Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
9 C 335/2021-44
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; anonymizováno právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 9 212 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 363 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 2 849 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 8. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 748 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 363 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 2 849 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 8. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 748 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu 29. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 9 212 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 1. 8. 2021 do zaplacení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, která byla dle žaloby mezi účastníky uzavřena distančně prostřednictvím elektronických prostředků dne 12. 4. 2021. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 20 % měsíčně a poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, to vše v pravidelných měsíčních splátkách. Celkem za dobu trvání smluvního vztahu účastníků vznikla žalovanému povinnost vrátit jistinu úvěru ve výši 5 000 Kč, zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč a úrok ve výši 2 849 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr dle dohodnutého splátkového kalendáře a dostal se do prodlení se splácením delšího než 2 měsíce, proto je žalobkyně dle bodu 6.5 smlouvy oprávněna požadovat splacení celého dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy. Žalovaný však tento dluh doposud ani zčásti neuhradil a je tak od 1. 8. 2021 v prodlení. Žalobkyni dle žaloby v souvislosti s prodlením žalovaného vznikl nárok rovněž na zaplacení účelně vynaložených nákladů ve výši 363 Kč, které odpovídají nákladům na mimosoudní vymáhání dlužné částky dle příslušného ustanovení mandátní smlouvy z 29. 5. 2013 uzavřené se společností právnická osoba Celkem se tedy žalobkyně domáhala zaplacení 9 212 Kč včetně zákonného úroku prodlení z této částky za dobu od prvního dne prodlení žalovaného do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla soudem zaslána na adresu, na které je žalovaný hlášen k trvalému pobytu, přes výzvu soudu nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud tedy jeho souhlas ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal.
4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:
Mezi účastníky byla dne 12. 4. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž podkladě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho požádání peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 50 000 Kč, a to i opakovaně. Ještě dne 12. 4. 2021 poskytla žalovanému převodem ve prospěch jeho bankovního účtu č. bankovní účet uvedeného ve smlouvě peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté prostředky žalobkyni vrátí a současně za každé čerpání peněžních prostředků zaplatí poplatek ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Dále byl dle smlouvy povinen za dobu od prvního dne druhého kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém dojde k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení platit z dlužné částky úrok ve výši 20 % měsíčně s tím, že pokud dojde k zesplatnění úvěru, pak se výše úroku počínaje prvním dnem splatnosti celého dluhu až do jeho splacení měla snížit na 8 % ročně. Ve smlouvě bylo ujednáno, že jak poplatek za čerpání úvěru, tak naběhlý úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stanou součástí jistiny dluhu žalovaného. Ten byl povinen splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž minimální výše činila jednu pětinu částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč, a pokud byla částka dlužná k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, pak byla výše minimální splátky úvěru rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu trvajícího déle než 2 měsíce bylo sjednáno, že se celý dluh z předmětné smlouvy o úvěru stane bez dalšího jednorázově splatným a žalobkyně je oprávněna žádat jeho zaplacení. Smlouva zároveň obsahovala ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti s jejím případným prodlením, jejichž výše činila 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení žalovaného. Předžalobní výzvou z 18. 10. 2021 žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy a upozornila jej, jaké důsledky pro něj bude mít případné neuhrazení dluhu.
5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazovala znaky spotřebitelského úvěru dle příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů.
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
8. Podle § 580 odst. 1 věty prvé o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o revolvingovém úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť poskytla žalovanému možnost čerpat formou revolvingu peněžní prostředky a tímto způsobem žalovanému poskytla celkem 5 000 Kč.
11. Žalobkyni dle příslušných smluvních ustanovení i podle § 2395 o. z. nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 5 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit, zda lze považovat za přiměřená a souladná s dobrými mravy smluvní ujednání zakládající nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za čerpání úvěru ve výši 20 % z poskytnuté jistiny (čl. 5 smlouvy), respektive na zaplacení smluvního úroku ve výši 20 % měsíčně z poskytnuté jistiny (čl. 6 1. smlouvy).
12. Soud předně podotýká, že si je vědom toho, že smlouva o úvěru je již ze své podstaty smlouvou úplatnou, neboť ujednání o povinnosti úvěrovaného zaplatit úvěrujícímu úrok za poskytnutí úvěru je ve smyslu § 2395 o. z. nezbytnou náležitostí smlouvy o úvěru. Zároveň je však třeba vycházet z toho, že úrok, respektive úplatu za poskytnutí úvěru nelze sjednat v libovolné výši, a to obzvláště za situace, kdy v pozici úvěrovaného vystupuje spotřebitel, jako je tomu v posuzované věci. Je třeba připustit, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 ). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ). Uvedené závěry lze nepochybně využít i ve vztahu ke smlouvě o úvěru.
13. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v dubnu 2021, tj. v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, 8,51 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě přitom jen samotný sjednaný úrok činil 20 % měsíčně, což odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 240 %. Navíc byl nad rámec úroku sjednán ještě poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z poskytnuté jistiny. Žalobkyně sice argumentovala tím, že tento poplatek měl pokrýt výhradně její náklady související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o čerpání úvěru a zajištěním zdrojů peněžních prostředků, soud však toto tvrzení odmítá akceptovat, a to z níže popsaných důvodů.
14. Je nepochybné, že žalobkyni v souvislosti s poskytnutím úvěru žalovanému nějaké náklady vzniknout musely, a to ať už se jednalo o náklady administrativní, související se samotným vyřízením žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru či s přípravou smluvní dokumentace, nebo o náklady spojené se zajištěním peněžních prostředků a jejich výplatou žalovanému. Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů je však předmětem podnikání žalobkyně. Z toho plyne, že žalobkyně musí disponovat potřebným administrativním i materiálním zázemím k tomu, aby byla schopna vyřizovat jednotlivé obchodní případy, jichž řeší ročně dozajista stovky či spíše tisíce, s co možná nejnižšími provozními náklady. Rozhodně není možné akceptovat tvrzení, že výše nákladů vynaložených žalobkyní v souvislosti s vyřízením žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru by při každém čerpání peněžních prostředků odpovídala 20 % z poskytnuté částky, tj. sjednanému poplatku za čerpání úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že poplatek za čerpání úvěru v uvedené výši je standardní součástí formulářových smluv o revolvingovém úvěru žalobkyně. Pokud by tento poplatek skutečně odpovídal reálně vynaloženým nákladům žalobkyně, pak by dozajista nemohl být navázán výlučně na výši poskytnuté jistiny úvěru. Náklady žalobkyně související s vyřízením úvěru ve výši 100 000 Kč totiž zcela jistě nebudou pětkrát vyšší než náklady na vyřízení úvěru ve výši 20 000 Kč, přitom poplatek za čerpání úvěru by v prvním případě činil 20 000 Kč, ve druhém pak„ pouze“ 4 000 Kč. Z těchto důvodů má soud za to, že sjednaný poplatek za čerpání úvěru ve své podstatě plní přinejmenším zčásti funkci úplaty za poskytnutí úvěru, tedy v podstatě se jedná jen o další část smluvního úroku z úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Proto jej nelze posuzovat izolovaně od úroku ujednaného v čl. 6 smlouvy jakožto další platby, k níž se žalovaný v souvislosti s poskytnutím úvěru zavázal.
15. Soud nepominul, že v daném případě získal žalovaný peněžní prostředky bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro něj nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádal u některé banky, kde by musel absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by mohl vést i k tomu, že by mu banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Právě z těchto důvodů by byl soud ochoten akceptovat, aby byl ve smlouvě ujednán vyšší úrok (resp. úplata), než jaký by odpovídal shora uvedené úrokové sazbě obvyklé v době poskytnutí úvěru. Jestliže však si však žalobkyně nárokovala vedle poplatku za čerpání úvěru ve výši 20 % z jistiny ještě smluvní úrok, jehož výše odpovídala roční úrokové sazbě 240 %, takový postup již nelze odůvodnit ani shora popsanými hledisky a je nepochybné, že takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť převyšuje obvyklou úrokovou sazbu v době uzavření smlouvy takřka třicetkrát. Soud má za to, že za daných okolností je možné akceptovat, aby výše úplaty za poskytnutí úvěru činila 20 % z poskytnuté jistiny úvěru, což by odpovídalo sjednanému poplatku za čerpání úvěru. Z takové úplaty, jejíž výše je v porovnání s obvyklou úrokovou sazbou v době uzavření smlouvy i tak vysoce nadstandardní, by žalobkyně měla být bez problémů schopna nejen pokrýt veškeré své náklady související s uzavřenou smlouvou a poskytnutím peněz žalovanému, ale též vygenerovat dostatečný obchodní zisk z celé transakce. Zároveň lze takovou úplatu hodnotit ještě jako přiměřenou ve vztahu k výši poskytnutého úvěru a dalším okolnostem případu. Naopak ujednání o smluvní úroku ve výši 20 % z poskytnuté jistiny měsíčně soud vyhodnotil jako neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 věty prvé o. z. pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy, přičemž k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného (viz § 588 o. z.).
16. Žalobkyně se žalobou domáhala též zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením žalovaného, jejichž nárokovanou výši 121 Kč měsíčně odvozovala od příslušného ujednání mandátní smlouvy uzavřené dne 29. 5. 2013 s právnická osoba, respektive od výše v této mandátní smlouvě sjednaného poplatku, za který pro žalobkyni vymáhala pohledávky tato externí společnost. Takto vysoká měsíční sazba ani celková z tohoto titulu žalobkyní požadovaná částka (363 Kč) se soudu nejeví jako nepřiměřená a za situace, kdy žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že se dostal do prodlení se splacením svého dluhu z předmětné úvěrové smlouvy, soud neshledal důvod, proč by žalobkyni neměl svědčit nárok na úhradu shora uvedené částky.
17. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že žalovanému vznikla v souvislosti s uzavřenou smlouvou o revolvingovém úvěru povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu ve výši 5 000 Kč, zaplatit poplatek ve výši 20 % z této jistiny, tj. ve výši 1 000 Kč, a dále zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady spojené s jejím prodlením ve výši 363 Kč. Celkový dluh žalovaného vyplývající z předmětné smlouvy tak činil 6 363 Kč. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že jí žalovaný doposud na tento dluh neuhradil ničeho. Bylo přitom na žalovaném, aby v případě, že svůj dluh žalobkyni již uhradil zcela či alespoň částečně, takovou skutečnost soudu nejen tvrdil, ale zejména prokázal. Nic z toho se ovšem nestalo, žalovaný zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval. Tomu tedy nezbylo, než, pokud jde o výši úhrad žalovaného, vycházet z podané žaloby. Dospěl proto k závěru, že žalovanému zbývá k úhradě shora uvedených 6 363 Kč. V tomto rozsahu proto podané žalobě vyhověl a žalovaného zavázal též k zaplacení požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky, a to s odkazem na § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
18. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 2 849 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 9 212 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 6 363 Kč, naopak co do částky 2 849 Kč byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měl tedy procesní úspěch žalovaný. Míra úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činí 69 % ku 31 % ve prospěch žalobkyně, které podle shora citovaného zákonného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 38 % (69 – 31 = 38).
20. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 968 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 500 Kč za dva úkony právní služby učiněné ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby, po 200 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT a jeden úkon právní služby učiněný ve smyslu § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 100 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 168 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) AT). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 748 Kč (38 % z celkových nákladů ve výši 1 968 Kč), a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
21. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. stanovil na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.