Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
6 C 282/2021-67
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 28 480 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 190 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 190 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 184,48 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 16 980 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 16 980 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 790 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,43 % ročně z částky 16 980 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 190 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 190 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 184,48 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 16 980 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 16 980 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 790 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,43 % ročně z částky 16 980 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 730 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce číslo rok číslo ze dne datum, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba Na základě této smlouvy žalovaný obdržel v uvedený den částku 23 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž poplatky včetně úroku ve výši 16 790 Kč, a to pravidelnými 13 měsíčními splátkami po 2 990 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na jistině 16 980 Kč a smluvní pokutě 12 750 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena ke dni 24. 6. 2020 na žalobkyni. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 11,43 % ročně z částky 16 980 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 16 980 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, který za dobu do 20. 5. 2020 kapitalizovala částkou 3 184,48 Kč.
2. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů o výši příjmů a výdajů, které žalovaný uvedl před uzavření smlouvy, přičemž tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovaným. Poskytnuté informace byly dále zaznamenány do žádosti o úvěr žalovaného a ověřeny doklady uvedenými v části„ doklady k příjmům a výdajům“. Dále byla provedena lustrace osoby žalovaného ve veřejných registrech.
3. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 2. 2021, č. j. EPR 2141/2021 -8, bylo řízení k návrhu žalobkyně co do části uplatněné smluvní pokuty ve výši 1 250 Kč částečně zastaveno.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
5. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, byla dne datum podepsána smlouva o zápůjčce číslo rok číslo, na základě které žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy částku 23 000 Kč v hotovosti a zavázal se uhradit jistinu a dále úplatu, administrativní poplatek a úroky v celkové výši 16 790 Kč (celkové náklady spotřebitelského úvěru). Žalovaný se zavázal úvěr splatit pravidelnými 13 měsíčními splátkami po 2 990 Kč. V čl. 2 smluvních podmínek bylo dále ujednáno, že výpůjční úroková sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy a její výše činí 25,85 % ročně.
6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 22 810 Kč Poslední splátka byla uhrazena dne 24. 9. 2018.
7. Z žádosti o úvěr ze dne 22. 6. 2017 soud zjistil, že žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření jeho úvěruschopnosti, a to výplatní pásky, pracovní smlouvu a k výdajům„ smlouvy“. Žalovaný zde dále uvedl, že je zaměstnán s průměrným měsíčním čistým příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 14 783 Kč. Průměrné měsíční výdaje žalovaný uvedl ve výši 8 000 Kč na nájem a 2 500 Kč na stravování a výživné. Z výplatních pásek za měsíce leden 2017 až březen 2017 soud jistil, že žalovaný pobíral mzdu od právnická osoba anonymizováno, a anonymizováno . v lednu 2017 ve výši 14 682 Kč, únoru 2017 ve výši 15 050 Kč a březnu 2017 ve výši 15 438 Kč. V dubnu 2017 činila čistá mzda žalovaného od právnická osoba anonymizováno. částku 13 862 Kč, po provedení nepřednostní srážky ve výši 5 467 Kč. Z nájemní smlouvy ze dne 15. 3. 2017 soud zjistil výši sjednaného měsíčního nájemného 8 000 Kč za nájem bytové jednotky. Výše úhrad spojených s užíváním bytu nebyla ve smlouvě sjednána.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, přehled postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínka obsahující rovněž výzvu k úhradě pohledávky do 2. 1. 2021 byla žalovanému zaslána (předžalobní upomínka ze dne 18. 12. 2020, podací lístek z téhož dne).
9. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti právnická osoba, se sídlem adresa, PSČ obec, IČO, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, v oddílu C a vložce číslo, zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů, převedena na společnost právnická osoba, se sídlem adresa, PSČ obec a číslo, IČO, zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, v oddílu B a vložce číslo (smlouva o prodeji části závodu).
10. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen "o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
11. Podle § 2392 odst. 1 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
16. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
18. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce finanční prostředky celkem ve výši 23 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnil, když uhradil celkem částku 22 810 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 občanského zákoníku .
19. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak dle údajů uvedených v zákaznické kartě měla být informace o příjmu žalovaného ověřena prostřednictvím výplatních pásek, které žalobkyně doložila. Žalobkyně rovněž doložila dokumenty týkající se ověření výdajové stránky žalovaného na bydlení, konkrétně výši pravidelného měsíčního nájmu, nikoliv však již výši nákladů na úhradu dodávky energií a služeb spojených s nájmem bytu. Ve výplatní pásce za měsíc květen 2017 byla uvedena nepřednostní srážka ve výši 5 467 Kč, tuto informaci však právní předchůdkyně žalobkyně dále neověřovala a tudíž není možno učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala výdaje žalovaného spojené se srážkami ze mzdy a výší úhrad spojených s nájmem bytu. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
20. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
22. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
24. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 23 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
25. Jelikož žalovaný žalobkyni uhradil částku 22 810 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v částce 190 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud proto vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku obsahující lhůtu k plnění 2. 1. 2021, tedy od dne 3. 1. 2021 byl žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.
26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a 146 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zjevné, že ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.