Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
7 C 219/2021-100
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
se sídlem adresa,
zastoupená advokátem titul. jméno příjmení,
se sídlem adresa,
proti
žalované: osobní údaje žalované
trvale bytem adresa žalované,
o zaplacení 20 626,29 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 18 441,75 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 2. 10. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení částky 2 184,54 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 441,75 Kč od 13. 4. 2019 do 1. 10. 2021, a dále úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 680,92 Kč od 13. 4. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 047,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 18 441,75 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 2. 10. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení částky 2 184,54 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 441,75 Kč od 13. 4. 2019 do 1. 10. 2021, a dále úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 680,92 Kč od 13. 4. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 047,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru ze dne 24. 9. 2018, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (nyní právnická osoba), IČO (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalované 20 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet ve splátkách po 1 087,48 Kč měsíčně při úrokové sazbě 18 % ročně, a to vždy k 8. dni v měsíci, počínaje 8. 10. 2018. Ve smlouvě byl rovněž sjednán nárok předchůdkyně žalobkyně na smluvní pokutu v případě prodlení s úhradou splátek, a to dle platného sazebníku. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně. Dne datum uzavřela předchůdkyně žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek. Předmětem této smlouvy bylo mimo jiné i postoupení pohledávek plynoucí ze shora uvedené smlouvy. Postoupení pohledávek bylo oznámeno žalované dopisem ze dne 29. 6. 2020. Žalovaná na základě smlouvy čerpala úvěr ve výši 20 000 Kč, s úhradou smluvních závazků se však dostala do prodlení. Předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila, a to k datu 12. 4. 2019. Žalobkyně tedy požaduje po zaplacení 18 441,75 Kč (dlužná jistina úvěru), 1 420,41 Kč (dlužné smluvní úroky), 680,92 Kč (smluvní poplatky) a 83,21 Kč (úroky z prodlení). Žalovaná po postoupení pohledávky neuhradila ničeho. Dne 29. 6. 2020 byla žalované zaslána výzva k plnění, avšak bezvýsledně.
2. Dne 20. 10. 2021 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě údajů poskytnutých žalovanou v sekci„ žádost o úvěr“ internetového bankovnictví. Žádost o úvěr předchůdkyně žalobkyně hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Předchůdkyně žalobkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, a další. Předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmů žalované ve výši 24 074 Kč, které žalovaná deklarovala předchůdkyni žalobkyně. Žalovaná dále uvedla měsíční příjem domácnosti v celkové výši 60 000 Kč. Banka následně porovnávala příjem žalované a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů předchůdkyně žalobkyně zjistila, že vůči bance neměla žalovaná v době podání žádosti o úvěr žádné další závazky.
3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.
4. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (převzala osobně na adrese adresa žalované) bez omluvy nedostavila, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.
5. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – anonymizováno půjčka ze dne 24. 9. 2018 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to na běžný účet č. bankovní účet. Žalovaná se zavázala předchůdkyni žalobkyně hradit úvěr formou splátek v celkové výši 1 087,48 Kč měsíčně, roční úroková sazba činila 18 %. Celková částka, kterou měla žalovaná uhradit, činila 25 033,24 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky společnosti právnická osoba a dále Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 4. 2013. Z prohlášení o sjednaném pojištění vyplývá, že měsíční úhrada za pojištění činila 89 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi žalobkyní a společností právnická osoba bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovanou.
7. Z oznámení ze dne 25. 6. 2020 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni.
8. Z výpisu z úvěrového účtu č. rok ze dne 17. 6. 2020 vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně žalovanou informovala o zůstatku (jistině) na úvěrovém účtu, jež činil 18 441,75 Kč, splatno celkem 20 626,29 Kč.
9. Z poštovního podacího archu ze dne 29. 6. 2020 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně doručovala žalované písemnost.
10. Z oznámení ze dne 13. 4. 2019 vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 12. 4. 2019, celková dlužná částka činí 20 626,29 Kč.
11. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobkyně dne 29. 6. 2020 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání.
12. Z žádosti o úvěr ze dne 24. 9. 2018 vyplývá, že žalovaná v žádosti uvedla, že má základní vzdělání, bydlí u rodičů, je zaměstnána u společnosti právnická osoba, kdy její průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 24 074 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč, přičemž ostatní nezbytné měsíční náklady jsou nulové. Jakožto předložený doklad o hlavním příjmu je uveden příjem zjištěný na základě běžného účtu.
13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v částce 20 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila celkem 1 558,25 Kč (celkem se zavázala uhradit 25 033,24 Kč, dle tvrzení žalobkyně zbývalo ke dni podání žaloby uhradit na jistině, smluvním úroku, poplatku a úroku z prodlení 20 626,29 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v žádosti o úvěr. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí byla také zaslána předžalobní výzva.
14. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
21. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, když žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na jejímž základě obdržela 20 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaná uhradila pouze 1 558,25 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
22. Je nepochybné, a tvrdila to konečně i žalobkyně, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejích příjmů a výdajů, kdy sama žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že její výdaje jsou nulové. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).
23. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
24. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uhradila žalované 20 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobkyně ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaná v souvislosti se smlouvou uhradila celkem 1 558,25 Kč, k úhradě tedy zbývá 18 441,75 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, která se dostala do sféry dispozice žalované dne 30. 9. 2021, následující den, tj. 1. 10. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 2. 10. 2021 do prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobkyně od shora uvedeného dne rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,50 % ročně (výrok I.). Soud proto žalobě s ohledem na výše uvedené vyhověl, a to co do částky 18 441,75 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou shora specifikovány a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
25. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla ve věci většinově úspěšná a má dle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na poměrnou náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, když zároveň doložila splnění podmínky dané ust. § 142a o.s.ř., tedy zaslání předžalobní upomínky. V daném případě náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 826 Kč a nákladů na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 1 200 Kč (3 x 300 + 3 x 100). Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek (3 x 300 + 3 x 100), tedy ve výši 252 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 2 278 Kč (826 + 1 200 + 252). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 18 441,75 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 18 613,54 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení částky 2 184,54 Kč včetně příslušenství specifikovaného ve výroku č. II tohoto rozsudku, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 6 804,44 Kč (2 184,54 + 4 448,38 + 171,52). Z celkového předmětu řízení ve výši 25 417,98 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 73 %, úspěch žalované 27 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 46 % svých nákladů, z částky 2 278 Kč tedy ve výši 1 047,88 Kč.
26. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.