovního poměru, jakož i že ze mzdy, kterou od tohoto zaměstnavatele pobírá, nejsou vedeny srážky ze mzdy. Jako průměrný čistý měsíční příjem od tohoto zaměstnavatele uvedl žalovaný částku 14 481 Kč. Žalobkyně pro žalovaného vedla běžný účet č. bankovní účet, jehož kontrolou byla schopna potvrdit výši příjmů žalovaného a posoudit jeho schopnost řádně splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Před počátkem pracovního poměru měl žalovaný příjmy z podpory v nezaměstnanosti. Mzda vyplacená žalovanému v prosinci 2018 až únoru 2019 tak dosáhla průměrnou (čistou) výši 16 276 Kč, což je částka vyšší, než jakou žalovaný uvedl v Žádosti. Žalovaný byl dlouhodobým klientem žalobkyně. Tato si z dostupných systémů ověřila, že úvěrovaný měl vůči žalovanému v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 260 Kč a z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době podání žádosti další závazky s externími subjekty. V souladu s výše uvedený vychází platební kapacita žalovaného následovně: 14 481 Kč (příjmy) – 3 410 Kč (životní náklady na posuzovanou osobu) – 4 670 Kč (normativní náklady na bydlení) – 1 754,27 Kč (splátka posuzovaného úvěru). Po odečtení všech těchto měsíčních nákladů zbývalo navíc žalovaného 4 647 Kč pro mimořádné výdaje či tvorbu úspor. Žalovaný navíc v Žádosti p úvěr uvedl jako čistý měsíční příjem své domácnosti částku ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně tedy na základě shora popsaného procesu posouzení úvěruschopnosti došla k závěru, že žalovaný bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejednalo se o splátky, jež by mohly (i v budoucnu) způsobit existenční likvidaci či zadlužení žalovaného. U jednání dne 24. 11. 2021 žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce doplnila, že žalovaný za celou dobu splácení úvěru uhradil toliko částku 3 578,29 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání nařízenému na den 24. 11. 2021 se bez omluvy nedostavil, přitom předvolání k jednání u něj bylo řádně vykázáno dne 28. 10. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty. Veden těmito skutečnostmi proto soud věc projednal a rozhodl v souladu s  zákona č. 99/193 Sb., (dále jen ) v nepřítomnosti žalovaného.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2021, č.j. , které nabylo právní moci dne 15. 9. 2021, bylo ve smyslu rozhodnuto o vstupu nové žalobkyně - společnosti právnická osoba, do řízení jako nabyvatelky práva na místo původní žalobkyně, když smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 17. 6. 2021 mezi žalobkyní jako postupitelkou a společností právnická osoba, jako postupníkem byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost právnická osoba, jenž s tímto vstupem do řízení v podání ze dne 19. 7. 2021 vyslovila svůj souhlas.

4. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Z y nazvané Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 19. 3. 2019, Standartních informací o spotřebitelském úvěru, Všeobecných produktových podmínek žalobkyně, Sazebníku poplatků žalobkyně, má soud za prokázáno, že původní žalobkyně a žalovaný se dne 19. 3. 2019 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 96-ti měsíčních splátkách ve výši 1 911,27 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. 4. 2019. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě produktové podmínky spotřebitelského úvěru a sazebník. Žádostí o smlouvu o úvěru ze dne 19. 3. 2019 je dále v řízení prokázáno, že žalovaný v této uvedl, že je svobodný, žije s družkou, bydlí ve vlastním domě/bytě, je zaměstnán na dobu určitou od 1. 6. 2018 do 31. 12. 2019 s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 14 481 Kč, celkový blíže nespecifikovaný příjem jeho domácnosti však činí 50 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost. Osobní výdaje žalovaného v žádosti nebyly vůbec uvedeny; toliko bylo konstatováno, že žalovaný má právě u právnická osoba další úvěr, z něhož chybí doplatit 60 373,25 Kč s tím, že měsíční splátka úvěru činí 1 260 Kč. Dále žalobkyně k důkazu předložila ještě výpisy z běžného účtu žalovaného za období od 12/ 2018 do 2/ 2019, nicméně z těchto rovněž vůbec nevyplývá, jaké náklady měl žalovaný na bydlení, jsou z něho jen patrný opakované výběry z bankomatů, přičemž počáteční a konečný zůstatek je v podstatě na účtu vždy stejný.

5. Z y nazvané Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 25. 8. 2019, má soud v řízení za to, že banka prohlásila úvěr ke dni 23. 8. 2019 za okamžitě splatný pro porušování podmínek úvěrové smlouvy ze strany žalovaného s tím, že dlužná částka k tomuto datu činí 105 768,93 Kč.

6. Z y nazvané Předžalobní výzva k plnění ze dne 3. 2. 2020 a z připojeného poštovního podacího archu z téhož dne, má soud za to, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 108 433,03 Kč s tím, že jej zároveň upozornila, že v opačném případě se obrátí na soud.

7. u označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2021, včetně seznamu postupovaných pohledávek, je dále v řízení prokázáno, že původní žalobkyně k datu 17. 6. 2021 se dohodla s žalobkyní na postoupení předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni.

8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně byla přitom u jednání konaného dne 22. 11. 2021 vyzvána ve smyslu ust. , 3 , aby splnila svoji povinnost tvrdit dostatečné skutečnosti o tom, jak právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala při uzavírání úvěrové smlouvy osobní majetkové a zejména výdajové poměry na straně žalovaného a zjišťovala tak jeho schopnost splácet, resp. rovněž vyzvána, aby v tomto směru označila i jednotlivé důkazy, když doposud předložené důkazy soud nepovažuje za dostatečné s tím, že v případě nesplnění této výzvy byla žalobkyně poučena, že se vystavuje možnosti neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, což může mít za následek její neúspěch ve sporu. Žalobkyně na tuto výzvu ze strany soudu reagovala tak, že má za to, že tvrzení uvedená žalobkyní, resp. její právní předchůdkyní, jsou ve vztahu k úvěruschopnosti dostatečná, stejně tak jako předložené důkazy a v tomto směru již nemá co dalšího tvrdit ani prokazovat.

9. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že původní žalobkyně a žalovaný se dne 19. 3. 2019 dohodli na tom, že původní žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 96-ti měsíčních splátkách ve výši 1 911,27 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. 4. 2019. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala původní žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, která tento uvedl v žádosti o uzavření úvěrové smlouvy a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného, dále měla k dispozici výpis z jeho běžného účtu. Žalovaný přitom vyčerpal z dané smlouvy peněžní prostředky v celkové výši 100 000 Kč a uhradil bance celkem částku 3 578,29 Kč, splácel však nepravidelně, pročež jej původní žalobkyně vyzvala k tomu, aby doplatil celý úvěr.

10. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala ze sdělení žalovaného v žádosti o úvěr a z přijatého daňového přiznání o jeho příjmech, dále pak měla pátrat v dostupných registrech. Dle názoru soudu však toto její zkoumání nemůže být posouzeno jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného, podložených jen výpisem z jeho bankovního účtu vedeného u původní žalobkyně. Z tohoto účtu však nejsou naprosto nijak patrné skutečné výdaje žalovaného, zejména pak na jeho vlastní bydlení (kdy se mělo jednat o vlastní byt nebo rodinný dům), z účtu jsou patrné toliko opakované a časté výběry žalovaného z bankomatu a jeho mzda. Původní žalobkyně pak rovněž vůbec nezkoumala pravdivost tvrzení žalovaného o tom, že celkový příjem jeho domácnosti činí 50 000 Kč, přitom všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Tudíž má soud za to, že takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu, kdy soud u jednání soudu dne 24. 11. 2021 vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů v tomto směru, avšak žalobkyně uvedla, že nic dalšího již k doplnění nemá, v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

16. Původní žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky ve smyslu ust. a násl. , , pročež žalobkyně je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když toto postoupení pohledávky bylo též řádně oznámeno žalovanému.

17. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému byla poskytnuta celkem částka 100 000 Kč, žalovaný ji doposud vrátil toliko částku 3 578,29 Kč, s ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni uhradil na mu žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 96 421,71 Kč (100 000 Kč - 3 578,29 Kč), když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem odeslaným žalovanému dne 3. 2. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 6. 2. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 17. 2. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 18. 2. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 10 % ve smyslu vládního Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

18. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 96 421,71 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 17 042,37 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 113 464,08 Kč. Tento její úspěch však představuje 89,15 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 127 275,32 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 10,85 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 78,3 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 78,3 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.

19. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 31 278 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 174 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 27 104 Kč mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 21 200 Kč jako odměnou dle bodu 5, ve spojení s  advokátního tarifu za čtyři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby, sepisu předžalobní upomínky a účasti u jednání soudu dne 24. 11. 2021 po 5 300 Kč, 1 200 Kč jako čtyři režijní paušály po 300 Kč za tyto čtyři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 78,3 % těchto nákladů, tedy částku 24 491 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.