Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

116 C 13/2021-48

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 18 715 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Řízení o zaplacení úroku ve výši 27,5 % ročně jdoucího z částky 20 862,93 Kč od 23. 8. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 20 495,21 Kč od 1. 2. 2020 do 14. 2. 2020, z částky 19 292,21 Kč od 15. 2. 2020 do 20. 3. 2020, z částky 18 089,21 Kč od 21. 3. 2020 do 16. 4. 2020, z částky 16 886,21 Kč od 17. 4. 2020 do 15. 5. 2020, z částky 15 683,21 Kč od 16. 5. 2020 do 29. 6. 2020, z částky 14 480,21 Kč od 30. 6. 2020 do 14. 8. 2020, z částky 15 277,21 Kč od 15. 8. 2020 do 16. 9. 2020, z částky 12 074,21 Kč od 17. 9. 2020 do 29. 9. 2020, z částky 10 871,21 Kč od 30. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 9 668,21 Kč od 17. 10. 2020 do 16. 11. 2020, z částky 8 465,21 Kč od 17. 11. 2020 do 16. 12. 2020 a z částky 7 262,21 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení se zastavuje.

II. Žaloba o zaplacení částky 9 260 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 26 102 Kč od 23. 8. 2019 do 15. 11. 2019, z částky 20 899 Kč od 16. 1. 2019 do 15. 12. 2019, z částky 23 696 Kč od 17. 12. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 22 493 Kč od 1. 2. 2020 do 14. 2. 2020, z částky 21 290 Kč od 15. 2. 2020 do 20. 3. 2020, z částky 20 087 Kč od 21. 3. 2020 do 16. 4. 2020, z částky 18 884 Kč od 17. 4. 2020 do 15. 5. 2020, z částky 17 681 Kč od 16. 5. 2020 do 29. 6. 2020, z částky 16 478 Kč od 30. 6. 2020 do 14. 8. 2020, z částky 15 275 Kč od 15. 8. 2020 do 16. 9. 2020, z částky 14 072 Kč od 17. 9. 2020 do 29. 9. 2020, z částky 12 869 Kč od 30. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 11 666 Kč od 17. 10. 2020 do 16. 11. 2020, z částky 10 463 Kč od 17. 11. 2020 do 16. 12. 2006 20 a z částky 9 260 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení, dále žaloba o zaplacení částky 9 455,18 Kč a dále žaloba o zaplacení úroku ve výši 35 % ročně jdoucího z částky 20 862,93 Kč od 23. 8. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 20 495,21 Kč od 1. 2. 2020 do 14. 2. 2020, z částky 19 292,21 Kč od 15. 2. 2020 do 20. 3. 2020, z částky 18 089,21 Kč od 21. 3. 2020 do 16. 4. 2020, z částky 16 886,21 Kč od 17. 4. 2020 do 15. 5. 2020, z částky 15 683,21 Kč od 16. 5. 2020 do 29. 6. 2020, z částky 14 480,21 Kč od 30. 6. 2020 do 14. 8. 2020, z částky 13 277,21 Kč od 15. 8. 2020 do 16. 9. 2020, z částky 12 074,21 Kč od 17. 9. 2020 do 29. 9. 2020, z částky 10 871,21 Kč od 30. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 9 668,21 Kč od 17. 10. 2002 do 16. 11. 2020, z částky 8 465,21 Kč od 17. 11. 2020 do 16. 12. 2020 a z částky 7 262,21 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Řízení o zaplacení úroku ve výši 27,5 % ročně jdoucího z částky 20 862,93 Kč od 23. 8. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 20 495,21 Kč od 1. 2. 2020 do 14. 2. 2020, z částky 19 292,21 Kč od 15. 2. 2020 do 20. 3. 2020, z částky 18 089,21 Kč od 21. 3. 2020 do 16. 4. 2020, z částky 16 886,21 Kč od 17. 4. 2020 do 15. 5. 2020, z částky 15 683,21 Kč od 16. 5. 2020 do 29. 6. 2020, z částky 14 480,21 Kč od 30. 6. 2020 do 14. 8. 2020, z částky 15 277,21 Kč od 15. 8. 2020 do 16. 9. 2020, z částky 12 074,21 Kč od 17. 9. 2020 do 29. 9. 2020, z částky 10 871,21 Kč od 30. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 9 668,21 Kč od 17. 10. 2020 do 16. 11. 2020, z částky 8 465,21 Kč od 17. 11. 2020 do 16. 12. 2020 a z částky 7 262,21 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení se zastavuje. II. Žaloba o zaplacení částky 9 260 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 26 102 Kč od 23. 8. 2019 do 15. 11. 2019, z částky 20 899 Kč od 16. 1. 2019 do 15. 12. 2019, z částky 23 696 Kč od 17. 12. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 22 493 Kč od 1. 2. 2020 do 14. 2. 2020, z částky 21 290 Kč od 15. 2. 2020 do 20. 3. 2020, z částky 20 087 Kč od 21. 3. 2020 do 16. 4. 2020, z částky 18 884 Kč od 17. 4. 2020 do 15. 5. 2020, z částky 17 681 Kč od 16. 5. 2020 do 29. 6. 2020, z částky 16 478 Kč od 30. 6. 2020 do 14. 8. 2020, z částky 15 275 Kč od 15. 8. 2020 do 16. 9. 2020, z částky 14 072 Kč od 17. 9. 2020 do 29. 9. 2020, z částky 12 869 Kč od 30. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 11 666 Kč od 17. 10. 2020 do 16. 11. 2020, z částky 10 463 Kč od 17. 11. 2020 do 16. 12. 2006 20 a z částky 9 260 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení, dále žaloba o zaplacení částky 9 455,18 Kč a dále žaloba o zaplacení úroku ve výši 35 % ročně jdoucího z částky 20 862,93 Kč od 23. 8. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 20 495,21 Kč od 1. 2. 2020 do 14. 2. 2020, z částky 19 292,21 Kč od 15. 2. 2020 do 20. 3. 2020, z částky 18 089,21 Kč od 21. 3. 2020 do 16. 4. 2020, z částky 16 886,21 Kč od 17. 4. 2020 do 15. 5. 2020, z částky 15 683,21 Kč od 16. 5. 2020 do 29. 6. 2020, z částky 14 480,21 Kč od 30. 6. 2020 do 14. 8. 2020, z částky 13 277,21 Kč od 15. 8. 2020 do 16. 9. 2020, z částky 12 074,21 Kč od 17. 9. 2020 do 29. 9. 2020, z částky 10 871,21 Kč od 30. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 9 668,21 Kč od 17. 10. 2002 do 16. 11. 2020, z částky 8 465,21 Kč od 17. 11. 2020 do 16. 12. 2020 a z částky 7 262,21 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 18 715 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 26 102 Kč od 23. 8. 2019 do 15. 11. 2019, z částky 20 899 Kč od 16. 1. 2019 do 15. 12. 2019, z částky 23 696 Kč od 17. 12. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 22 493 Kč od 1. 2. 2020 do 14. 2. 2020, z částky 21 290 Kč od 15. 2. 2020 do 20. 3. 2020, z částky 20 087 Kč od 21. 3. 2020 do 16. 4. 2020, z částky 18 884 Kč od 17. 4. 2020 do 15. 5. 2020, z částky 17 681 Kč od 16. 5. 2020 do 29. 6. 2020, z částky 16 478 Kč od 30. 6. 2020 do 14. 8. 2020, z částky 15 275 Kč od 15. 8. 2020 do 16. 9. 2020, z částky 14 072 Kč od 17. 9. 2020 do 29. 9. 2020, z částky 12 869 Kč od 30. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 11 666 Kč od 17. 10. 2020 do 16. 11. 2020, z částky 10 463 Kč od 17. 11. 2020 do 16. 12. 2020 a z částky 9 260 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 62,5 % ročně jdoucím z částky 20 862,93 Kč od 23. 8. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 20 495,21 Kč od 1. 2. 2020 do 14. 2. 2020, z částky 19 292,21 Kč od 15. 2. 2020 do 20. 3. 2020, z částky 18 089,21 Kč od 21. 3. 2020 do 16. 4. 2020, z částky 16 886,21 Kč od 17. 4. 2020 do 15. 5. 2020, z částky 15 683,21 Kč od 16. 5. 2020 do 29. 6. 2020, z částky 14 480,21 Kč od 30. 6. 2020 do 14. 8. 2020, z částky 13 277,21 Kč od 15. 8. 2020 do 16. 9. 2020, z částky 12 074,21 Kč od 17. 9. 2020 do 29. 9. 2020, z částky 10 871,21 Kč od 30. 9. 2020 do 16. 10. 2020, z částky 9 668,21 Kč od 17. 10. 2002 do 16. 11. 2020, z částky 8 465,21 Kč od 17. 11. 2020 do 16. 12. 2020 a z částky 7 262,21 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení, nejvýše však v částce 86 616 Kč s odůvodněním, že dne datum uzavřeli mezi sebou účastníci smlouvu o úvěru číslo na základě které byl žalobkyní žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 22 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve výši efektivní úrokové sazby 83,91 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 1 203 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem leden 2018. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že žalovaný měl celkový měsíční příjem ve výši cca 30 800 Kč představující mzdu vyplácenou zaměstnavatelem anonymizována dvě slova obec, žalovaný předložil výplatnice za měsíce září a říjen 2017, náklady na živobytí činily 11 254 Kč. Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného bylo zjištěno, že u žadatele o úvěr jsou volné zdroje ke splácení, a to ve výši 18 546 Kč i po odečtení tisícikorunové rezervy, úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS a NRKI, a žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, nebyla u něj v době žádosti prováděna exekuční srážka ze mzdy. Žalovaný požádal o odklad splátek od 17. 9. 2018 do 16. 12. 2018 z důvodu své pracovní neschopnosti/ukončení pracovního poměru a žádosti žalovaného bylo ze strany žalobkyně vyhověno, čímž tak došlo k bezúplatnému odkladu splatnosti původních splátek číslo 9, 10 a 11 po dobu odkladu těchto splátek, tedy od 17. 9. 2018 do 16. 12. 2018 neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, kdy do data zesplatnění celého úvěru nebylo žalobkyni na poskytnutý úvěr uhrazeno ničeho, přičemž v důsledku tohoto prodlení následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle něhož platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení o délce 65 dnů s úhradou u splátky číslo 18 splatné dne 17. 6. 2019 a k datu 21. 8. 2019 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, kdy podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 24 140 21 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že ještě před tímto zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného s úhradou první splátky vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 18 a 19, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2× 499 Kč, přičemž tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že v důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 1 000 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dní s tím, že žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek číslo 3, 4, 13, 18 a 19, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 2× 200 Kč, kdy tato náhrada nákladů je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode vzniku práva na zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 9 455,18 Kč, kdy podle bodu 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení této smluvní pokuty vyčíslené sazbou 0,1 % z dlužné nové a postupně se snižující jistiny úvěru ve výši 24 104,21 Kč za období od 23. 8. 2019 až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 10. 9. 2019. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 62,5 % ročně sjednaného v bodě 2.2. smlouvy s tím, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, nejvýše však na tomto úroku požaduje zaplacení částky 86 616 Kč, jak je tento limit stanoven smlouvou. Po zesplatnění celého úvěru žalobce žalobkyni přitom uhradil dne 15. 11. 2019, dále dne 16. 12. 2019, 31. 1. 2020, 14. 2. 2020, 20. 3. 2020, 16. 4. 2020, 15. 5. 2020, 29. 6. 2020, 14. 8. 2020, 16. 9. 2020, 29. 9. 2020, 16. 10. 2020, 16. 11. 2020 a konečně dne 16. 12. 2020 pokaždé částku 1 203 Kč. Ničeho dalšího však žalobkyni již neuhradil, ač k tomu byl ještě před podáním žaloby žalobkyní vyzván.

2. Podáním ze dne 17. 8. 2021 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět o úrok ve výši 27,5 % ročně jdoucí z částek za období, jak jsou uvedeny ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle , 2 zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle třeba.

3. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že má za to, že žalobkyni zaplatil už dost, má proto za to, že půjčku již zcela uhradil, respektive i přeplatil. Namítl, že úrok ve výši 82 % ročně je naprosto nepřiměřený.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy u úvěru číslo ze dne datum, jakož i z nesporných tvrzení účastníků, kdy ani žalovaný žádné z podstatných žalobních tvrzení žalobkyně nerozporoval (uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí úvěru), soud vzal prokázána tvrzení žalobkyně, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje, neboť je nadbytečné tyto skutečnosti, jak ostatně byly žalobkyní podrobně a rozsáhle v žalobě popsány (viz výše) opětovně a také poněkud redundantně opakovat.

5. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný v souladu s ust. , (dále jen „ “) uzavřeli smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že úvěryschopnost žalovaného byla ověřena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázi SOLUS a NRKI, jakož i z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného a na základě těchto informací bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. K tomu žalobkyně dále uvedla, respektive z předložených dokladů (například hodnocení klienta) se dokládá, že při tomto posuzování vycházela z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 30 800 Kč, zaměstnaného v trvalém pracovním poměru. Co se týče výdajů žalovaného, vycházela z částky 11 254 Kč, jak jí výše těchto nákladů byla sdělena žalovaným, přičemž k tomu zároveň uvedla, že je třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Má tak za to, že dostatečně a s náležitou odbornou péči posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr, který mu poskytla, řádně splácet.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. , o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Ničeho na tom nemůže změnit ani to, že sám žalovaný u ústního jednání tyto své příjmy a výdaje potvrdil, tedy že byl v době poskytování úvěru schopen tento splácet. Nicméně soud provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocená schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže (například jako v tomto případě), že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např.„ prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“).

11. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč a žalovaný žalobkyni již na tuto smlouvu uhradil žalobkyni nejméně celkem částku 37 293 Kč (17 pravidelných splátek po 1 203 Kč a dále 14 splátek po 1 203 Kč po zesplatnění celého úvěru), pak již zde žádný dluh, který by žalobkyně vůči žalovanému mohla úspěšně uplatnit, neexistuje. Žalobu soud proto zcela zamítl, kdy vedle právě uvedeného primárního důvodu pro zamítnutí žaloby však nelze zcela odhlédnout ani od toho, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, je-li požadován po žalovaném úrok ve výši„ efektivní úrokové sazby“ 62,5 % ročně. Toto ujednání o výši úroku, které způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení a by pak také mělo za následek zamítnutí žaloby, neboť - jak správně uvedl žalovaný – úvěr„ by byl již přeplacen“. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě , (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. ). Z rozhodovací činnosti je soudu zřejmá výše úroků bankovních ústavů ohledně výše úroků, které se požadovaly u úvěru s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a že horní hranice úrokových sazeb osciluje mezi 13 % až 18 % ročně. Ačkoliv je zřejmé, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší (i když: proč by tomu tak vlastně mělo být, když bankovní i nebankovní poskytovatelé úvěru mají naprosto stejné nástroje a možnosti posuzování rizikovosti úvěru a vlastně sám zákon o spotřebitelském úvěru na ně klade naprosto stejné nároky), a proto je nutné v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit násobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní.

13. Soud proto žalobou uplatněné nároky po jejím částečném zpětvzetí ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle , jakož i s přihlédnutím k zásadám obsaženým v ustanovení , to pokud byla podaná žaloba vzata žalobkyní zčásti zpět. Je to tak žalovaný, kdo byl v řízení zcela úspěšný, respektive to byla žalobkyně, kdo částečným zpětvzetím žaloby zastavení řízení v tomto rozsahu z procesního hlediska zavinila. Žalovaný, kterému by tak příslušelo právo na náhradu nákladů vůči ní, se však tohoto svého práva vzdal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.