Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 C 237/2021-41

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o 6 880 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 440 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 440 Kč za dobu od 12. 1. 2020 do zaplacení, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 440 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 361,31 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 035,66 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 298,4 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 11. 1. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 858,40 za dobu od 12. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem 23,72 % ročně z částky 5 298,4 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 440 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 440 Kč za dobu od 12. 1. 2020 do zaplacení, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 440 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 361,31 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 035,66 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 298,4 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 11. 1. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 858,40 za dobu od 12. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem 23,72 % ročně z částky 5 298,4 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 6 880 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností x právnická osoba a žalovaným došlo dne 27. 8. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce

číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 4 440 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 840 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou částku ve výši 6 880 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena

na 6. 10. 2016. Žalovaný do dnešního dne na předmětnou pohledávku uhradil celkovou částku 3 560 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy

o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.

3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání ( ), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

Mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 27. 8. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit věřiteli částku 4 440 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 840 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměny

za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou částku ve výši 10 440 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč (smlouva o zápůjčce, smluvní podmínky).

Žalovaný v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedl, že žije v nájmu a pracuje na částečný pracovní poměr s příjmy 12 300 Kč. Své výdaje na bydlení žalovaný vymezil částkou 4 500 Kč, další výdaje označil částkou 4 000 Kč a výdaje na telefon částkou 200 Kč. Věřitel si pak údaje žalovaného ověřoval pouze z občanského průkazu, z pracovní smlouvy, z výplatních pásek, z nájemní smlouvy a z dokladu SIPO. Je tak zřejmé, že i věřitel ověřil pouze příjmy žalovaného

a jeho výdaje na bydlení, dalšími reálnými výdaji žalovaného se však žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (karta zákazníka).

Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalovanému odeslán dne 7. 1. 2020 (smlouva

o postoupení pohledávek a její příloha, oznámení o postoupení pohledávky, dodejka).

Dne 4. 9. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 3. 9. 2020 (předžalobní výzva, dodejka).

5. Podle ust. , 2 , o spotřebitelském úvěru poskytovatel

před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský

úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel

při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně

nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami,

nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle ust. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel

je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle ustanovení přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle ustanovení při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

9. Podle ustanovení může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Podle ust. , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ust. , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ust. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo

na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl

k následujícímu právnímu závěru:

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když

na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešla pohledávka

za žalovaným. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně

a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o půjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit věřiteli poskytnutou jistinu

ve výši 6 000 Kč a dále částku 4 440 Kč, a to ve splátkách po dobu 58 týdnů.

15. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala,

že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy

dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět

i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně

od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě Soudní dvůr v něm vyložil, že a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu,

že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají

ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.

Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,

že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o půjčce považuje

za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení

. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat

dle ustanovení z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 6 000 Kč. Žalovaný však již původnímu věřiteli uhradil celkovou částku 3 560 Kč, kterou je podle názoru soudu na místě v celém rozsahu započíst na poskytnutou jistinu. Aktuální dlužná jistina tak činí 2 440 Kč. K zaplacení této částky byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 7. 1. 2020. V souladu s ust. má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 10. 1. 2020. Dne 11. 1. 2020 tak nastala splatnost částky 2 440 Kč a od následujícího dne 12. 1. 2020 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 2 440 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 1. 2020. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením věta před středníkem

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ustanovení , když účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný byl ve věci plně úspěšným účastníkem, když žaloba žalobkyně byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaný by tak měl právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů soudního řízení. Žalovaný však byl v řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud rozhodl tak, jak je uvedeno

ve výroku II. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může

se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.