Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 CO 274/2021-391

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců

JUDr. jméno příjmení a Mgr. jméno jméno ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce

zastoupen anonymizováno jméno příjmení, advokátem

sídlem adresa

proti

žalované: osobní údaje žalované

sídlem adresa

zastoupena anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokátkou

sídlem adresa

o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 8. 2021, č. j.  - 317

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne datum zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 47 320 Kč a na nákladech odvolacího řízení 8 776 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou zástupkyně žalované.

Odůvodnění:

<b>I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 47 320 Kč a na nákladech odvolacího řízení 8 776 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou zástupkyně žalované.</b>

1. Žalobce se žalobou u Okresního soudu v Kolíně domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala dopisem ze dne datum pro nadbytečnost v důsledku rozhodnutí o organizační změně ve smyslu . Žalobce namítal, že ve skutečnosti k provedení této organizační změny nedošlo, žalovaná hledá zaměstnance na žalobcovo pracovní místo a skutečné důvody, pro které žalovaná rozvázala pracovní poměr účastníků řízení, se liší od důvodu uvedeného ve výpovědi.

2. Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že„ rozvázání pracovního poměru účastníků řízení výpovědí, kterou dala žalovaná žalobci dopisem ze dne datum, je neplatné“ (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 44 094, 88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalovaná v březnu 2020 rozhodla s účinností od datum o sloučení oddělení projektů a vzorků, jehož vedoucím byl žalobce, s oddělením designu a rozhodla tak o zrušení jeho pracovního místa, avšak dospěl k závěru, že žalovaná„ ve skutečnosti uvedeným rozhodnutím nesledovala snížení počtu vedoucích zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, jak skutkově tvrdila, nýbrž výlučně zdánlivé vytvoření důvodu pro rozvázání pracovního poměru účastníků řízení, kterým by zakryla skutečné důvody spočívající v domnělém nebo skutečném porušování povinností žalobce vztahujících s k jím vykonávané práci, popřípadě spočívající v mimoprávních okolnostech, jako jsou jeho vztahy k jiným zaměstnancům žalované“. Podle soudu prvního stupně„ nahodilá okolnost, že následkem dalšího hospodářského vývoje již žalovaná pracovní místo žalobce neobsadila, nemá pro úsudek o skutečném důvodu rozvázání pracovního poměru účastníků řízení význam“.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. V jeho obsáhlém odůvodnění shrnula obecnou problematiku skončení pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, ocitovala bohatou judikaturu, která se touto oblastí pracovně právních vztahů zabývá, podrobně shrnula (a zopakovala) svůj náhled na vznik a vývoj celé mezi účastníky sporné situace předcházející (a následující po) předmětné výpovědi z pracovního poměru účastníků, rozebrala průběh řízení před soudem prvního stupně a jednotlivé provedené důkazy z hlediska jejich relevantnosti, věrohodnosti a správnosti skutkových a právních závěrů, které z nich soud prvního stupně vyvodil. Vytýkala soudu prvního stupně nesprávnost těchto závěrů, přičemž se znovu dovolávala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, zejména rozsudku ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , a aprobovaný závěr o nepodstatnosti pohnutek, které zaměstnavatele vedly k přijetí rozhodnutí o organizační změně ve smyslu ustanovení . Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání žalované nepřináší žádné nové skutečnosti,

s tvrzeními, které žalovaná v odvolání uvedla, se soud prvního stupně plně vypořádal, žalobce se s jeho závěry ztotožňuje a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

a následujících , , ve znění pozdějších změn (dále jen„ “) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobci byla dne datum předána z téhož dne, jíž s ním žalovaná s odvoláním na

ukončila pracovní poměr výpovědí s tím, že se žalobce na základě rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce z

datum stal jako zaměstnanec nadbytečným.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle , , ve znění účinném do 31. 5. 2020, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti (dále jen„ “).

9. Podle ustanovení , zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

10. Podle ustanovení , neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

11. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila úkon k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného úkonu skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní jednání, jímž měl být pracovní poměr skončen, bylo učiněno v zákonem stanovené formě, bylo žalobci řádně doručeno (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Zejména je pak na žalovaném, aby prokázal, že ke dni právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný

(v tomto právním jednání skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru.

12. Soud prvního stupně nepochybil v posouzení dodržení lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení , když žaloba na určení neplatnosti výpovědi byla podána před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr účastníků podle žalobou napadené výpovědi skončit. Správně posoudil i otázku dodržení formálních náležitostí výpovědi ve smyslu , neboť byla dána písemně z důvodu výslovně stanoveného v  a rovněž skutkové vymezení výpovědního důvodu, lze pokládat za dostatečné tak, aby uplatněný výpovědní důvod nebylo možno zaměnit s jiným důvodem.

13. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce podle pracovní smlouvy, ve znění jejích dodatků, u žalované v pracoval (s účinností od datum) jako„ anonymizováno 5 slov“.

Ve výpovědi je dále zcela jednoznačně uvedeno, že výpověď je dávána„ podle “ (tzn. pro nadbytečnost) a žalobce byl současně seznámen i s obsahem„ Interního zápisu příjmení jméno příjmení“ ze dne datum, z něhož vyplývá, že bylo rozhodnuto„ o sloučení dvou oddělení a to anonymizována dvě slova (manažer oddělení: anonymizováno jméno příjmení) a anonymizována dvě slova a anonymizováno (manažer oddělení: jméno příjmení)“, za účelem„ zvýšení efektivity firmy právnická osoba“ s tím, že tato dvě oddělení povede od datum„ stávající manažer oddělení anonymizováno“. Z textu výpovědi a podpisu žalobce (s datem datum) na„ Interním zápisu“ je zřejmé, že nebyl-li žalobce do té doby o přijetí nějakých organizačních změn informován, stalo se tak nejpozději současně s doručením výpovědi.

14. Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování správně za prokázané, že„ žalovaná v březnu 2020 rozhodla o snížení počtu zaměstnanců sloučením oddělení projektů a vzorků anonymizována tři slova, a to s účinností od datum“. Za poněkud nadbytečné však pokládá odvolací soud z popudu žalobce prováděné dokazování a zkoumání, kdy konkrétně takové rozhodnutí mělo být přijato, jestli to bylo na tzv. příjmení jméno příjmení dne

datum nebo šlo až o rozhodnutí jednatele datované datum, zda se dne datum vůbec příjmení jméno příjmení skutečně konal a kdo se ho účastnil.

15. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila, že rozhodnutí o organizační změně není právním úkonem (právním jednáním), a jako takové nepodléhá přezkumu soudu z hlediska své platnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. ). Uvedené však neznamená, že při zjišťování obsahu takového rozhodnutí (opatření) je možno ignorovat interpretační pravidla a postupy pro výklad volních projevů, tedy právních jednání či právních aktů; nelze přitom pochybovat, že rozhodnutí o organizační změně lze považovat (ve vztahu k zaměstnanci) za faktický úkon (akt řízení svého druhu), pro nějž však nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by musel být přijat (vydán) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by musel být zaměstnavatelem„ vyhlášen“ nebo jiným způsobem zveřejněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. ), který nejblíže podléhá interpretačním pravidlům použitelným pro právní jednání (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne

22. 10. 2009, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. ). Je tedy třeba sledovat nejenom formální jazykové vyjádření, nýbrž i smysl a účel vydaného opatření, zejména tedy není možno vytrhávat z celkového kontextu jednotlivé (byť třebas i významově ne zcela zdařilé) formulace na úkor zjištění celkového smyslu a účelu opatření, který je odvoditelný z jiných pasáží jeho textu (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 24/2013, a zde vyjádřený právní názor, že v případě zjišťovaní smyslu a účelu opatření nejde o přezkum z hlediska platnosti …, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (stejně též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn.

, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 91/2004)).

16. Při výkladu rozhodnutí o organizační změně je třeba mít stále na zřeteli, že zákon nestanoví, že by rozhodnutí o organizační změně, aby mohlo být podkladem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení

§ 52 písm. c) zák. práce, výslovně muselo zmiňovat, že jeho cílem je„ snížení počtu zaměstnanců“; okolnost, že ustanovení § 52 písm. c) zák. práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření (resp.„ rozlišuje jednotlivé důvody rozhodnutí zaměstnavatele, pro něž k nadbytečnosti dochází“), popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), ještě neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi. Pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i„ jiné organizační změny“), odůvodňuje závěr, že ustanovení

§ 52 písm. c) zák. práce obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, jímž je nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn.

). Jinak řečeno, organizační změna, která je obsahem rozhodnutí zaměstnavatele, může být„ jakákoliv“; významné je jen a pouze, že zaměstnanec se v důsledku této změny stal nadbytečným (je dána příčinná souvislost mezi faktickým dopadem změny a nadbytečností zaměstnance), a to i v situaci, kdy bezprostředně rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně snížení počtu zaměstnanců nezmiňuje

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. – všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách /www.nsoud.cz).

17. Ve smyslu uvedeného, bylo-li žalovanou přijato rozhodnutí mající dopad na existenci žalobcova pracovního místa, bylo podstatné, že bylo přijato před výpovědí danou žalobci z tohoto důvodu, a že účinnost přijaté organizační změny neměla nastat později, než v první pracovní den následující po dni skončení pracovního poměru žalobce výpovědí odůvodněnou jeho nadbytečností v důsledku této organizační změny. Naproti tomu bez významu bylo, zda bylo přijato právě na příjmení jméno příjmení dne datum nebo jiného dne, byť žalovaná žalobci spolu s výpovědí označila právě toto datum a jednání, jako okamžik rozhodnutí o organizační změně.

18. Pokud soud prvního stupně s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2018,

sp. zn. , podrobil důkladnému zkoumání to, jaký cíl žalovaná přijetím organizačního opatření sledovala, odvolací soud nesdílí jeho závěr, že žalovaná„ ve skutečnosti uvedeným rozhodnutím nesledovala snížení počtu vedoucích zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, jak skutkově tvrdila, nýbrž výlučně zdánlivé vytvoření důvodu pro rozvázání pracovního poměru účastníků řízení, kterým by zakryla skutečné důvody spočívající v domnělém nebo skutečném porušování povinností žalobce vztahujících s k jím vykonávané práce, popřípadě spočívající v mimoprávních okolnostech, jako jsou jeho vztahy k jiným zaměstnancům žalované“, a že skutečnost, že přijaté opatření (faktické snížení počtu vedoucích zaměstnanců) vedlo ke zvýšení efektivnosti práce, byla pouhou„ nahodilou okolností“ a následkem dalšího hospodářského vývoje.

19. Je chybná úvaha soudu prvního stupně, že jestliže žalovaná rozhodnutím o organizační změně pouze zakrývala skutečné důvody spočívající v domnělém nebo skutečném porušování povinností žalobce vztahujících se k jím vykonávané práci, popř. vztahy k jiným zaměstnancům, je vyloučeno, aby byla věc posouzena podobně, jako tomu bylo v rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , podle něhož je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit. Opačný názor by znamenal, že, nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další„ efektivní“ bezporuchovou činnost. Soud prvního stupně sice provedeným dokazováním (správně) zjistil, že mezi žalobcem a jeho nadřízeným anonymizováno. jméno příjmení, který žalobci vytýkal porušování pracovních povinností, nepanovaly ideální vztahy, avšak dovozování, že to byl skutečný (a jediný) důvod, proč chtěla žalovaná s žalobcem rozvázat pracovní poměr a rozhodnutí o organizační změně bylo toliko prostředkem, jak toho dosáhnout, je spekulativní. Bylo by absurdní, aby zaměstnavatel, při existenci jiného (třeba jen domnělého) důvodu, který by mohl (ale nemusel) naplňovat jiný důvod k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem (vyjma důvodů zdravotních uvedených v ustanovení a e) ), nemohl tento pracovní poměr rozvázat z důvodu podle , byly-li by jinak předpoklady pro uplatnění tohoto výpovědního důvodu splněny.

20. K účinnému naplnění výpovědního důvodu dle postačuje, že přijatá organizační změna vedoucí k nadbytečnosti zaměstnance je objektivně způsobilá vyvolat účinek, který je nejen při jejím přijetí zaměstnavatelem proklamován, ale především který předpokládá ustanovení , tedy zejména zvýšení efektivnosti práce. Sloučení dvou oddělení a v konečném důsledku ušetření mzdových prostředků na jednoho vedoucího oddělení je organizačním změnou, která má potenciál zvýšit efektivnost práce a to, zda zaměstnavatele k jejímu přijetí vedly i jiné motivy či pohnutka, není v této souvislosti podstatné.

21. Pokud tedy soud prvního stupně prováděl poměrně rozsáhlé dokazování k prokázání tvrzených motivů žalované, které ji, podle žalobce, měly vést k rozhodnutí o organizační změně a jeho nadbytečnosti, pokládá to odvolací soud za nadbytečné, neboť, ať už byly tyto motivy jakékoliv, nebylo to pro posouzení platnosti výpovědi rozhodující. Poněkud překvapující je v tomto směru zejména důraz, který nejen obě strany sporu, ale i soud, kladly na zkoumání zvukového záznamu rozhovoru mezi žalobcem a ing. jméno příjmení, jako by mělo jít o nějaký klíčový důkaz, jehož přijetí či odmítnutí soudem, by mělo mít stěžejní význam pro konečné rozhodnutí ve věci. Už ze samotného přepisu obsahu zvukového záznamu (jehož shodu se záznamem účastníci i soud prvního stupně potvrdili) je přitom zřejmé, že z něj žádný zásadní závěr pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru z uplatněného výpovědního důvodu dovodit nelze, když aktéři rozhovoru si toliko vyjasňují, v čem spočívají výhrady nadřízeného k některým počinům žalobce. Jakkoliv mohly tyto výhrady představovat pohnutku k provedení organizační změny či důvodem, proč byl ze dvou vedoucích slučovaných oddělení jako nadbytečný vybrán právě žalobce, nelze z toho vyvozovat závěry zpochybňující platnost předmětné výpovědi.

22. Protože odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že rozhodnutí o organizační změně přijaté žalovanou, které vedlo k žalobcově nadbytečnosti, naplňovalo předpoklady pro uplatnění výpovědního důvodu dle a výpověď ze dne datum daná z tohoto důvodu žalovanou žalobci (při splnění i dalších formálních náležitostí) je platná, změnil podle ustanovení napadený rozsudek a žalobu zamítl.

23. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení

, 2 a a v řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů.

24. V řízení před soudem prvního stupně náklady žalované spočívaly toliko v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny advokátky za celkem třináct úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, doplnění vyjádření k dodatečně poskytnutému důkazu ze dne datum, podání ze dne datum a ze dne datum, účast na pěti soudních jednáních, z nichž tři trvaly déle než dvě hodiny) po 2 500 Kč ( , ., , d), g) (dále jen „ “)), dále z deseti paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč ( advokátního tarifu), paušální náhrady za ztrátu času, a to dvanácti půlhodin po 100 Kč ( advokátního tarifu), cestovného zástupkyně žalované při cestě ze sídla její kanceláře v obec k soudu a zpět 3 x 138 km osobním automobilem registrační značka, s kombinovanou spotřebou motorové nafty 5,2 l /100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 4,40 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 27,20 Kč ( ,

), celkem cestovné 2 407,20 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 8 212,51 Kč ( ). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 47 320 Kč.

25. Nebyla pro neúčelnost přiznána náhrada za vyjádření ze dne datum odeslané soudu krátce před jednáním, navíc v pátek v pozdních odpoledních hodinách, za vyjádření ze dne datum„ k provedenému dokazování“ a vyjádření ze dne datum, když tyto úkony pokládá odvolací soud za nadbytečné, nijak nepřispívající ke zdárnému průběhu řízení, toliko navyšující jeho náklady.

26. V odvolacím řízení spočívaly náklady žalované v zaplaceném soudním poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč a v nákladech za právní zastoupení advokátkou. Ty sestávaly z odměny za dva úkony právní služby (odvolání, účast u jednání) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5.,

§ 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 176 Kč,

celkem 8 776 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je za podmínek ve lhůtě dvou měsíců od

jeho doručení přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím

Okresního soudu v Kolíně.