Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
19 C 304/2021-32
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 12 345,72 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 545,72 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,5% ročně jdoucím od 12. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do
-) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 748,51 Kč,
-) úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 10 545,72 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení,
-) zákonného úroku z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 10 545,72 Kč
od 29. 1. 2021 do zaplacení,
-) částky 1 800 Kč jako smluvního poplatku
zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 595,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 545,72 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,5% ročně jdoucím od 12. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do -) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 748,51 Kč, -) úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 10 545,72 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, -) zákonného úroku z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 10 545,72 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, -) částky 1 800 Kč jako smluvního poplatku zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 595,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 21. 7. 2021 a doplněnou podáním ze dne 27. 10. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 345,72 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), na základě smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 21. 11. 2018 (dále jen„ smlouva“). Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky kontokorentního úvěru, produktové podmínky běžného účtu a platebního styku
a sazebník poplatků.Na základě smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet č. bankovní účet a poskytovat mu další bankovní služby. Žalovaný se zavázal za vedení účtu platit poplatek a udržovat na účtu dostatek peněžních prostředků, nejméně ve výši minimálního zůstatku. Dále se právní předchůdkyně zavázala žalovanému poskytnout kontokorentní úvěr Flexikredit, kterým umožnila žalovanému přečerpat peněžní prostředky na běžném účtu až do výše povoleného úvěrového limitu ve výši 7 000 Kč, který byl sjednán v Dispozicích ve smlouvě. Žalovaný se zavázal dodržet měsíční kreditní příjem a kreditní období a nepřekročit povolený limit. Žalovaný však výši úvěrového limitu překročil, proto právní předchůdkyně převedla dne 4. 11. 2019 aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu ve výši 10 545,72 Kč na nově zřízený účet č. bankovní účet. Žalovanému současně oznámila výši i počet pravidelných splátek, které měl žalovaný splácet. Žalovaný však dlužnou částku nesplatil, proto dne 9. 3. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně dluh zesplatnila. Smlouvou
o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní upomínky žalobkyně. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu ve výši 10 545,72 Kč, dále žalobkyně požaduje úhradu smluvních poplatků ve výši
1 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 748,51 Kč od 4. 11. 2019
do 9. 3. 2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 545,72Kč
od 29. 1. 2021 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 10 545,72 Kč
od 29. 1. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, avšak v době uzavření předmětné smlouvy měl bydliště v České republice, ve věci se jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě podle čl. 4 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis). Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I).
4. Ve věci bylo nařízeno první ústní jednání na den 8. 12. 2021, účastníci byli k tomu jednání řádně a včas obesláni a zároveň poučeni o následcích nedostavení se k jednání, přesto se však žalovaný bez omluvy k jednání nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila s tím, že souhlasí s jednáním a rozhodnutím ve své nepřítomnosti. Proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených listinných důkazů, a to na základě § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
5. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 21. 11. 2018 se žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě
níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému vést běžný účet a poskytovat další bankovní služby. Současně se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský kontokorentní úvěr Flexikredit povolením debetního zůstatku běžného účtu
do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období na běžném účtu. Žalovaný se zavázal nepřekročit povolený limit. Součástí smlouvy byla Dispozice ze dne 23. 4. 2019, v rámci které byly stanoveny podrobné podmínky pro čerpání Flexikreditu. Výše povoleného limitu byla stanovena na 7 000 Kč, minimální měsíční kreditní příjem byl stanoven na 50 % povoleného limitu, úroková sazba činila 21,99 % ročně. Dále v Dispozici a Sazebníku poplatků byly sjednány další poplatky (prokázáno citovanou smlouvou, Dispozicí a Sazebníkem poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 12. 2016). Žalovaný úvěr čerpal ve výši 10 545,72 Kč, ale nedodržel své závazky, když překročil sjednanou výši úvěrového limitu (prokázáno výpisem z úvěrového účtu ze dne 25. 1. 2021), proto právní předchůdkyně žalobkyně ukončila poskytování Flexikreditu, za což žalovanému účtovala poplatek ve výši 200 Kč, a vyzvala žalovaného k úhradě debetního zůstatku ve 4 splátkách
po 2 636,43 Kč, přičemž první splátka byla splatná 4. 12. 2019 (prokázáno dopisem ze dne 13. 10. 2019 a 5. 11. 2019). Žalovaný svůj dluh neuhradil, proto dne 9. 3. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně dluh ve výši 12 345,72 Kč zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě do 24. 3. 2020 (prokázáno oznámením o vyčíslení dluhu ze dne 10. 3. 2020). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, byla pohledávka za žalovaným z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni (prokázáno citovanou smlouvou o postoupení pohledávek). Žalovaný byl o postoupení pohledávky řádně vyrozuměn dopisem ze dne 2. 2. 2021 (prokázáno citovaným oznámením o postoupení pohledávky a podacím archem). Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní výzvy zaslané právním zástupcem žalobkyně (prokázáno výzvou k úhradě dluhu ze dne 23. 2. 2021 a podacím archem).
6. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost),
a to v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru
ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.
7. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného v žalobě neuvedla žádná tvrzení, ani neoznačila žádné důkazní prostředky. Proto byla soudem vyzvána k doplnění těchto tvrzení
a předložení důkazů. Žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů, které jí byly poskytnuty žalovaným při sjednávání revolvingového úvěru dne 21. 11. 2018, když žalovaný žádal o Flexikredit s úvěrovým rámcem ve výši 5 000 Kč. Dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně kontrolovala i veškeré dostupné informace o žalovaném v databázích interních i externích. Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z výše příjmů v celkové částce 40 000 Kč, kterou žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. Tyto údaje však neověřila, spokojila se s tvrzením žalovaného. Co se týče výdajů, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ, dále zjistila, že žalovaný měl v době žádosti již splácet měsíční splátku 3 531,64 Kč a 1 095 Kč. Jako důkaz předložila výpis z běžného účtu zde dne 29. 11. 2019, ze kterého se podává, že za období listopad 2019 byl konečný zůstatek na účtu žalovaného - 331,94 Kč, tedy již došlo k překročení záporného zůstatku, a výpis z úvěrového účtu ze dne 25. 1. 2021, ze kterého se podává, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 545,72 Kč. Z doplněného tvrzení a předložených důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdkyně řádné zkoumala úvěruschopnost žalovaného, jak to vyžaduje § 86 odst. 1
a § 78 odst. 1 z.s.ú., neboť soudu nepředložila dokumenty, ze kterých by byly patrné výdaje
a příjmy žalovaného (např. výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu apod.). Co se týče příjmů žalovaného, nemá soud za prokázané, na základě jakých dokumentů ověřila další příjmy domácnosti žalovaného ve výši 21 448 Kč. Co se týče výdajů žalovaného, nemá soud
za prokázané, s jakou výší právní předchůdkyně žalobkyně operovala, když jen uvádí,
že vycházela z historických dat z ČSÚ, ale již neuvádí konkrétní částku, ani období, v rámci kterého určila výši výdajů. Nelze se spokojit ani s tvrzením, že výdaje žalovaného byly pouze odhadnuty. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala příjmy žalovaného a výdaje pouze odhadla, nemohla získat skutečnou představu o majetkové stránce žalovaného. Navíc, jak je patrno z výpisů z účtu uvedených výše, žalovanému vznikl dluh již v případě revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak měla věnovat větší pozornost analýze možnosti žalovaného splácet nový úvěr, navíc pokud byl úvěrový rámec sjednán ještě vyšší (7 000 Kč).
8. Soud měl v úmyslu žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit o nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností a neoznačení potřebných důkazů, žalobkyně se však na ústní jednání nedostavila a vystavila se tak nebezpečí neúspěchu ve věci. Pokud se žalobkyně rozhodla jednání neúčastnit, dobrovolně se vystavila riziku, že nebude moci být poučena. Povinnosti tvrzení a důkazní si musí být žalobkyně vědoma zvláště za situace, je-li zastoupena advokátem. Pouze pro úplnost soud uvádí, že poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. Předestřená situace nastala i v posuzovaném případě, neboť soud o věci jednal v nepřítomnosti žalobkyně i jejího zástupce.
9. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tedy skutečnost, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splatit.
Ve věci tudíž nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a že by tak splnila podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou.
10. Jelikož však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému umožnila čerpat úvěr ve výši 10 545,72 Kč, který jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil, soud dospěl k závěru,
že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky, která nebyla právní předchůdkyni žalobkyně, potažmo žalobkyni na jistině splacena, tj. částky 10 545,72 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, a to s ohledem na nedostatečně prokázané řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jak je uvedeno výše. Co se týče zákonného úroku z prodlení z částky 10 545,72 Kč ve výši 10 % ročně od 29. 1. 2021
do zaplacení, soud žalobu zamítl s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení
ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Dle závěrů judikatury prodlení nastává až na základě doručení žaloby žalované (dne 11. 11. 2021), a ode dne následujícího lze přiznat úroky z prodlení. Žalobu lze totiž považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení
až v okamžiku jejího doručení žalovanému, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky dle § 1970
o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. jdoucím ode dne následujícího
po doručení žaloby, tj. od 12. 11. 2021, do zaplacení.
11. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru
se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky
na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště
ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl
po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí
i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
14. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
15. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem
nebo s ním jinak jedná.
16. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
17. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.
18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru
nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je
to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020
ve věci sp. zn. C -679/18, OPR- Finance s. r. o. vs. GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná
se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem
na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat
tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.
21. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný
pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle
§ 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
23. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
24. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil,
že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy
(a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho,
zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
25. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.
26. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 595,32 Kč, přičemž tato částka představuje 70,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,42 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 14,58 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle
§ 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 345,72 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.