Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 248/2021-53
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci
žalobce: osobní údaje žalobce
se sídlem adresa,
právně zastoupené advokátkou Mgr. jméno příjmení,
se sídlem adresa,
proti
žalované: osobní údaje žalované
trvale bytem adresa žalované,
v řízení o zaplacení 31 425,82 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba o zaplacení 31 425,82 Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení 31 425,82 Kč s příslušenstvím se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované povinnost uhradit 31 425,82 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovanou jako klientem dne 10.5.2019 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytl žalované 44 000 Kč, když předtím po důkladném zkoumání prověřil její schopnost úvěr splácet. Učinil tak na základě podkladů získaných od žalované a šetřením v registrech SOLUS a NRKI, dle dokladů o příjmech žalované a z jejích sdělení. Na základě tohoto šetření a provedení matematického modelu bylo shledáno, že úvěr je možno žalované poskytnout. Žalovaná se zavázala částku vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 109,4 % ročně ve 18 měsíčních splátkách po 4 172 Kč. Jelikož žalovaná své povinnosti ze smlouvy neplnila řádně a včas (uhradila na splátkách celkem 29 204 Kč), došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 22.3.2020 k zesplatnění dluhu jako celku. K tomuto dni činila dlužná tzv. nová jistina představující součet jistiny a přirostlých úroků 38 065,41 Kč. Dále žalobce rovněž požaduje sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to ze zmíněné částky do data vyhotovení žaloby ve výši 12 222,82 Kč. Mezi stranami byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení se splátkou delším než 15 dnů, takto žalobkyně nárokuje 1 000 Kč (smluvní pokuta byla sjednána ve výši 200 Kč za každé prodlení) a dále 998 Kč jako smluvní pokutu sjednanou za prodlení se splátkou delším než 30 dnů v jednotlivé výši 499 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaná dále uhradila celkem 20 860 Kč.
2. Při jednání soudu dne 7.1.2022 žalovaná uvedla, že dluh vznikl z důvodu její špatné finanční situace, měla více závazků, kterým již nebyla schopna dostát. Žalobce byl při jednání poučen soudem dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), že v zájmu svého úspěchu ve věci je třeba nad rámec již navržených důkazů prokázat, že se žalobce dostatečným způsobem zabýval schopností žalované splácet úvěr před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, jinak se vystavuje riziku neúspěchu ve věci. Právní zástupce žalobce k tomu uvedl, že žádnými jinými důkazy nenavrhuje. Závěrem právní zástupce žalobce navrhl žalobě vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení, žalovaná závěrem ničeho neuvedla.
3. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 10.5.2019 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 44 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit, jak je shora uvedeno. Z předsmluvního formuláře a prohlášení klienta podepsaných žalovanou stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaná obdržela zde uvedené informace o poskytovaném úvěru, a že veškeré údaje uvedené z její strany ve smlouvě jsou pravdivé.
4. Z dokladu z elektronického bankovnictví žalobce bylo zjištěno, že na bankovní účet uvedený žalovanou v úvěrové smlouvě bylo v den jejího uzavření odesláno 44 000 Kč.
5. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že tato byla v den uzavření smlouvy podepsána oběma stranami sporu. Byly zde zaznamenány údaje o poměrech žalované s tím, že její čistý měsíční příjem činí 34 500 Kč ze zaměstnání, životní minimum činí 3 410 Kč, výdaje na bydlení 2 000 Kč, výdaje na spoření 800 Kč, splátky žalobci 9 541 Kč, ostatní náklady pak 500 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je svobodná, žije ve vlastním bydlení, vyživuje jedno dítě s náklady 2 000 Kč měsíčně. Z výpisu z registru SOLUS vyplynulo, že žalovaná tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že žalovaný byla v daném případě zařazena do nejnižší kategorie označené jako I. (skóre 249), tedy jako:„ vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán“.
6. Z oznámení ze dne 14.5.2019 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalované, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalované dne 31.5.2019.
7. Z výzev k zaplacení ze dnů 22.3.2020, 17.2.2020, 19.3.2020 vyplynulo, že tyto adresoval žalobce žalované v souvislosti s upomínám s platebními povinnostmi z předmětné úvěrové smlouvy.
8. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 9.8.2021 vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce ohledně předmětného úvěru, uvedl zde kontaktní informace na žalovanou, adresu jejího zaměstnavatele a základní parametry úvěru s tím, že aktuální výše dluhu činí 19 203,41 Kč.
9. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalované a vyzvala ji k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalované před podáním žaloby odeslána.
10. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobce je v tomto registru evidován.
11. Z vyjádření znalce příjmení jméno příjmení příjmení příjmení ze dne 25.10.2018 vyplynulo, že toto činil k objednávce žalobce ohledně vztahu mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou. Znalec uzavřel, že bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena efektivní či nominální úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech shodná.
12. Dále žalobce doložil pracovní smlouvu uzavřenou žalovanou jako zaměstnankyní včetně jejího dodatku a souvisejících výplatních pásek, z nichž vyplynulo, že příjem žalované v období od února do dubna 2019 činil 34 040 Kč, 35 815 Kč a 37 707 Kč. K tomu byly dále doloženy potvrzení o platbě kdy žalovaná od zaměstnavatele v březnu a dubnu 2019 obdržela 35 815 Kč, resp. 34 040 Kč.
13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela celkem 44 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila před podáním žaloby žalobci 50 064 Kč. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalované úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS a provedl hodnocení v registru NKRI, opatřil si doklady o příjmech žalované ze mzdy. Žalobce doručil, resp. odeslal žalované shora uvedené listiny - oznámení o schválení úvěru a předžalobní výzvu.
14. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
19. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
20. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
22. Dle § 87 odst. 1 zákona o SP, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
23. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
24. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela 44 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
25. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení příjmu žalované) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo. Je pravdou, že zákon o SP v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o SP) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).
26. Žalovaná sice deklarovala a doložila obstojný příjem ve výši kolem 35 000 Kč měsíčně, když tento v obecném měřítku jistě stačí na úhradu splátek 4 172 Kč měsíčně. Žalobce se však při zkoumání úvěruschopnosti žalované zaměřil pouze na příjmovou část poměrů žalované a zcela rezignoval na shodně důležitou část výdajovou. Žalovaná pouze uvedla, že bydlí v nájemním bytě, přičemž je z pohledu obecně známých cen nájmů a služeb souvisejících s bydlením zcela nepravděpodobné, že by žalovaná za tento typ bydlení včetně služeb vynaložila pouze 2 000 Kč měsíčně. Žalobci pak ničeho nebránilo s ohledem na povahu bydlení, aby žalovaná doložila nájemní smlouvu, doklad SIPO apod. Běžné obvyklé měsíční náklady na nájemní bydlení včetně služeb běžně dosahují, samozřejmě dle lokality, velikosti bytu apod., i částek pětinásobně až šestinásobně vyšších. Jako velmi nepravděpodobné se také jeví„ ostatní výdaje“ na záliby, dopravu apod. ve výši 500 Kč měsíčně. Nelze také paušálně užívat hodnoty životního minima jako ekvivalentu všech výdajů klienta kromě bydlení, splátek a spoření. Jedná se o hodnotu minimální, nicméně je obecně známo, že drtivá většina obyvatel ČR má tyto ostatní výdaje nad rámec uvedených položek vyšší, a to samozřejmě i značně. Je pochopitelné, že poskytovatel úvěru nemůže v rámci svého zkoumání zcela obsáhnout výdaje klientů a tyto zcela a spolehlivě ověřit. Na druhou stranu minimálně výdaje spojené s bydlením, které navíc tvoří podstatnou výdajovou část majetkových poměrů, a to i ve sféře příjmů doložených žalovanou, lze ověřit velmi snadno, jak je již shora naznačeno. Pokud pak žalobce uvádí, že kromě zjevně nepřiměřených údajů sdělených klienty se musí spolehnout na jejich sdělení, tak soud je toho názoru, že již údaj o nákladech 2 000 Kč měsíčně na bydlení bez dalšího zdůvodnění zjevně nepřiměřený je, což lze považovat za notorietu. Žalobci může zcela snadno poskytnout ucelený obrázek o poměrech klienta výpis z jeho bankovního účtu, pokud jím klient disponuje. V daném případě žalobce plnil svou povinnost ze smlouvy bezhotovostně, nic mu tedy nebránilo si od žalované opatřit výpis z účtu za několik měsíců nazpět.
27. Na výše uvedené je nutno nahlížet také takovým způsobem, že žalovaná sice disponovala poměrně obstojným příjmem, nicméně dle všeho již přesto byla v době uzavření smlouvy rizikovým klientem, a o to pečlivěji si měl žalobce při uzavírání smlouvy počínat. Ještě před uzavřením předmětné smlouvy žalovaná vynaložila více než čtvrtinu příjmu na stávající splátky žalobci. Uzavřením předmětné smlouvy pak již jen splátky úvěrů žalobci přesáhly třetinu jejího příjmu, jednalo se o částku 13 713 Kč (9541 + 4 172). V kombinaci s obvyklými náklady na nájemní bydlení a související služby (elektřina, plyn, voda, teplo, internet, TV apod.), které mohou dosahovat obdobné částky jako zmíněné splátky a spolu s dalšími obvyklými náklady na živobytí včetně vyživování dítěte je pak zřejmé, že žalovaná již uzavřením předmětné smlouvy mohla pravděpodobně být na hranici svých finančních možností. Tomu konečně svědčí i velmi nízké skóre v registru NRKI, které sám žalobce zjistil.
28. Soud znovu opakuje, že si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem jeví jako nevěrohodné a klient jako riziková.
29. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobce uhradil žalované 44 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Jelikož však žalovaná uhradila žalobci více, než obdržela (50 064 Kč), nezbývá již z titulu bezdůvodného obohacení uhradit ničeho.
30. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když měla žalovaná v řízení plný úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnila.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.