Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 C 45/2020-80

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce

proti

žalované: osobní údaje žalované

pro zaplacení 125 655 Kč s příslušenstvím – odškodnění,

takto:

I. Podle se připouští rozšíření žaloby o částku 60 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 20. 10. 2020 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 62 563 Kč od 8. 5. 2019 do 27. 2. 2020, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 123 092 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 63 092 Kč od 8. 5. 2019 do zaplacení a se zákonnými úroky z prodlení z částky 60 000 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Shodu s prvopisem potvrzuje jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Podle se připouští rozšíření žaloby o částku 60 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 20. 10. 2020 do zaplacení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 62 563 Kč od 8. 5. 2019 do 27. 2. 2020, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 123 092 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 63 092 Kč od 8. 5. 2019 do zaplacení a se zákonnými úroky z prodlení z částky 60 000 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Shodu s prvopisem potvrzuje [jméno] [příjmení].

1. Žalobou podanou dne 9. 5. 2019 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 125 655 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 8. 5. 2019 do zaplacení, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov (dále okresní soud) pod sp. zn.: s tím, že celková doba trvání řízení v délce 7 let a 5 měsíců byla nepřiměřená. S ohledem na skutečnost, že částka uplatňovaná žalobcem v posuzovaném řízení představovala jeho odměnu z výkonu advokacie, jenž je jediným zdrojem obživy žalobce, mělo pro něj řízení velký význam. Závěrem uvedl, že řízení nebylo natolik složité, aby odůvodnilo shora uvedený nesprávný úřední postup, jenž by měl naopak odůvodnit nutnost adekvátního navýšení základní částky odškodnění. Ve své replice z 15. 9. 2020 upozorňoval na důvody zrušení rozhodnutí okresního soudu s tím, že i z tohoto důvodu by měla být základní částka odškodnění navýšena. Podáním z 19. 10. 2020 rozšířil žalobce svůj nárok na odškodnění nemajetkové újmy i za toto odškodňovací řízení, a to ve výši 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 10. 2020 do zaplacení s tím, že řízení by mělo být posuzováno jako řízení se zvýšeným významem pro žalobce.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 11. 8. 2020 uvedla, že u ní žalobce dne 7. 11. 2018 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 125 655 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu Brno-venkov v řízení vedeném pod sp. zn.: . Uvedla, že v rámci mimosoudního projednání žalobcova nároku věc posoudila tak, že se zřetelem na délku naříkaného řízení, došlo k nesprávnému úřednímu postupu a proto poskytla žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 62 563 Kč s tím, že základní částku za 1 rok řízení ve výši 15 000 Kč následně ponížila o 35 % z důvodu složitosti řízení. Poukázala, že sám žalobce se na délce řízení podílel. V rozporu s názorem žalobce nepřistoupila k navýšení částky z důvodu významu řízení pro žalobce, když má za to, že pracovněprávní vztah, v němž se zaměstnanec nachází v závislém postavení, nelze stavit a roveň právnímu vztahu vznikajícímu z výkonu samostatné výdělečné činnosti žalobce. Částku poskytnutou žalobci v rámci mimosoudního projednání věci pak považuje za zcela přiměřenou a dostačující, a proto navrhla žalobu zamítnout.

3. Podáním ze 4. 3. 2020 vzal žalobce žalobu zpět stran požadavku na zaplacení částky 62 563 Kč a nadále požadoval zaplatit částku 63 092 Kč a zákonné úroky z prodlení z této částky od 8. 5. 2019 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení z částky 62 563 Kč za dobu od 8. 5. 2019 do 27. 2. 2020.

4. Usnesením zdejšího soudu z 3. 6. 2020, č.j.: -36, soud řízení ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 62 563 Kč zastavil.

5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

6. Žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov dne 7. 11. 2018 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem – průtahy v soudním řízení ze dne 7. 11. 2018; potvrzení žalované ze dne 8. 11. 2018).

7. Ze spisu Okresního soudu Brno - venkov (dále jen„ okresní soud“) sp. zn.: zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti. Dne 24. 5. 2011 podal žalobce k okresnímu soudu žalobu o zaplacení částky 231 566 Kč s příslušenstvím. Referátem z 15. 8. 2011 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku z žaloby. Usnesení s výzvou k zaplacení bylo žalobci odesláno dne 1. 9. 2011. Dne 8. 9. 2011 žalobce zaplatil formou kolkových známek soudní poplatek z žaloby. Referátem soudu z 23. 11. 2011 byl žalobce vyzván k doplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 8 660 Kč. Usnesení s citovanou výzvou bylo žalobci odesláno dne 28. 11. 2011. Žalobce soudní poplatek doplatil dne 21. 12. 2011. Platební rozkaz byl vydán dne 23. 11. 2011 a účastníkům rozeslán referátem soudu z 15. 2. 2012. Žalovaný podal odpor dne 28. 2. 2012. Referátem soudu z 29. 3. 2012 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil ve věci samé. Usnesení s uvedenou výzvou bylo žalovanému zasláno dne 3. 4. 2012. Žalovaný se k žalobě vyjádřil dne 7. 5. 2012. Dne 22. 6. 2012 bylo nařízeno jednání na den 4. 9. 2012 a byla podána žádost o zapůjčení 6 přílohových spisů. Dne 17. 8. 2012 požádal zástupce žalovaného o odročení jednání. Dne 22. 8. 2012 bylo jednání odročeno na den 30. 10. 2012. Jednání proběhlo dne 30. 10. 2012, odročeno na den 6. 12. 2012. Dne 27. 11. 2012 bylo jednání odročeno na den 22. 1. 2013. Dne 14. 12. 2012 požádal zástupce žalovaného o odročení jednání. Dne 16. 1. 2013 bylo jednání odročeno na den 26. 2. 2013. Jednání proběhlo dne 26. 2. 2013, odročeno pak bylo na den 12. 3. 2013. Jednání proběhlo dne 12. 3. 2013, na němž rozšíření žalobních tvrzení nebylo nepřipuštěno, odročeno na den 9. 5. 2013. Dne 11. 3. 2013 doplnil žalobce podáním ze stejného dne svá skutková tvrzení. Jednání dne 9. 5. 2013 neproběhlo, bylo odročeno na den 25. 6. 2013 z důvodu předvolání navržených svědků. Dne 5. 6. 2013 požádal zástupce žalovaného o odročení jednání. Dne 10. 6. 2013 bylo jednání odročeno na den 3. 9. 2013. Jednání proběhlo dne 3. 9. 2013, odročeno na den 8. 10. 2013. Jednání proběhlo dne 8. 10. 2013, odročeno na den 12. 11. 2013. Dne 23. 10. 2013 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce. Dne 11. 11. 2013 bylo jednání odročeno na den 14. 1. 2014 z důvodu urgence vyjádření žalovaného k určení obvyklé ceny nemovitostí tvořících předmět sporu. Dne 10. 1. 2014 se vyjádřil žalovaný. Jednání proběhlo dne 14. 1. 2014, odročeno na den 21. 1. 2014 za účelem vyhlášení rozsudku. Žalobce podal dne 17. 1. 2014 vyjádření ve věci. Rozsudek byl vyhlášen dne 21. 1. 2014. Žádostí z 19. 2. 2014 byla prodloužena lhůta k odeslání písemného vyhotovení rozsudku. Rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 14. 3. 2014. Žalovaný podal odvolání dne 31. 3. 2014 (soudu doručeno dne 3. 4. 2014). Dne 3. 4. 2014 podal odvolání žalobce. Usnesením z 22. 4. 2014 byl žalovaný vyzván k doplnění svého blanketního odvolání. Žalovaný odůvodnil své odvolání dne 9. 5. 2014. Referátem soudu z 6. 6. 2014 byli účastníci vyzváni k zaplacení soudních poplatků z podaných odvolání a k vyjádření se k odvolání protistrany. Dne 23. 6. a dne 7. 7. 2014 byly na účet soudu složeny soudní poplatky. Dne 29. 7. 2014 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně Krajský soud dne 28. 11. 2016 zrušil rozsudek okresního soudu (mimo zastavení řízení a mimo povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek). Spis byl okresnímu soudu vrácen dne 14. 12. 2016. Referátem z 15. 12. 2016 bylo rozhodnutí rozesláno účastníkům. Dne 20. 1. 2017 bylo s ohledem na změnu v právním zastoupení žalovaného, obeslán nový zástupce žalovaného. Dne 30. 3. 2017 bylo nařízeno jednání na den 10. 5. 2017. Dne 9. 5. 20017 požádal zástupce žalovaného o odročení jednání. Dne 9. 5. 2017 bylo k žádosti žalovaného jednání odročeno na den 24. 5. 2017. Jednání proběhlo dne 24. 5. 2017, žalobce vznesl námitku podjatosti soudkyně, odročeno na neurčito. K námitce podjatosti byli účastníci vyzváni k vyjádření se referátem soudu z 28. 6. 2017. Žalovaný se k námitce podjatosti vyjádřil dne 10. 7. 2017. Spis byl dne 13. 7. 2017 předložen krajskému soudu. Usnesením ze dne 17. 7. 2017 rozhodl krajský soud, že soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci. Dne 1. 8. 2017 byl spis vrácen okresnímu soudu. Dne 15. 8. 2017 se ve věci vyjádřil žalovaný. Dne 28. 8. 2017 vyzval soud účastníky ke sdělení, zda mezi nimi probíhají nebo budou probíhat mimosoudní jednání, zda žádají o poskytnutí časového prostoru. Dne 11. 9. 2017 požádal žalovaný o prodloužení lhůty k vyjádření. Dne 12. 9. 2017 požádal o prodloužení lhůty žalobce. Dne 19. 10. 2017 vyzval soud účastníky ke sdělení stavu mimosoudních jednání. Dne 23. 10. 2017 požádal žalobce o poskytnutí dalšího prostoru pro jednání. Dne 14. 12. 2017 soud vyzval účastníky ke sdělení stavu jednání. Dne 24. 1. 2018 soud vyzval opakovaně účastníky ke sdělení výsledku mimosoudních jednání. Dne 5. 2. 2018 podal žalovaný vyjádření ve věci. Dne 5. 3. 2018 adresoval soud účastníkům další výzvu. Dne 28. 3. 2017 sdělil žalovaný, že k dohodě dosud nedošlo. Dne 6. 4. 2018 bylo nařízeno jednání na den 30. 5. 2018. Dne 8. 5. 2018 žalobce předložil podání nazvané upřesnění tvrzení žalobce. Jednání proběhlo dne 30. 5. 2018, účastníci uvedli, že by mohl být prostor pro dohodu, jednání bylo odročeno na den 18. 7. 2018. Dne 11. 7. 2018 obdržel soud návrh žalobce na nařízení mediace. Usnesením z 12. 7. 2018 bylo účastníkům nařízeno setkání s mediátorem a na dobu 3 měsíců bylo řízení přerušeno. Jednání nařízené na den 18. 7. 2018 bylo odročeno na neurčito. Dne 30. 7. 2018 zaslal soud přípis mediátorce, na níž se účastníci shodli. Dne 3. 9. 2018 sdělila mediátorka, že se účastníci dostavili a dohodli se na dalším jednání. Dne 5. 9. 2018 vyzval soud účastníky ke sdělení, zda probíhají mimosoudní jednání. Dne 27. 9. 2018 sdělil žalovaný, že jednání probíhají. Dne 8. 10. 2018 vzal žalobce žalobu zpět. V podání byl i souhlas žalovaného. Usnesením z 25. 10. 2018 bylo řízení zastaveno. Právní moci nabylo usnesení dne 15. 11. 2018.

8. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen„ obvodní soud“) sp. zn.: zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti. Dne 14. 5. 2018 si podal žalobce žalobu o odškodnění u Městského soudu v Brně. Usnesením z 21. 5. 2019 bylo tímto soudem rozhodnuto o místní nepříslušnosti. Usnesení bylo rozesláno dne 21. 5. 2019. Žalobce si podal dne 10. 7. 2019 odvolání. Spis byl dne 4. 9. 2019 předložen Krajskému soudu v Brně. Usnesením z 10. 9. 2019 bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Usnesení bylo rozesláno na základě referátu soudu z 2. 10. 2019. Dne 14. 10. 2019 byl spis postoupen obvodnímu soudu. Téhož dne si podal žalobce dovolání. Usnesením z 21. 10. 2019 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Žalobce se ve věci vyjádřil dne 11. 11. 2019. Usnesením soudu I. stupně z 14. 11. 2020 bylo řízení o dovolání žalobce zastaveno. Dne 3. 12. 2020 bylo doručeno dovolání žalobce. Spis byl předložen Krajskému soudu v Brně dne 12. 12. 2019. Usnesením z 28. 1. 2020 bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Dne 4. 3. 2020 došlo soudu částečné zpětvzetí žaloby. Dne 5. 3. 2020 byl spis postoupen obvodnímu soudu. Usnesením obvodního soudu z 16. 4. 2020 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby. Žalobce zaplatil soudní poplatek dne 25. 5. 2020. Usnesením z 3. 6. 2020 bylo řízení částečně zastaveno a žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě. Referátem z 16. 7. 2020 bylo žádáno připojení přílohového spisu. Usnesením z 16. 7. 2020 byla žalované zaslána kvalifikovaná výzva. Dne 12. 8. 2020 byl připojen přílohový spis. Vyjádření žalované došlo dne 11. 8. 2020, jež bylo dne 24. 8. 2020 zasláno na vědomí žalobci. K výzvě soudu z téhož dne se žalobce vyjádřil dne 15. 9. 2020. Referátem z 13. 10. 2020 bylo nařízeno jednání na 30. 11. 2020. Dne 19. 10. 2020 žalobce rozšířil žalobu, jež bylo referátem z 22. 10. 2020 přeposláno žalované. Dne 25. 11. 2020 bylo doručeno další podání žalobce.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle nebo v řízení trestním.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

17. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, ). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. ).

18. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 7. 11. 2018, což bylo mezi účastníky nesporným. Mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že ve věci byl dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce naříkaného řízení), avšak sporným zůstalo, jaké zadostiučinění by se mělo žalobci dostat (zjištěno ze stanoviska žalované z 21. 2. 2020 a jejího vyjádření k žalobě z 11. 8. 2020).

19. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od podání žaloby, tj. od 24. 5. 2011 do 15. 11. 2018, kdy nabylo právní moci usnesení okresního soudu z 25. 10. 2018. Řízení tedy trvalo 7 let a 5 měsíců. Se zřetelem na nespornost skutečnosti, že naříkané řízení bylo nepřiměřené dlouhé, se soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění dále zabýval toliko kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Celkovou délku trvání řízení ve výši 7 let a 5 měsíců lze označit jako délku na hranici nepřiměřenosti, avšak nikoli jako délku zjevně nepřiměřenou, jež by odůvodňovala ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, spis. zn. přiznání základní částky zadostiučinění ve vyšší výši.

20. Význam řízení pro žalobce soud posoudil z hlediska objektivního i subjektivního. Soud s ohledem na skutečnost, že předmětem naříkaného řízení byl spor o odměnu žalobce z advokacie, jež je zdrojem jeho obživy, shledal, že se jednalo o spor obdobný sporu pracovněprávnímu a je zde dán důvod pro navýšení odškodnění. Z objektivního hlediska s tímto typem sporu je obecně Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení (pracovně právních sporů - srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47). Tento druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. ). U subjektivního kritéria významu řízení pro žalobce, jenž soud odvíjel od výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem posuzovaného řízení, soud shledal význam řízení jako běžný. Částka, jež byla předmětem sporu, nebyla natolik významná, aby jejím nezaplacením vznikly žalobci významné obtíže, jež by žalobce dostaly do existenční nejistoty či do stavu nouze, když uvedené konec konců ani sám žalobce v tomto ani v naříkaném řízení netvrdil.

21. Dále bylo zjištěno, že řízení vykazovalo s ohledem na rozsah účastníky tvrzených skutečností a z nich vyplývající potřebu dokazování vyšší míru složitosti skutkové. S vyšší mírou složitosti skutkové souvisí do jisté míry i významnější složitost procesní. Mezi účastníky naříkaného řízení nebylo postaveno na jisto, kdy a jaká smlouva o právní pomoci byla uzavřena, případně kolik jich bylo a byly-li uzavřeny platně. Předmětem nároku byla odměna žalobce za zastupování v celkem 6-ti řízeních, kdy soud se musel zabývat, kolik úkonů v jakém sporu žalobce učinil, mezi účastníky nebylo shody ani ohledně částky, jež by měla i za nesporné úkony žalobci náležet, když předmětem jednotlivých řízení byly rozdílné hodnoty. Dále se okresní soud musel zabývat, zda-li žalobce při plnění svých povinností, neporušil povinnosti vyplývající z jeho stavu či povinnosti ze smlouvy o právní pomoci (ze smluv). Okresní soud se mj. musel vypořádat též s námitkou promlčení ve vztahu k jednotlivým nárokům. V průběhu řízení žalobce také navrhoval rozšíření žaloby. Ve věci byli oba účastníci vyslýcháni, bylo zapotřebí výslechu svědků. Oba účastníci museli být téměř při každém jednání vyzýváni k doplnění tvrzení a označení důkazů ve smyslu ust. , 3 Dále též nelze odhlédnout, že účastníci si neplnili poplatkovou povinnost spolu s podáním příslušných návrhů, bylo podáno blanketní odvolání, námitka podjatosti. Složitost právní pak nebyla dle názoru soudu nikterak významná.

22. Pokud jde o chování účastníků řízení, resp. žalobce, z provedeného dokazování vyšla najevo skutečnost, že i žalobce se částečně podílel na délce naříkaného řízení. Žalobce musel být vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu, následně k zaplacení doplatku a posléze za podané odvolání, tedy neplnil si svoji poplatkovou povinnost při podání jednotlivých návrhů, ve věci podal námitku podjatosti soudkyně okresního soudu, jež nebyla shledána důvodnou, opakovaně musel být soudem vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Ve věci byla podána žádost žalobce o prodloužení lhůty k vyjádření se ve věci. Konečně pak v závěru řízení probíhala téměř po dobu roku a půl mimosoudní jednání, včetně jednání u mediátora, kdy účastníci sami soud o mimosoudních jednáních neinformovali, ve věci musely být okresním soudem opakovaně činěny dotazy. Žalobce proto sám částečně přispěl k délce řízení. Ve věci nebyla žalobcem podána žádná stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.

23. Konečně jde-li o postup samotného okresního soudu, ve věci nebyly ani žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny a zdejší soud dospěl z provedeného dokazování k závěru, že k žádným významým průtahům v řízení ani nedocházelo. Na celkovou délku řízení měla vliv především skutková složitost řízení úzce spojená s potřebou opakovaného poučování účastníků k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů a procesní aktivita účastníků samých. Výjimkou je období od července 2014 do listopadu 2016, kdy se spis nacházel u odvolacího soudu. Ikdyž nelze odhlédnout, že rozsudek okresního soudu byl částečně zrušen pro vady v řízení, vzhledem k tomu, že po zrušení rozsudku proběhlo ve věci již jen jedno jednání, na němž vznesl žalobce námitku podjatosti, čímž řízení o další 3 měsíce prodloužil, než se rozhodlo o její bezdůvodnosti a posléze už probíhala pouze mimosoudní jednání mezi účastníky, soud dospěl k závěru, že se nejedná o takovou vadu v postupu soudu, jež by odůvodnila navýšení částky odškodnění, když tímto důvodem nemůže být ani víc jak 2-leté období nečinnosti u odvolacího soudu, když již tato nečinnost je promítnuta do nesprávního úředního postupu, za nějž je žalobce odškodňován, tj. že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a pokud by soud tento průtah zohlednil, byl by žalobce odškodněn za tu samou věc dvakrát, jak vyplývá z ustálené judikatury.

24. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska. Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud ve shodě s žalovanou shledal důvody pro stavení výše základní sazby za jeden rok řízení v dolní hranici této sazby. Pokud jde o žalobcem uplatněné rozšíření žaloby z důvodu již dlouhého odškodňovacího řízení, jež by případně odůvodňovalo zvýšení základní sazby (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. ), tuto námitku neshledal soud důvodnou a proto v části rozšíření žalobcova nároku připadající za tento nárok, žalobu zamítl. Jak vyplývá z provedeného dokazování, na délku tohoto odškodňovacího řízení mělo především vliv chování samotného žalobce, jež opětovně neuhradil soudní poplatek z žaloby spolu s žalobou. Následně žalobce nezaplatil soudní poplatek z podaného dovolání, čímž muselo být dovolacího řízení zastaveno, když do tohoto rozhodnutí si podal odvolání, které však vzhledem k nezaplacení soudního poplatku za podané dovolání bylo zřejmě bezúspěšné. Dále nelze odhlédnout, že žalobce podal žalobu u místně nepříslušného soudu. I v řízení podané stížnosti na průtahy byly opakovaně shledány jako nedůvodné. Pokud se žalobce ohledně hodnocení přiměřenosti délky řízení poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, z nichž dovozuje závěr, že délku kompenzačního řízení lze považovat za nepřiměřenou, zdejší soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že jestliže dovolatel poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, z nichž dovozuje závěr, že délku kompenzačního řízení lze považovat za nepřiměřenou, nebere v úvahu, že italský právní řád obsahuje speciální úpravu (tzv.„ Pintův zákon“), podle které je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti. Ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2015, sp. zn. ). Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na rozhodnutí v této věci. Pro hodnocení přiměřenosti délky řízení je relevantní nikoli italská, ale pouze tuzemská právní úprava. Ani obecné tvrzení žalobce, že ESLP ve své judikatuře stanovil obecnou dobu (kompenzačního) řízení, která může být považována za přiměřenou, nelze přijmout, jelikož nevyplývá z žádného rozhodnutí ESLP, že by vymezil abstraktní hranici její (ne) přiměřenosti (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. cit. dílo, s .702). Se zřetelem na výše uvedené proto soud neshledal, že toto řízení, jež bylo ve vztahu k žalobci zahájeno podáním žaloby dne 9. 5. 2019 by bylo vzhledem k citovaným okolnostem případu nepřiměřeně dlouhé, aby soud z tohoto důvodu přistoupil k navýšení základní částky odškodnění. Základní částka přiměřeného zadostiučinění tak v posuzovaném případě, kdy naříkané řízení trvalo 7 let a 5 měsíců, činí 96 250 Kč. Tuto je pak třeba navýšit o 5 % za výše citovaný význam řízení pro žalobce. Současně je však na místě vzhledem ke složitosti věci základní částku snížit celkem o 30 % z důvodu skutkové a procesní složitosti. S ohledem na chování žalobce, pak soud snížil částku o dalších 10 % Celkem je tedy základní částka snížena o 35 %, tj. o 63 092 Kč. Výsledná výše přiměřeného zadostiučinění by tak činila 62 563 Kč, když mezi účastníky není sporu, že tuto částku již žalobce od žalované obdržel. Ve zbytku žalované částky žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení z částky, ohledně níž bylo řízení zastaveno, od 8. 5. 2019 do zaplacení, tj. do 27. 2. 2020. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. , která byla ke dni 8. 5. 2019 činila 9,75 %, a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 7. 11. 2018, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 7. 5. 2019, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 8. 5. 2019 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. ).

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. , když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze tří úkonů dle (podání žaloby, zpětvzetí, rozšíření návrhu). Ostatní podání žalobce neshledal soud účelnými.

27. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s  věta za středníkem , neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající , o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupkyně žalobkyně bylo rozhodnuto dle

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.