Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
11 C 289/2021-19
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 56 200 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 350 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a ve výši 9,75 % ročně z částky 14 250 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 17 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 678,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 518,49 Kč, úrok ve výši 21,27 % ročně z částky 18 227,58 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 227,58 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 10 877,58 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 16 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 881,56 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 831,41 Kč, úrok ve výši 19,38 % ročně z částky 21 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 21 000 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 6 750 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 350 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a ve výši 9,75 % ročně z částky 14 250 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 17 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 678,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 518,49 Kč, úrok ve výši 21,27 % ročně z částky 18 227,58 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 227,58 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 10 877,58 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 16 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 881,56 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 831,41 Kč, úrok ve výši 19,38 % ročně z částky 21 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 21 000 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 6 750 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 25 150 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 18 227,58 Kč a poplatků ve výši 6 922,42 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 11. 1. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 3 400 Kč s úrokovou sazbou 21,27 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 78 pravidelných týdenních splátkách po 485 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 7. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 12 650 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 21. 12. 2018, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 30 150 Kč (navýšené o částky požadované původním věřitelem, které žalobkyně neuplatňuje).
2. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 31 050 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 21 000 Kč a poplatků ve výši 10 050 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 26. 4. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo 2011, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 4 200 Kč s úrokovou sazbou 19,38 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 4 200 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 400 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 630 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 20. 6. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 6 750 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 21. 12. 2018, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 36 050 Kč (navýšené o částky požadované původním věřitelem, které žalobkyně neuplatňuje).
3. Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 9. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 11. 10. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
6. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 11. 1. 2018 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalované ze dne 11. 1. 2018. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 11. 1. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti, podle které právnická osoba poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč, úrok ve výši 3 400 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč (celkem navýšené o 17 800 Kč) v 78 týdenních splátkách po 485 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná je výdělečně činná u právnická osoba jméno, s čistou mzdou 8 897 Kč měsíčně, další příjmy ze státní podpory ve výši 18 100 Kč a příjmy z výživného ve výši 3 000 Kč. Celkové měsíční příjmy měly činit v lednu 2018 částku 29 997 Kč. Celkové měsíční výdaje měly činit v lednu 2018 částku 13 457 Kč, která sestává z částek 4 000 Kč za nájem, ostatní výdaje 3 500 Kč, vyživovací povinnost 5 500 Kč a splátky úvěrů ve výši 457 Kč. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 20 643 Kč (aritmetický rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje částku 16 540 Kč). Žalovaná žije v nájemním bytě, je svobodná a má 2 vyživovací povinnosti. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil bankovní výpisy, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a složenky (příjmy).
7. Dále soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 25. 4. 2018 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalované ze dne 25. 4. 2018. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 25. 4. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti, podle které právnická osoba poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 4 200 Kč, úrok ve výši 4 200 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 400 Kč (celkem navýšené o 16 800 Kč) v 60 týdenních splátkách po 630 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná je výdělečně činná na hlavní pracovní poměr u právnická osoba jméno, s čistou mzdou 10 212 Kč měsíčně, současně je žalovaná na mateřské/rodičovské dovolené s dalšími příjmy ze státní podpory ve výši 14 078 Kč a příjmy z výživného ve výši 1 500 Kč. Celkové měsíční příjmy měly činit v dubnu 2018 částku 25 790 Kč (v mezidobí žalobkyni klesly příjmy o 4 207 Kč). Celkové měsíční výdaje měly činit v dubnu 2018 částku 13 940 Kč, která sestává z částek 3 000 Kč za nájem (v mezidobí výdaje za bydlení klesly o 1 000 Kč), ostatní výdaje 9 000 Kč (v mezidobí ostatní výdaje vzrostly o 5 500 Kč), vyživovací povinnost 5 500 Kč zanikla a splátky úvěrů ve výši 1 940 Kč (vzrostly z důvodu další půjčky. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 11 850 Kč (v lednu 2018 použitelný příjem představoval částku 16 540 Kč). Žalovaná žije v nájemním bytě ve společné domácnosti s partnerem, je svobodná a má toliko 1 vyživovací povinnosti. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil bankovní výpisy, nájemní smlouvu a složenky (příjmy).
8. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 vč. přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 29. 11. 2019 vč. podacího lístku ze dne 13. 12. 2019, předžalobní upomínkou ze dne 22. 2. 2021 vč. podacího lístku ze dne 23. 2. 2021 soud zjistil, že dopisem ze dne 29. 11. 2019, odeslaným dne 13. 12. 2019, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 22. 2. 2021 a odeslána 23. 2. 2021.
9. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 21 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalované, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze její bankovní příjmy, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a složenky s příjmy, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, ani skutečnost, zda žalovaná by měla žít s někým ve společné domácnosti (když jednou uvedla, že žije s „ ostatní“ a podruhé uvedla partnera) a zda jsou tito výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmu, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalované. Žalovaná měla mít v péči v lednu 2018 dvě nezletilé děti, v dubnu 2018 jedno nezletilé dítě, přičemž nebylo prověřováno, jaké jsou její skutečné náklady na bydlení a další výdaje, zda je hrazeno výživné na nezl. dítě (děti) a v jaké výši. Z údajů v zákaznické kartě vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně neověřoval úvěruschopnost žalované s péčí řádného hospodáře, když v jednotlivých zákaznických kartách, které jsou od sebe v rozmezí 3 měsíců, jsou značné rozdíly jak v příjmech, tak ve výdajích žalované, kdy jako použitelný příjem u žalobkyně stanovil právní předchůdce žalobkyně v dubnu 2018 částku 11 850 Kč, kdežto v lednu 2018 použitelný příjem představoval částku 16 540 Kč. Dokazováním bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vycházel u žalované z čisté měsíční mzdy v lednu 2018 ve výši 8 897 Kč a v dubnu 2018 ve výši 10 212 Kč a blíže nespecifikovaných a neověřených dalších příjmů v lednu 2018 ve výši 21 100 Kč a v dubnu 2018 ve výši 15 578 Kč. Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalované, s odhlédnutím od neověřených ostatních příjmů, s měsíčními výdaji je nutno konstatovat, že žalovaná není schopna jakýkoliv úvěr splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou obě smlouvy o úvěru ze dne 11. 1. 2018 i ze dne 25. 4. 2018 neplatné. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
17. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 11. 1. 2018 žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 12 650 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 7 350 Kč. U smlouvy ze dne 25. 4. 2018 poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 21 000 Kč, žalovaná však vrátila částku 6 750 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit z této smlouvy částku 14 250 Kč. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení souhrnné částky 21 600 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 29. 11. 2019, který jí byl doručován 13. 12. 2019 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 18. 12. 2019 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 30. 12. 2019. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 21 600 Kč dne 31. 12. 2019 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 10 % ročně z částky 17 800 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a v žalobou požadované výši 9,75 % ročně z částky 16 800 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
18. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 21 600 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 31 600 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.