Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

53 CO 385/2021-292

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Renáty Zimové a JUDr. Lady Záviškové ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce

bytem adresa

proti

žalované: osobní údaje žalované

sídlem adresa

o zaplacení částky částka

k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne datum rozhodnutí, č.j. -265

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky částka (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši částka ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako nemajetkové újmy způsobené mu porušením práva na spravedlivý proces, nároku jednotlivce na dodržení předepsané a předem dané procedury, principu legitimního očekávání, principu právní jistoty a rovnocennosti, a to za nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU), což je podle něj v rozporu s právem EU. Tvrdil, že dne datum podal žalobu na ochranu před nepřímou diskriminací podle (antidiskriminační zákon) a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků s odkazem na směrnice Rady 2000/43/ES a směrnice Rady 2000/78/ES. Soud prvního stupně jeho žádost zamítl a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze, č. j. -35, aniž by se tento soud vypořádal s povinností vyplývající z Smlouvy o Evropské unii (SEU) a Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Proti uvedenému postupu podal ústavní stížnost, Ústavní soud ji usnesením sp. zn. odmítl, přičemž odkázal na jiné své usnesení s tím, že je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel. Nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 2 spatřoval v tom, že ten nechal rozhodovat„ nesoudní osobu úředníka závislého na žalované vládě a placeného touto procesní stranou“, tento„ úředník“ navíc ignoroval přímý účinek uvedených směrnic. Městský soud v Praze byl potom podle něj povinen předložit předběžnou otázku k SDEU, což však neučinil, a nesprávného úředního postupu se dopustil i Ústavní soud, který dezinterpretoval právo EU. Podanou žalobou se žalobce domáhal kompenzace ve výši 50 % nároku vzneseného v původním řízení pod sp. zn. , o kterém vnitrostátní soudy odmítly rozhodovat. Dne datum svůj nárok uplatnil u žalované, která jej stanoviskem ze dne datum odmítla. Současně se opětovně domáhal položení předběžné otázky k SDEU.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl již rozsudkem ze dne datum, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne datum, avšak na základě žalobcem podaného dovolání byli oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu, č. j. -216.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal svá skutková zjištění (body 9. a 10.), o nichž není mezi účastníky sporu, a odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

5. Jde-li o právní posouzení věci, soud prvního stupně s odkazy na judikaturu SDEU, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyložil následující.

6. Systém odpovědnosti za porušení práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá a členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením práva EU.

7. Členské státy EU jsou povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, a to i tehdy, pokud porušení vyplývá z rozhodnutí soudu rozhodujícího v poslední instanci. K tomu je nutné splnění tří kumulativních podmínek – musí se jednat o porušení takového pravidla, jehož cílem je poskytnout práva jednotlivcům, porušení unijního práva musí být dostatečně závažné a mezi porušením pravidla a vznikem újmy musí existovat přímá příčinná souvislost. V případě druhé z uvedených podmínek (závažnost porušení) je stát odpovědný jen ve výjimečném případě, když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo. Mezi taková porušení patří i porušení povinnosti předložit předběžnou otázku k SDEU.

8. Prvostupňový soud se nejprve zabýval tím, zda Městský soud v Praze při svém rozhodování o nepředložení předběžné otázky v usnesení, č. j. -35, rozhodoval jako soud v poslední instanci, a dospěl k závěru, že v tomto případě tomu tak bylo, neboť proti jeho usnesení nebylo dovolání přípustné.

9. Nalézací soud zároveň zdůraznil, že povinnost soudu členského státu položit předběžnou otázku není bezvýjimečná a takovou povinnost nemají soudy tehdy, kdy otázka unijního práva není relevantní pro řešení daného případu, nebo se jedná o tzv. acte clair. Žalobce v tomto případě tvrdil, že došlo k porušení shora citovaných směrnic v důsledku jejich chybné transpozice do vnitrostátního právního řádu, kdy žaloby dle antidiskriminačního zákona jsou, na rozdíl od žalob na náhradu újmy proti státu, zpoplatněny. Po citaci žalobcem odkazovaných článků obou uvedených směrnic prvostupňový soud konstatoval, že zpoplatnění určitých typů žalob je otázkou čistě vnitrostátní, kterou unijní právo neřeší. Jedná se tedy o výhradně vnitrostátní procesní předpisy, u nichž není dán prostor pro výklad práva EU ze strany SDEU. Jinými slovy není zde otázka unijního práva, která by byla relevantní pro vyřešení dané věci ve smyslu čl. 267 SFEU. Právní úprava soudních poplatků totiž spadá do oblasti procesního práva, která je v kompetenci čistě členských států EU, které si tak mohou autonomně nastavit pravidla pro soudní řízení. Již z uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném řízení nebyla splněna jedna z podmínek čl. 267 SFEU pro položení předběžné otázky, a sice potřeba vyřešit otázku práva EU. Soud prvního stupně tak uzavřel, že Městský soud v Praze nepochybil, pokud nepoložil SDEU předběžnou otázku ohledně soudního poplatku za antidiskriminační žalobu. K obdobnému závěru dospěl též Ústavní soud v usnesení sp. zn. , v němž rozhodoval o obdobné věci, a v němž uzavřel, že položení předběžné otázky ohledně zpoplatnění žalob dle antidiskriminačního zákona by postrádalo jakýkoliv smysl, neboť se jedná o problematiku vnitrostátní procesní úpravy.

10. Vnitrostátní procesní předpisy se však mohou někdy dotýkat práva EU v tom smyslu, že nesmí být v rozporu s tzv. zásadou efektivity a rovnocennosti tak, že by znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala praktické uplatňování práv stanovených unijním právem.

11. Problematiku soudních poplatků, zejména z hlediska efektivity a rovnocennosti, řešil SDEU ve svém rozhodnutí C číslo, v němž mimo jiné v kontextu veřejných zakázek uzavřel, že pokud povinnost poplatku za přístup k soudu se ukládá bez rozdílu všem jednotlivcům, kteří hodlají podat žalobu, takový systém nezakládá diskriminaci. obec rovnocennosti implikuje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a s podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, a nikoliv rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel použitelných na spory různé povahy, jako jsou občanskoprávní spory na jedné straně a spory v oblasti správního práva na straně druhé nebo spory spadající do dvou různých oblastí práva. Na uvedeném závěru dle SDEU nemůže nic změnit ani to, že systém jednotných poplatků se uplatňuje odlišně na žaloby založené na právech, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva v oblasti veřejných zakázek, a na žaloby pramenící z porušení vnitrostátního práva, které mají podobný předmět. Z judikatury SDEU tak plyne, že zpoplatnění určitých druhů žalob neodporuje právu EU.

12. Nad rámec řešeného v kontextu obec právní úpravy soud prvního stupně doplnil, že uložení soudního poplatku za antidiskriminační žalobu nepředstavuje diskriminaci či bránění v ochraně práva ve smyslu uvedených směrnic, neboť se poplatková povinnost vztahuje na každého žalobce, a to bez ohledu na rasu, původ, náboženské vyznání a podobně. Na uvedeném ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že některé druhy žalob (např. na náhradu škody proti státu) nejsou, resp. nebyly v dané době zpoplatněny. Jedná se totiž o pravidla a podmínky, která jsou stejná pro všechny osoby ve stejné situaci (tj. v případě stejných typů žalob). Soudní poplatky zároveň představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona je potom zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, který zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti.

13. Soud prvního stupně takto shrnul, že nebyly podmínky pro položení předběžné otázky v řízení před Městským soudem v Praze, neboť se nejednalo o výklad či platnost práva EU, ale šlo o právo čistě vnitrostátní (procesní). Nadto i v případech, kdy by se poplatková povinnost a s tím související přístup k soudům mohla dotýkat unijního práva, tak se jedná o problematiku, která již byla řešena v judikatuře SDEU, ze které lze dovodit, že česká právní úprava soudních poplatků neodporuje právu EU, a tudíž ji lze považovat za věc objasněnou (acte clair). Z těchto důvodů se prvostupňový soud nezabýval ostatními podmínkami pro vznik případného nároku žalobce na náhradu újmy, neboť by to nemělo žádného praktického významu.

14. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením ve spojení s  a

15. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že věc byla posouzena nesprávně po právní stránce, protože předmět sporu nelze posoudit bez odpovědi SDEU na otázku aplikace zásady rovnocennosti, nesprávné implementace antidiskriminační legislativy a určení pravidel pro volbu správného komparátora. V tomto směru navrhl položení otázky SDEU. Volba komparátora byla provedena nesprávně, když podle soudu prvního stupně se poplatková povinnost v řízeních o žalobách podle antidiskriminačního zákona vztahuje na každého žalobce, čímž došlo k odchýlení se od aplikace práva EU tak, aby byla striktně respektována zásada rovnocennosti. Soud prvního stupně zásadu rovnocennosti interpretoval chybně, když vycházel z mylného výkladu pojmu„ obdobná řízení“. obec rovnocennosti implikuje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a s podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, nikoli rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel použitelných na spory různé povahy. Antidiskriminační řízení vedené žalobcem u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. bylo obdobné řízení jako řízení o nárocích podle , tudíž nemělo být zpoplatněno. Domáhal se toho, aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, nebo aby řízení bylo přerušeno a byla předložena předběžná otázka tak, jak navrhoval.

16. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle a , 5 včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v souladu s  (bez nařízení jednání) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Soud prvního stupně si pro posouzení uplatněného nároku opatřil dostatečná skutková zjištění (skutkové závěry tohoto soudu žalobce ostatně nijak nezpochybňuje) a zcela správně posoudil uplatněný nárok i po právní stránce. S podrobným odůvodněním rozsudku soudem prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje a na důvody rozsudku v plném rozsahu odkazuje, když odvolací námitky nejsou s to veškeré tyto závěry prvostupňového soudu jakkoliv zpochybnit.

19. Nalézací soud se příhodně soustředil na zodpovězení otázky, zda bylo povinností Městského soudu v Praze při rozhodování o odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků položit předběžnou otázku SDEU, přičemž v těchto souvislostech správně vycházel ze znění čl. 267 odst. 3 SFEU a rovněž správně dovodil, že potřeba takového postupu v tomto případě nenastala. I odvolací soud se ztotožňuje s tím, že v tomto případě byla otázka zpoplatnění žaloby dle antidiskriminačního zákona otázkou vnitrostátní, kterou unijní právo neřeší a že nebyl dán žádný prostor pro výklad práva EU ze strany SDEU, a že Městský soud v Praze se nedopustil žádného pochybení, které by mohlo zakládat právo na odškodnění nemajetkové újmy, pokud žalobcem formulovanou předběžnou otázku SDEU nepoložil. V této souvislosti lze poukázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. , ve kterém bylo rozhodováno o skutkově obdobné věci. Účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 SFEU je přitom posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. V řízení ve věci sp. zn. , které bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2, podal žalobce žalobu z důvodu ochrany před (nepřímou) diskriminací (na základě tzv. jiného postavení) podle (antidiskriminační zákon), ke které mělo docházet na základě ustanovení a , o výkonu trestu odnětí svobody. Podle směrnice Rady 2000/43/ES je účelem tohoto předpisu stanovit rámec pro boj s diskriminací na základě rasy nebo etnického původu; účelem směrnice Rady 2000/78/ES je podle jejího stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací v zaměstnání a povolání, a to na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Již z tohoto vymezení účelu obou směrnic je patrné, že se řízení o nároku, který byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , nikterak nedotýkají a i z tohoto důvodu je zřejmé, že Městský soud v Praze nepostupoval nesprávně, jestliže se neobrátil na SDEU se žádostí o zodpovězení předběžné otázky. S ohledem na všechny shora uvedené závěry nepovažuje odvolací soud za důvodnou ani námitku žalobce, aby byla položena předběžná otázka k SDEU k výkladu aplikace zásady rovnocennosti.

20. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle jako věcně správný včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle a za situace, kdy v této fázi řízení procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku ( až ) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.