Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
15 C 144/2021-96
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 11 765 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč za dobu od 18. 7. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 765 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 857,77 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 756,78 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
7 000 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do 17. 7. 2018 a s úrokem ve výši 28 % ročně z částky
7 000 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč za dobu od 18. 7. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 765 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 857,77 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 756,78 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do 17. 7. 2018 a s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 7 000 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhala po žalované zaplacení částky 11 765 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba a žalovanou došlo dne 3. 12. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč,
a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 145 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 379 Kč, poplatku
za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 196 Kč a odměny za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 3 570 Kč. Celkovou částku ve výši 15 145 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 253 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena
na 27. 1. 2018 a byla sjednána ve výši 218 Kč. Žalovaná na pohledávku do dnešního dne uhradila částku 1 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 na žalobkyni.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala.
3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:
Mezi společností právnická osoba a žalovanou došlo dne 3. 12. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit věřiteli dále částku 7 145 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 379 Kč, poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 196 Kč a odměny za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 3 570 Kč. Celkovou částku
ve výši 15 145 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 253 Kč, přičemž poslední splátka byla sjednána ve výši 218 Kč (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek).
Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že žije v nájmu a je rozvedená. Údaj
o počtu vyživovaných osob není z této karty zřejmý. Uvedla, že její čistá mzda činí 12 000 Kč
a její další příjmy činí 1 000 Kč. Své odhadované měsíční výdaje žalovaná označila částkou
2 000 Kč Tyto výdaje se soudu jeví jako zcela nereálné, když tyto výdaje by nemohly pokrýt
ani náklady na potraviny a základní potřeby domácnosti, natož výdaje spojené s nájmem bytu. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval pouze z pracovní smlouvy a výplatních pásek, náklady žalované se tak žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované
ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka).
Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2018, který byl žalované odeslán dne 13. 7. 2018 (zjištěno ze smlouvy
o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky).
Dne 13. 3. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 12. 3. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky).
4. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel
před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský
úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel
při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně
nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami,
nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
5. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
7. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.
8. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl
k následujícímu právnímu závěru:
13. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když
na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovanou. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky
ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč
a dále částku 7 145 Kč, a to ve splátkách po dobu 60 týdnů.
14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala,
že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy
dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět
i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně
od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu,
že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají
ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.
Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o půjčce považuje
za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení
§ 580 odst. 1 občanského zákoníku . Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat
dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 8 000 Kč. Žalovaná do dnešního dne na předmětnou pohledávku uhradila částku 1 000 Kč, která byla započtena na dlužnou jistinu. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 7 000 Kč. K zaplacení této částky byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 13. 7. 2018. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 16. 7. 2018. Dne 17. 7. 2018 tak nastala splatnost částky 7 000 Kč a od následujícího dne 18. 7. 2018 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru,
tj. částky 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 7. 2018. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní,
a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05 ). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná. Žalovaná však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnila a zjevně jí žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.