Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
15 C 246/2021-65
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 41 060 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 842 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 842 Kč za dobu od 27. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 29 218 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % z částky 11 842 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do 26. 7. 2021 a z částky 29 218 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 842 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 842 Kč za dobu od 27. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 29 218 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % z částky 11 842 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do 26. 7. 2021 a z částky 29 218 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 30. 8. 2021 ve znění jejího doplnění ze dne 3. 12. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 060 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného úvěru, který poskytla žalobkyně žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne 7. 8. 2020. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 24 900 Kč, a to bankovními převody na číslo účtu bankovní účet, jež žalovaný uvedl ve smlouvě. Dle smlouvy bylo sjednáno,
že žalovaný je povinen hradit do konce každého kalendářního měsíce minimální splátku úvěru, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Žalobkyně a žalovaný si ujednali, že žalovaný je povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tedy celkem 4 980 Kč. Mezi stranami bylo dále ujednáno, že žalovaný je povinen zaplatit z peněžních prostředků, které mu byly žalobkyní poskytnuty, úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně, a to za dobu
od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že se stane celý dluh splatným, je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15 % ročně. Celková výše úroků tvořená součtem jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisů k revolvingovému účtu činí 23 875 Kč. Dle smlouvy bylo mezi žalobkyní a žalovaným sjednáno, že v případě,
že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen dále hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Nárok na smluvní pokutu vzniká po dobu prvních 3 měsíců prodlení žalovaného. Smluvní pokuta se na konci každého kalendářního měsíce taktéž stává součástí jistiny dluhu žalovaného a součástí celkové dlužné částky je smluvní pokuta ve výši 363 Kč. Žalobkyně eviduje částečnou úhradu dluhu
ze strany žalovaného v celkové výši 13 058 Kč. Dle smlouvy se bez dalšího stává celý dluh splatným a žalobkyně je tak oprávněna požadovat splacení celé dlužné částky v případě, že bude žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než 2 měsíce. Žalovaný dlužnou částku v době splatnosti neuhradil, a je tak od 1. 4. 2021 v prodlení. Žalobkyni vznikl nárok na úhradu celkové dlužné částky ve výši 41 060 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalovanému byla zaslána výzva k úhradě dlužné částky – předžalobní upomínka, a to dne 22. 7. 2021, žalovaný ovšem dlužnou částku neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.
3. K jednání nařízenému na den 11. 1. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili, soud tedy ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Soud učinil následující skutková zjištění:
ze smlouvy o revolvingovém úvěru, z fotokopie občanského průkazu žalovaného, z výpisů z úvěru a z výpisů z účtu, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne 7. 8. 2020 peněžní prostředky v celkové výši 24 900 Kč, a to bankovními převody na číslo účtu bankovní účet, jež žalovaný uvedl ve smlouvě. Dle smlouvy bylo sjednáno, že žalovaný je povinen hradit do konce každého kalendářního měsíce minimální splátku úvěru, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Žalobkyně a žalovaný si ujednali, že žalovaný je povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tedy celkem 4 980 Kč. Mezi stranami bylo dále ujednáno, že žalovaný je povinen zaplatit z peněžních prostředků, které mu byly žalobkyní poskytnuty, úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že se stane celý dluh splatným,
je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15 % ročně. Celková výše úroků tvořená součtem jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisů k revolvingovému účtu činí 23 875 Kč. Dle smlouvy bylo mezi žalobkyní a žalovaným sjednáno, že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen dále hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Nárok na smluvní pokutu vzniká po dobu prvních 3 měsíců prodlení žalovaného. Smluvní pokuta se na konci každého kalendářního měsíce taktéž stává součástí jistiny dluhu žalovaného a součástí celkové dlužné částky je smluvní pokuta ve výši 363 Kč. Žalobkyně eviduje částečnou úhradu dluhu ze strany žalovaného v celkové výši 13 058 Kč. Dle smlouvy se bez dalšího stává celý dluh splatným a žalobkyně je tak oprávněna požadovat splacení celé dlužné částky v případě, že bude žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než 2 měsíce. Žalovaný dlužnou částku v době splatnosti neuhradil, a je tak od 1. 4. 2021 v prodlení. Žalobkyni vznikl nárok na úhradu celkové dlužné částky ve výši 41 060 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši;
z žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru, že tento žije ve vlastním domě s další osobou, má čistý příjem 30 000 Kč, náklady na obživu činí 3 000 Kč, náklady na bydlení činí 6 000 Kč a ostatní náklady činí 4 000 Kč. Věřitel si pak údaje žalovaného ověřoval pouze ze dvou výplatních pásek žalovaného, je tak zřejmé, že se dalšími příjmy domácnosti a reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující, když za situace, kdy původní věřitel neznal pravidelné měsíční výdaje žalovaného, nemohl být schopen posoudit schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky;
z výplatních lístků, že žalovaný měl u zaměstnavatele právnická osoba v dubnu 2020 čistou mzdu ve výši 30 154 Kč a v červnu 2020 měl čistou mzdu ve výši 32 116 Kč;
z předžalobní upomínky a z podacího archu, že žalovanému byla zaslána výzva k úhradě dlužné částky – předžalobní upomínka, a to dne 22. 7. 2021.
5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne 7. 8. 2020 peněžní prostředky v celkové výši 24 900 Kč, a to bankovními převody na číslo účtu bankovní účet, jež žalovaný uvedl ve smlouvě. Dle smlouvy bylo sjednáno, že žalovaný je povinen hradit do konce každého kalendářního měsíce minimální splátku úvěru, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Žalobkyně a žalovaný si ujednali, že žalovaný je povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tedy celkem 4 980 Kč. Mezi stranami bylo dále ujednáno,
že žalovaný je povinen zaplatit z peněžních prostředků, které mu byly žalobkyní poskytnuty, úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že se stane celý dluh splatným, je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15 % ročně. Celková výše úroků tvořená součtem jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisů k revolvingovému účtu činí 23 875 Kč. Dle smlouvy bylo mezi žalobkyní a žalovaným sjednáno, že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen dále hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Nárok na smluvní pokutu vzniká po dobu prvních 3 měsíců prodlení žalovaného. Smluvní pokuta se na konci každého kalendářního měsíce taktéž stává součástí jistiny dluhu žalovaného a součástí celkové dlužné částky je smluvní pokuta ve výši 363 Kč. Žalobkyně eviduje částečnou úhradu dluhu ze strany žalovaného v celkové výši 13 058 Kč. Dle smlouvy se bez dalšího stává celý dluh splatným a žalobkyně je tak oprávněna požadovat splacení celé dlužné částky v případě, že bude žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než 2 měsíce. Žalovaný dlužnou částku v době splatnosti neuhradil, a je tak od 1. 4. 2021 v prodlení. Žalobkyni vznikl nárok na úhradu celkové dlužné částky ve výši 41 060 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalovanému byla zaslána výzva k úhradě dlužné částky – předžalobní upomínka, a to dne 22. 7. 2021.
6. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje,
že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:
13. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 24 900 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit s úvěrovým poplatkem, úroky ve sjednané výši a také se smluvní pokutou. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá,
že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu,
že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Soud tedy dospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně.
14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o revolvingovém úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení
§ 580 odst. 1 občanského zákoníku . Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat
dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 24 900 Kč. Žalovaný však již na předmětnou pohledávku uhradil celkovou částku 13 058 Kč, když podle názoru soudu je nutné tyto úhrady započíst výlučně na jistinu. K zaplacení této částky byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 22. 7. 2021. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 25. 7. 2021. Dne 26. 7. 2021 tak nastala splatnost částky 24 900 Kč a od následujícího dne 27. 7. 2021 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 11 842 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 7. 2021. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením
§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05 ). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.