Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 91/2021-118

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 10.096,82 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7.795 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 7.795 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 3.227,21 Kč s úrokem 24,9 % p. a. z částky 8.790,55 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 10.096,82 Kč od 3. 7. 2020 do 20. 7. 2020 a 8,25 % p. a. z částky 2.301,82 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 681 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7.795 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 7.795 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 3.227,21 Kč s úrokem 24,9 % p. a. z částky 8.790,55 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 10.096,82 Kč od 3. 7. 2020 do 20. 7. 2020 a 8,25 % p. a. z částky 2.301,82 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 681 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 3. 6. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10.096,82 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 16,37 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 909,02 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 10.096,82 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % a s úrokem 24,9 % ročně z částky 8.790,55 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba uzavřel se žalovaným dne datum smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet bance úvěr s úrokem ve výši 24,90% p. a. v 31 pravidelných měsíčních splátkách po 441 Kč. První splátka byla splatná dne 20. 8. 2019. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, banka jej s účinností ke dni 2. 7. 2020 zesplatnila a bance vzniklo oprávnění požadovat po žalovaném okamžité splacení veškerých závazků ze smlouvy vč. smluvní pokuty. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 3. 7. 2020 a současně byl vyzván k zaplacení zůstatku úvěru a upozorněn na možnost vymáhání dané pohledávky. Dne 23. 3. 2021 byla pohledávka na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi bankou a žalobkyní dne datum postoupena žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 11.022,21 Kč. Ode dne postoupení pohledávky nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši 8.790,55 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení z jistiny úvěru do 2. 7. 2020 ve výši 16,37 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru z jistiny úvěru do 2. 7. 2020 ve výši 909,02 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1.306,27 Kč, smluvního úroku 24,90 % p. a. z jistiny úvěru ve výši 8.790,55 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v zákonné výši 8,25 % p. a. z částky ve výši 10.096,82 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění odeslanou doporučeně dne 13. 5. 2021.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle Soud pak podle , příp. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti ( ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne datum (návrh na uzavření smlouvy ze dne datum byl téhož dne akceptován) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku v 31 měsíčních splátkách po 441 Kč s úrokem 24.90 p. a., počínaje dnem 20. 8. 2019. Podle výpisu z účtu z července 2019 došlo k čerpání zápůjčky dne datum.

5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle , (dále jen„ o. z.“) a dále podle , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 19. 8. 2021, k němuž byl připojen doklad ve formě karty klienta (č. l. 95 spisu), interního kreditního reportu, dotazu v evidenci Solus a protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. V kartě klienta byly uvedeny mj. některé údaje o žalovaném, zejm. že je ženatý, bydlí ve vlastním domě, má tři vyživovací povinnosti, z pracovního poměru dosahuje příjmů 20.000 Kč a jeho výdaje činí na splátky úvěrů 5.000 Kč a na živobytí 5.000 Kč. Splátkové zatížení z úvěrových registrů bylo stanoveno částkou 8.308 Kč. V kreditním reportu byly vykázány závazky žalovaného na úvěry s výší jistiny a úroků 2.874.082 Kč, kontokorentní úvěr s rámcem 5.000 Kč a kreditní karty s úvěrovým rámcem 363.000 Kč a zbývající částkou (jistina a úroky) ve výši 597.866 Kč (č. l. 88 spisu). Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení prakticky nenabídla.

8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že předchůdce žalobkyně se spokojil jen s neúplnými údaji, kdy nebyly zjišťovány a ověřovány celkové poměry domácnosti žalovaného, které jistě mají významný vliv na schopnost splácení úvěru (byť uvedl, že je ženatý a má vyživovací povinnosti). Dále je třeba konstatovat, že doložené dokumenty jsou jednostrannými doklady banky neverifikované žalovaným, a k takto evidovaným údajům ani nebyly v průběhu řízení předloženy žádné doklady k jejich ověření (např. pracovní smlouva, výplatní pásky, doklady o výdajích na bydlení apod.). Rizikovým faktorem zde přitom bylo poměrně vysoké zadlužení žalovaného ve formě jiných úvěrů.

9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

12. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalované („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. ).

13. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).

14. V posuzované věci soud dovodil (viz výše), že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), když nebyl zjišťovány všechny potřebné informace a údaje poskytnuté žalovaným nebyly podle obsahu spisu ověřovány příslušnými doklady. Na tomto základě proto soud uzavírá, že předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytl.

15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

16. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).

17. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně a doložených výpisů z účtu, kdy žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil pouze částku 2.205 Kč (5 x 441 Kč v období srpen až prosinec 2019). Vzhledem k tomu, že úvěr byl žalovanému poskytnut ve výši 10.000 Kč, činí ke dni rozhodnutí soudu neuhrazený zůstatek jistiny úvěru částku 7.795 Kč. Soud proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.

18. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené ve výzvě ze dne 2. 7. 2020 odeslané podle podacího archu žalovanému dne 3. 7. 2020 a doručené za použití § 573 o. z. dne 9. 7. 2020. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do 20. 7. 2020. Ode dne následujícího se pak žalovaný dostala do prodlení. Dlužno dodat, že žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle zákona o spotřebitelském úvěru. Výše úroku z prodlení vyplývá z

19. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.

20. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta ( ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.

21. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena kromě smlouvy o postoupení pohledávek oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne datum adresovaným žalovanému a podacím archem ze dne datum. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , za situace, kdy žalobkyně byla ve věci úspěšnější (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě co do částky 8.685,72 Kč a zamítnuta byla v částce 6.478,42 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 14,56 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 4.678,40 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10.096,82 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1.540 Kč za jeden úkon uvedený v  a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (odměna za další úkon ve formě doplnění žaloby přiznána nebyla, neboť byly uvedeny skutečnosti, které měly a mohly být uvedeny již v žalobě) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3.040 Kč ve výši 638,40 Kč. Z toho bylo přiznáno 14,56 %, tj. částka 681 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.