Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
15 C 229/2021-45
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 7 104 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, částku 900 Kč a částku 3 204 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, částku 900 Kč a částku 3 204 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 27. 9. 2021 se žalobkyně domáhala
po žalovaném zaplacení částky 7 104 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 25. 5. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč do 27. 6. 2021, následně byla splatnost na základě žádosti žalovaného prodloužena do 11. 8. 2021. Žalovaný byl marně vyzván ke splacení celého úvěru předžalobní upomínkou. Žalobkyně proto požaduje uhradit dluh 3 000 Kč za poskytnuté finanční prostředky, dále částku 3 204 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru, částku 900 Kč za smluvní pokuty a částku 2 600 Kč jako náhradu nákladů za vymáhání pohledávky.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř. o. s. ř. , zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. , a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. o. s. ř. bez jednání.
3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:
Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 25. 5. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, a to na základě žádosti žalovaného ze dne 25. 5. 2021 dle předsmluvních informací s doložením kopie OP žalovaného. Žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě a žalovaný projevil vůli uzavřít smlouvu tzv. verifikační platbou dle potvrzení o obdržení a provedení platby. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč do 27. 6. 2021, následně byla splatnost na základě žádosti žalovaného prodloužena do 11. 8. 2021. Žalovaný ke svým poměrům uvedl, že pracuje jako skladník ve společnosti právnická osoba s čistým příjmem ve výši 27 648 Kč. Dále uvedl náklady na bydlení ve výši 6 500 Kč, na energie ve výši 1 500 Kč a osobní náklady ve výši 6 000 Kč. Věřitel si pak údaje žalovaného ověřoval pouze z výpisu tří výplat na bankovní účet žalovaného, je tak zřejmé, že se dalšími příjmy domácnosti a reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující, když za situace, kdy původní věřitel neznal pravidelné měsíční výdaje žalovaného, nemohl být schopen posoudit schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky. Strany se dále dohodly, že v případě porušení povinností žalovaného, je žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 15 % z jistiny poskytnutého úvěru za každé porušení, případně pouze z jistiny poskytnutého úvěru. Smluvní pokuta činí 2 x 450 Kč, celkem tedy 900 Kč, což činí 30 % jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru. Strany si dále sjednaly, že v případě zaslání upomínek je žalovaný povinen uhradit částku 450 Kč za zaslání první upomínky, částku 650 Kč za zaslání druhé upomínky a za vymáhání pohledávky může žalobkyně požadovat po žalovaném náhradu nákladů spojených s tímto vymáháním. Žalovaný měl být vyzýván ke splacení dluhu dne 19. 8. 2021 a 1. 9. 2021. Žalovaný byl taktéž marně vyzván ke splacení celého úvěru předžalobní upomínkou ze dne 14. 9. 2021 odeslanou téhož dne.
5. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku , ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
9. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.
10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:
14. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 3 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Soud tedy dospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, tedy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku .
15. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě původně poskytnuté jistiny úvěru, tj. částky 3 000 Kč. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na poplatek za poskytnutí, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením a vymáháním, proto byla žaloba ve zbytku jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05 ). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.