Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 292/2021-32
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 81 801,14 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 53 984,90 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 902,95 Kč za dobu od 16. 3. 2021 do 28. 5. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 53 984,90 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit 27 816,24 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 051,56 Kč, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 79 757,50 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 539,22 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 816,24 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 215,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 53 984,90 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 902,95 Kč za dobu od 16. 3. 2021 do 28. 5. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 53 984,90 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit 27 816,24 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 051,56 Kč, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 79 757,50 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 539,22 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 816,24 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 215,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 81 801,14 Kč spolu s kapitalizovanými úroky ve výši 18 051,56 Kč, spolu s úroky ve výši 8,25 % ročně z částky 79 757,50 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, spolu s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 1 442,17 Kč od 12. 3. 2021 do 28. 5. 2021 a spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 81 801,14 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, když žalované částky měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní dne 15. 11. 2018. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto mezi uvedenými subjekty uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši úvěrového rámce 80 000 Kč, který se žalovaná zavázala pravidelně splácet, a to ve splátkách ve výši 2,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce, a to vždy ke každému 20. dni daného kalendářního měsíce s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru, sjednané úroky, poplatky a smluvní sankce. Celkem žalovaná postupně vyčerpala částku 166 123,90 Kč a uhradila částku 112 139 Kč, následně porušila své povinnosti hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, načež banka využila svého práva a úvěr ke dni 25. 2. 2021 zesplatnila, o čemž byla žalovaná informována dopisem z téhož dne s tím, že byla současně vyzvána k úhradě celého dluhu včetně příslušenství, poplatků a sankcí. Žalovaná však nadále žalobkyni dluží celou shora uvedenou částku s příslušenstvím. Na výzvu soud k tomu, jak žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované při uzavírání smlouvy, tato dále doplnila, že důsledně zjišťuje kreditního skóre klienta, tedy posuzuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobkyně kontrolou klienta v externích registrech, zejména SOLUS a NRKI, kdy s jejich pomocí jsou shromažďovány klientské informace, jako je např., existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Vstupní data pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, žalovaného byla následující: specifikace klienta (rodinný stav – vdaná, počet dětí - 1, druh bydlení – družstevní byt), finanční údaje (zdroj příjmu klienta - zaměstnanec, výše čistého měsíčního příjmu – 18 000 Kč, splátky jiným společnostem – 7 586 Kč), žalobkyně dále vycházela z životního minima dospělého člena domácnosti v době schvalování úvěru a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů ČSÚ, navíc provedla lustraci žalované v registrech SOLUS a NRKI, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem bez negativní informace v SOLUS, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – bez negativních informací, pozitivní vyhodnocení. Žalobkyně taktéž poukázala na skutečnost, že žalovaná v průběhu smluvního vztahu hradila žalobkyni po dobu téměř dvou let, z čehož lze mít rovněž za to, že byla žalovaná úvěruschopná, pokud následně došlo ke změně poměrů žalované, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřením její úvěruschopnosti.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 9. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 24. 9. 2021 osobním převzetím, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako Flexibilní půjčka číslo ze dne 15. 11. 2018 a úvěrovými podmínkami bylo v řízení prokázáno, že se v této smlouvě písemně dohodly žalobkyně, jako banka, a žalovaná na tom, že banka poskytne žalované bezúčelový revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 80 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet bance v pravidelných měsíčních splátkách a to ve splátkách ve výši 2,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce, tj. ve výši 1 640 Kč a to vždy ke každému 20. dni daného kalendářního měsíce s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru, sjednané úroky ve výši 18,88 %, poplatky a smluvní sankce. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě úvěrové podmínky banky, které se zavázala žalovaná dodržovat; v samotné smlouvě bylo mimo jiné dále ujednáno, že žalovaná bude hradit měsíčně pojištění úvěru ve výši 8,9 % z minimální měsíční splátky, že banka je oprávněná účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které jsou vypočteny na základě skutečně provedených úkonů a ke dni uzavření smlouvy je výše nákladů vypočtena na 100 Kč za měsíc vymáhání, dále smluvní pokutu ve výši 500 Kč a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky.
5. Transakční historií ke smlouvě číslo bylo v řízení dále prokázáno, že žalovaná postupně vyčerpala z uvedeného úvěrového rámce celkem částku 166 123,90 Kč a naopak uhradila bance z titulu shora specifikované smlouvy celkem částku 112 139 Kč Poslední platbu učinila dne 18. 10. 2020.
6. Dopisem banky ze dne 25. 2. 2021, jakož i kopií částí podacího archu ze dne 26. 2. 2021 vzal soud v řízení za prokázané, že banka oznámila žalované zesplatnění úvěru a současně žalovanou vyzvala k uhrazení dlužné částky ve výši 96 103,67 Kč, a to nejpozději do 14 dnů. Podacím archem pak bylo dále prokázáno, že uvedenou výzvu žalobkyně adresovala žalovanému na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě.
7. Předžalobní upomínkou ze dne 18. 3. 2021 a poštovním podacím archem z téhož dne bylo v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši 97 099,46 Kč, která sestává z jistiny úvěru, účtovaných poplatků, zákonných úroků a smluvních pokut, a to ve lhůtě do sedmi dnů od odeslání této výzvy s tím, že v případě, že tuto částku žalovaná neuhradí, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou, upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.
8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
9. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu měla být dne 15. 11. 2018 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo na podkladě které měla banka poskytnout žalované bezúčelný revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 80 000 Kč, který se měla žalovaná zavázat splácet bance v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce, tj. ve výši 1 640 Kč a to vždy ke každému 20. dni daného kalendářního měsíce s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru, sjednané úroky ve výši 18,88 %, poplatky a smluvní sankce; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotného žalované a nahlédnutím do registrů SOLUS a NRKI. Žalovaná vyčerpala celkem částku 166 123,90 Kč a naopak uhradila bance z titulu shora specifikované smlouvy celkem částku 112 139 Kč.
10. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku až do výše 80 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala z registrů NRKI, BRKI, SOLUS a dále z Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále měla vycházet z jeho příjmových a výdajových poměrů, aniž by vůbec tvrdila, zda tyto měla jakkoli prověřeny, soudu, i přes jeho výzvu, žádné takové doklady nepředložila, pouze doplnila, že v rámci postupu v poskytování úvěru naplňuje žalobkyně svoji zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod.; tento model je postaven na logické regresi, kde se jednotlivé dichotomické proměnné opírají o další, pro každou produktovou linii potom žalobce využívá odlišný model pro zjištění kreditního skóre klienta, stejně tak jsou nastaveny hodnoty minimálního skóre, jehož nedosažením je posuzovaná žádost zamítnuta. Dle názoru soudu však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak nepodložených informací od žalované a tudíž má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
16. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalované poskytla celkem částku 166 123,90 Kč a naopak uhradila bance celkem částku 112 139 Kč. S ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovanou, aby žalobkyni uhradila na jí poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 53 984,90 Kč, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalované dne 26. 2. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 4. 3. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 15. 3. 2021. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 16. 3. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 % ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
17. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 53 984,90 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 3 074,92 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 57 059,82 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 53 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 107 794,84 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 47 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 6 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 6 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.
18. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 20 261,40 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 273 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 16 988,40 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 13 140 Kč jako odměnou dle § 7 bod 5 , § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 4 380 Kč, 900 Kč jako tři režijní paušály po 300 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 13 odst. 1 , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6 % těchto nákladů, tedy částku 1 215,70 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.