Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
42 C 344/2021-99
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 77 743,92 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 75 229,05 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 75 229,05 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 2 514,87 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 143,90 Kč za dobu od 25. 5. 2018 do 18. 1. 2019, úrokem ve výši 12,6 % ročně z částky 77 443,92 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 988,78 Kč za dobu od 25. 5. 2018 do 18. 1. 2019 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 77 443,92 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do 17. 4. 2020 a z částky 2 514,87 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 668 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 75 229,05 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 75 229,05 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 2 514,87 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 143,90 Kč za dobu od 25. 5. 2018 do 18. 1. 2019, úrokem ve výši 12,6 % ročně z částky 77 443,92 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 988,78 Kč za dobu od 25. 5. 2018 do 18. 1. 2019 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 77 443,92 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do 17. 4. 2020 a z částky 2 514,87 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 668 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou podanou domáhala po žalované zaplacení částky 77 743,92 Kč společně s kapitalizovanými úroky ve výši 4 143,90 Kč za dobu od 25. 5. 2018 do 18. 1. 2019, úrokem ve výši 12,6 % ročně z částky 77 443,92 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 988,78 Kč za dobu od 25. 5. 2018 do 18. 1. 2019 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 77 443,92 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o poskytnutí o úvěru číslo uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba a žalovanou dne 25. 5. 2018. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se banka zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 80 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 72. měsíčních splátkách ve výši 1 589 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 6. 2018. Jistina úvěru byla úročena v souladu se smlouvou úrokovou sazbou ve výši 12,60 % p.a. Banka svůj závazek splnila, žalovaná však poskytnutý úvěr nesplácela řádně a včas. Z tohoto důvodu banka využila svého práva a v souladu se smlouvou prohlásila úvěr ke dni 18. 1. 2019 za okamžitě splatný. Žalovaná tak nadále dluží na základě úvěrové smlouvy částku 77 443,92 Kč na nesplacené jistině, částku 4 143,90 Kč na smluvním úroku z dlužné jistiny ke dni splatnosti (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaná měla zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních splátkách), částku 300 Kč na smluvních poplatcích, částku 6 988,78 Kč na úroku z prodlení kapitalizovaném ke dni 25. 2. 2020, a dále úrok z prodlení a smluvní úrok. Aktivní legitimace žalobkyně je pak dána na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020 a její přílohy č. 1 – Seznamu pohledávek, která byla uzavřena mezi žalobkyní a bankou. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že banka při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem v Žádosti klienta o Expres půjčku ze dne 25. 5. 2018, žádost žalované byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Hodnocení úvěruschopnosti žalované bylo individuální; v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který klientovi přicházel na jeho běžný účet u právnická osoba; v tomto případě byl použit příjem ve výši 16 573 Kč. Žalovaná zároveň uvedla v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 20 000 Kč. Dále banka porovnávala příjem žalované a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Z interních zdrojů bylo dále zjištěno, že vůči společnosti neměla žalovaná v době podání žádosti žádné závazky, v době podání žádosti měla žalovaná jiné závazky s celkovou výší měsíčních splátek 7 110 Kč. Po takto provedeném individuálním hodnocení klienta banka žádosti žalované vyhověla.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci usnesením ze dne 4. 11. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 26. 11. 2021 osobním převzetím, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že tato s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
3. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Z listiny nazvané Smlouva o úvěru Expres půjčka ze dne 25. 5. 2018, ze Standartních informací o spotřebitelském úvěru a písemného vysvětlení některých pojmů v tomto formuláři, Základních produktových podmínek banky pro spotřebitelský splátkový úvěr účinných od 1. 8. 2017, Všeobecných produktových podmínek žalobkyně účinných od 1. 10. 2017, Sazebníku poplatků žalobkyně platného od 1. 3. 2017, jakož i vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti žalované ze dne 2. 11. 2021, má soud za prokázáno, že původní žalobkyně a žalovaná se dne 25. 5. 2018 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalované úvěr ve výši 80 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 72. měsíčních splátkách ve výši 1 589,09 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 6. 2018, s tím, že výše poslední anuitní splátky činí 1 001,13 Kč. Jistina úvěru byla úročena úrokovou sazbou ve výši 12,60 % ročně, RPSN byla sjednána na 13,33 %, celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit bance při řádném splácení, měla činit částku 113 826,52 Kč. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě produktové podmínky spotřebitelského úvěru a sazebník. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě.
4. Ze sdělení banky ze dne 2. 11. 2021 je dále prokázáno, že tato hodnotila úvěruschopnost žalované individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, banka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou v Žádosti o Expres Core ze dne 25. 5. 2018, které banka ověřovala tak, že kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, dále v insolvenčním rejstříku, databázi MVČR apod., výpočet disponibilní částky provedla tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, při výpočtu disponibilní částky bylo dále počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., a částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., jakož i výši měsíčních splátek dosavadních závazků žalované. V rámci tohoto sdělení jsou pak uvedeny i konkrétní údaje sdělené žalovanou, podle nichž měla žalovaná mít čistý příjem 16 573 Kč, měla být v pracovním poměru na dobu neurčitou, měla mít toliko jeden příjem, avšak čistý měsíční příjem domácnosti měl činit 20 000 Kč, měla bydlet v pronajatém domě/bytě, neměla mít žádnou vyživovací povinnost, žádné dosavadní závazky vůči bance, její extérní splátky mimo banku měly činit 7 110 Kč měsíčně.
5. Z listiny označené jako platební historie k úvěru číslo z výpisu z úvěrového účtu je dále prokázáno, že banka poskytla žalované dne 25. 5. 2018 částku 80 000 Kč, žalovaná bance uhradila toliko částku 4 770,95 Kč (a to dne 15. 6. 2018 částku 1 589,09 Kč, dne 16. 7. 2018 částku 1 440,55 Kč, dne 30. 7. 2018 částku 148,99 Kč, dne 15. 8. 2018 částku 1 589,09 Kč, dne 17. 9. 2018 částku 3,22 Kč a dne 20. 9. 2018 částku 0,01 Kč, kdy tyto částky banka částečně započetla na jistinu, částečně na sjednané úroky a poplatky.
6. Z listiny nazvané Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 19. 1. 2019, má soud v řízení za to, že banka prohlásila úvěr ke dni 18. 1. 2019 za okamžitě splatný pro porušování podmínek úvěrové smlouvy ze strany žalované s tím, že dlužná částka k tomuto datu činí 82 015,68 Kč.
7. Z listiny nazvané Předžalobní výzva k plnění ze dne 31. 3. 2020 a z připojeného poštovního podacího archu ze dne 3. 4. 2020, má soud za to, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 101 474,74 Kč s tím, že ji zároveň upozornila, že v opačném případě se obrátí na soud.
8. Listinou označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, je dále v řízení prokázáno, že banka k tomuto datu se dohodla s žalobkyní na postoupení předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni.
9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně byla přitom písemně vyzvána, aby splnila svoji povinnost tvrdit dostatečné skutečnosti o tom, jak právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala při uzavírání úvěrové smlouvy schopnost žalované úvěr splácet, resp. byla rovněž vyzvána, aby v tomto směru označila i jednotlivé důkazy, žalobkyně na tuto výzvu ze strany soudu reagovala podáním ze dne 2. 11. 2021, jak je citováno v bodě 1. odůvodnění rozsudku, předložila soudu výše uvedené listiny a současně uvedla, že má za to, že z těchto listin jednoznačně vyplývá, že její právní předchůdkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalované s řádnou péčí a svoji povinnost tímto bezezbytku splnila.
10. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná se dne 25. 5. 2018 dohodly na tom, že banka poskytne žalované úvěr ve výši 80 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 72. měsíčních splátkách ve výši 1 589,09 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 6. 2018, s tím, že výše poslední anuitní splátky činí 1 001,13 Kč. Jistina úvěru byla úročena úrokovou sazbou ve výši 12,60 % ročně, RPSN byla sjednána na 13,33 %, celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit bance při řádném splácení, měla činit částku 113 826,52 Kč. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala banka úvěruschopnost žalované toliko z údajů, které tato bance sdělila v žádosti o poskytnutí úvěru a dále v dostupných registrech, neměla k dispozici doklady o skutečných příjmech a výdajích žalované. Žalovaná přitom vyčerpala z dané smlouvy peněžní prostředky v celkové výši 80 000 Kč a uhradila bance toliko částku 4 770,95 Kč, splácela přitom nepravidelně, pročež ji původní žalobkyně vyzvala k tomu, aby doplatila celý úvěr.
11. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala ze sdělení žalovaného v žádosti o úvěr a z přijatého daňového přiznání o jeho příjmech, dále pak měla pátrat v dostupných registrech. Dle názoru soudu však toto její zkoumání nemůže být posouzeno jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela toliko z nijak nepodložených informací od žalované a dále z dostupných bankovních a nebankovních registrů. Z tohoto pohledu však banka v podstatě nijak neprověřovala, jaké jsou skutečné příjmové a výdajové poměry žalované a tudíž nijak neověřovala pravdivost tvrzení žalované o jejích příjmech, výdajích, o celkovém příjmu domácnosti, který měl být vyšší, než její příjem, byť na druhé straně uvedla, že domácnost má jen jediný zdroj příjmů a je svobodná, bez vyživovacích povinností. Tudíž má soud za to, že takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když žalobkyně reagovala na písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů ohledně úvěruschopnosti s tím, že na základě takto doplněných tvrzení a důkazů má za to, že banka svoji povinnost dostatečně splnila.
17. Banka přitom následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pročež žalobkyně je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když toto postoupení pohledávky bylo též řádně oznámeno žalované.
18. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované byla poskytnuta celkem částka 80 000 Kč, žalovaná však bance, resp. žalobkyni doposud vrátila toliko částku 4 770,95 Kč, s ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovanou, aby žalobkyni uhradila na takto jí poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 75 229,05 Kč (80 000 Kč - 4 770,95 Kč), když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem odeslaným žalované dne 3. 4. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 8. 4. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 17. 4. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 18. 4. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě úroku z prodlení v žalobou požadované výši 9,75 %, když ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by k prvému dni prodlení byla zákonná úroková sazba vyšší, ale v civilním řízení je soud vázán žalobou a nemůže přiznat více, než je požadováno. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
19. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 75 229,05 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 12 163,67 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 87 392,72 Kč. Tento její úspěch však představuje 72,8 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 120 039,54 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 27,6 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 45,20 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 45,20 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.
20. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 16 964,50 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 110 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 13 854,50 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 8 440 Kč jako odměnou dle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za dva žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení a sepisu žaloby po 4 220 Kč, částkou 2 110 Kč jako odměnou dle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 2 advokátního tarifu za jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci v podobě jednoduché výzvy po 2 110 Kč, částkou 900 Kč jako třemi režijními paušály po 300 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Pokud soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za podání ze dne 2. 11. 2021, učinil tak proto, že předmětná tvrzení o úvěruschopnosti měla být již součástí žaloby, avšak v ní zcela absentovala. Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 45,20 % těchto nákladů, tedy částku 7 668 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.