Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
15 C 249/2021-55
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 42 029 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 23 500 Kč za dobu od 19. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 18 529 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 037,38 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 082,36 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 23 500 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do 18. 2. 2020 a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 23 500 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 23 500 Kč za dobu od 19. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 18 529 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 037,38 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 082,36 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 23 500 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do 18. 2. 2020 a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 23 500 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 5. 8. 2021 ve znění jejího doplnění ze dne 14. 12. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 029 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 8. 8. 2018 k uzavření smlouvy o zápůjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 18 529 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 829 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10 436 Kč a odměny za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 264 Kč. Celkovou částku ve výši 45 529 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 759 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 10. 2019. Žalovaný na pohledávku do dnešního dne uhradil částku 3 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 20. 1. 2020.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:
Mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 8. 8. 2018 k uzavření smlouvy o zápůjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 18 529 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 829 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10 436 Kč a odměny za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 264 Kč. Celkovou částku ve výši 45 529 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 759 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 10. 2019 (zjištěno ze smlouvy o zápůjčce, ze smluvních podmínek a z tabulky umoření).
Žalovaný v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedl, že žije v nájmu a má 1 nezaopatřené dítě. Uvedl, že pracuje jako skladník v anonymizováno logistické centrum s čistým příjmem ve výši 23 707 Kč, další příjmy domácnosti činí 25 000 Kč. Dále uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 6 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný uvedl, že žije v nájmu a má 1 nezaopatřené dítě, jsou tyto odhadované měsíční výdaje domácnosti podle názoru soudu naprosto nereálné. Věřitel si údaje žalovaného neověřoval z žádných dokumentů, je tak zřejmé, že se příjmy domácnosti a reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující, když za situace, kdy původní věřitel neznal pravidelné měsíční příjmy ani výdaje žalovaného, nemohl být schopen posoudit schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky (zjištěno z karty zákazníka).
Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 14. 2. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky).
Dne 26. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 25. 2. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky).
4. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
5. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
8. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.
9. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
10. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:
14. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovaným. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 27 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 27 000 Kč a dále částku 18 529 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 829 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10 436 Kč a odměny za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 264 Kč, a to ve splátkách po dobu 60 týdnů.
15. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou
bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat
i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu,
že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Soud tedy dospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právního předchůdce žalobkyně.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o zápůjčce považuje
za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení
§ 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat
dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 27 000 Kč. Žalovaný však již na předmětnou pohledávku uhradil celkovou částku 3 500 Kč, když podle názoru soudu je nutné tyto úhrady započíst výlučně na jistinu. K zaplacení této částky byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 14. 2. 2020. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 17. 2. 2020. Dne 18. 2. 2020 tak nastala splatnost částky 27 000 Kč a od následujícího dne 19. 2. 2020 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 23 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 2. 2020. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.