Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 86/2021-134
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 125.841,11 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 102.649,84 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 102.649,84 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 26.527,99 Kč s úrokem 10,9 % p. a. z částky 125.628,11 Kč od 23. 3. 2021 do 16. 4. 2021 a úrokem 8,25 % p. a. z částky 125.628,11 Kč od datum do zaplacení a s úrokem 8,25 % p. a. z částky 22.978,27 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 3.483 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 102.649,84 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 102.649,84 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 26.527,99 Kč s úrokem 10,9 % p. a. z částky 125.628,11 Kč od 23. 3. 2021 do 16. 4. 2021 a úrokem 8,25 % p. a. z částky 125.628,11 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem 8,25 % p. a. z částky 22.978,27 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 3.483 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 7. 5. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 125.628,11 Kč, s úrokem 10,9 % ročně z pohledávky 125.628,11 Kč od 23. 3. 2021 do 16. 4. 2021, úrokem 8,25 % ročně z pohledávky 125.628,11 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, úrokem 8,25 % ročně z pohledávky 125.628,11 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.336,72 Kč od 16. 12. 2020 do 22. 3. 2021. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne datum rámcovou smlouvu číslo na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. bankovní účet. Dne datum uzavřel žalovaný s žalobkyní dodatek č. 5 k rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal o úvěr ve výši 145.000 Kč. Úvěr č. anonymizováno mu byl schválen a dne datum vyplacen na běžný účet. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jako spotřebitele na základě informací od žalovaného a z příslušných databází. Žalovaný se zavázal měsíčně hradit pravidelnou splátku úvěru v celkové výši 6.091 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku 10,9 % p. a., jehož výše byla sjednaná smlouvou o úvěru. Předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 16. 10. 2021. Žalovaný si však před první splátkou úvěru změnil výši splátky na 2.275 Kč dodatkem číslo k rámcové smlouvě. Splátky od 16. 7. 2019 do 16. 12. 2020 byly splaceny, na splátku dne 16. 1. 2021 bylo ze strany žalovaného zaplaceno pouze 45,06 Kč a 1.355,10 Kč. Následně již žalobkyně neeviduje žádnou další platbu. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovaným přistoupila žalobkyně v souladu s ujednáním smlouvy k ukončení smlouvy a zesplatnění úvěru dne 23. 3. 2021. Ke dni zesplatnění byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou ve výši 125.628,11 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru kapitalizovaný ve výši 3.336,72 Kč (za období od 16. 12. 2020 do 22. 3. 2021). O zesplatnění úvěru informovala žalobkyně žalovaného mj. prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 23. 3. 2021. Zesplatněním se stal závazek splatným v plné výši spolu s příslušenstvím ke dni 23. 3. 2021. Žalobkyně se dále domáhá zaplacení smluvního úroku 10,9 % ročně z částky 125.628,11 Kč od 23. 3. 2021 do 16. 4. 2021, zákonného úroku z prodlení z částky 125.628,11 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení a smluvního úroku 8,25 % ročně z částky 125.628,11 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení (v souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru). Nakonec jsou požadovány náklady účelně vynaloženým žalobkyní na vymáhání dluhu po žalovaném podle podmínek pro používání úvěru v souvislosti s upomínáním žalovaného. Z důvodu neplnění závazku byly žalovanému tyto náklady v paušální výši 300 Kč naúčtovány dne 1. 3. 2021. Částka byla ponížena o příchozí platbu ve výši 87 Kč ze dne 1. 3. 2021.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4 , příp. § 50 o. s. ř. o. s. ř. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Z rámcové smlouvy číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum bylo zjištěno, že jejím předmětem je poskytování bankovních služeb včetně platebních. Žalovanému byl mj. zřízen běžný účet a rovněž poskytnut neúčelový nezajištěný úvěr v částce 100.000 Kč s úrokovou sazbou 11,90 % p. a. a výší pravidelné měsíční splátky 7.202 Kč. Z dodatku číslo k rámcové smlouvě ze dne datum pak soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut neúčelový nezajištěný úvěr v částce 145.000 Kč (č. úvěru anonymizováno) s dobou trvání 29 měsíců, základní úrokovou sazbou 10,90 % p. a. (bonusová úroková sazba 9,90 % p. a.) a výší pravidelné splátky 6.091 Kč. Dodatkem číslo ze dne datum byla mezi účastníky dohodnuta nová délka úvěru 96 měsíců, resp. 92 měsíců s bonusem, a výše splátek 2.275 Kč. Čerpání úvěru žalovaným ve výši 145.000 Kč na účet žalovaného bylo doloženo výpisem z běžného účtu za období dne 10. 6. 2019. Z přehledu plateb pak bylo zjištěno, že žalovaný hradil splátky úvěru v období od 16. 7. 2019 do 16. 1. 2021 a takto uhradil celkem 42.350,16 Kč.
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne datum s přílohami. Žalobkyně takto doplnila, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla žalobkyně na základě informací, které jí žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr. Žalobkyně dne datum a datum ověřila pracovní poměr žalovaného telefonátem do jeho zaměstnání a žalovaný předložil pracovní smlouvu, kterou prokázal výši svého hlavního příjmu ve výši 20 000 Kč. Dále žalobkyně posuzuje informace z interních a externích databází (úvěrová zprávu z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací a dále informace z některých společností patřících do skupiny anonymizováno) a nahlíží do insolvenčního rejstříku. Pokud jde o výdaje žalovaného (výdaje na živobytí, nájemné, případně ostatní) žalobkyně je na základě statistických modelů stanovila částkou 3.140 Kč. Na běžných účtech žalovaného nebyly v době sjednávání předmětných úvěrů evidovány žádné exekuční příkazy, ani transakce spojené s hazardem nebo s jinou rizikovou činností. Žalovaný dále v žádostech o úvěry uvedl, že má splátky jiných úvěrů s měsíční splátkou ve výši 5.068 Kč Tyto informace si žalobkyně ověřovala z úvěrové zprávy ze dne datum. Na tomto základě byl vyčíslen rozdíl mezi příjmy a nutnými výdaji žalovaného před poskytnutím úvěru 11.172 Kč a rozdíl mezi příjmy a nutnými výdaji domácnosti 29.342 Kč (v podrobnostech k výpočtu soud odkazuje na podání žalobkyně)
8. Z žalobkyní předložených listinných důkazů k tomu soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracovala s údaji o žalovaném, že je svobodný, bydlí v nájmu od 1. 5. 2018, je zaměstnán od 1. 5. 2019 na dobu určitou do 1. 4. 2020 s příjmy 20.000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti činí 30.000 Kč, vlastní výdaje žalovaného na splátky činí 5.068 Kč (podle úvěrové zprávy se jednalo o úvěr v částce 100.000 Kč poskytnutý v lednu 2019), výdaje domácnosti na bydlení činí 2.000 Kč, na splátky 7.000 Kč a ostatní výdaje 2.000 Kč a (vše viz doklad označený jako Aplikační data). K ověření příjmů žalovaného byl doložen mzdový výměr ze dne 1. 5. 2019, podle něhož byla žalovanému v pozici anonymizována dvě slova přiznána měsíční mzda 24.000 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
9. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za nedostatečný a neprůkazný. Předně nebylo doloženo, z jakých zdrojů žalobkyně uvedené informace čerpala, zda od žalovaného či jiným způsobem. Z listinných důkazů, které měl soud k dispozici, je pak zřejmé jen tolik, že žalobkyně se, pokud jde o příjmy žalovaného, spokojila se mzdovým výměrem, který však nevypovídá nic o skutečně dosahovaných příjmech žalovaného v rozhodné době před uzavřením úvěrové smlouvy, jež mohou být závislé na dalších faktorech (skutečně odpracovaná doba apod.). Výdaje žalovaného (např. na bydlení) pak podle obsahu spisu nebyly ověřovány vůbec a žalobkyně použila jen jakýsi statistický model, který však v konkrétním případě nemusí odpovídat realitě. Ověření příjmové a výdajové stránky celé domácnosti žalovaného (pokud byla zohledňována) rovněž nebylo v průběhu řízení jakkoliv doloženo. Přitom pravidelné příjmy a výdaje dlužníka a jeho domácnosti, jakož i ostatní poměry (např. počet členů domácnosti, počet nezaopatřených dětí apod.) podstatně ovlivňují celkovou platební bilanci dlužníka. Z obsahu spisu se však takové komplexní údaje nepodávají a při absenci jiných důkazů (vč. výstupů z bankovních registrů nebo jiných databází) soud neměl možnost zjistit, zda žalobkyní uváděné údaje o poměrech žalovaného (v jednostranně zpracovaných podkladech ve formě úvěrové zprávy a aplikačních dat) jsou správné, resp. zda žalobkyně tyto údaje ověřovala či nikoliv.
10. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
11. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
13. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalovaného („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
14. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).
15. V posuzované věci však soud dovodil (viz výše), že žalobkyně v postavení věřitele nedostála řádně povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), když nebyly zjišťovány všechny potřebné informace a údaje poskytnuté žalovaným nebyly podle obsahu spisu ověřovány příslušnými doklady. Na tomto základě proto soud uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytla.
16. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
17. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).
18. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel ze zjištění, že žalovanému byl poskytnut (a žalovaným řádně čerpán) úvěr ve výši 145.000 Kč, dosud však žalovaný z titulu smlouvy uhradil pouze částku 42.350,16 Kč (kterou nelze s ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy započíst na jiná plnění, než na jistinu úvěru). Ke dni rozhodnutí soudu tak neuhrazený zůstatek jistiny úvěru činí částku 102.649,84 Kč. V tomto rozsahu soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
19. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené ve výzvě ze dne 23. 3. 2021 odeslané žalovanému podle podacího archu dne 24. 3. 2021, v níž byla stanovena lhůta k zaplacení do 1. 4. 2021 (§ 1958 odst. 2 o. z.). Ode dne následujícího se pak žalovaný dostal do prodlení. Dlužno dodat, že žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
20. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.
21. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
22. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, a to v rozsahu 75,26 % (vyhověno bylo žalobě v částce celkem 108.635,87 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 35.705,96 Kč; přitom příslušenství bylo kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 50,52 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 6.893 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6.293 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. , dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (za úkon spočívající v doplnění žaloby soud náhradu nepřiznal, neboť byly doplněny skutečnosti, které mohly a měly být uvedeny již v návrhu). Z toho soud přiznal 50,52 %, tedy částku 3.483 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.